Když jsi celý život v pohybu a ve 47 letech ukončíš fotbalovou „kariéru“, nezbývá ti nic jiného, než se porozhlédnout po novém sportu, který můžeš provozovat, aniž se před důchodem úplně rozsypeš. I pohyb je vlastně droga – chyběla by mi. Trénování malých fotbalistů je sice fajn zábava, ale fyzičce zase tolik nepřidá. Začal jsem tedy trošičku víc běhat. A protože jsem byl zvyklý na adrenalínek ze soutěžních utkání, potřeboval jsem i při běhání malinko vzrůša. Tak jsem se prostě přihlásil na svůj první dubnový půlmaratón…už je to třináct let a cca 34 000 kilometrů…jejejej, to to letí…od tý doby se sbírka startovních čísel lehce rozrostla. 9 ultramaratonů, 33 maratonů, asi 60 „půlek“, asi 60 desítek a cca 250 dalších závodů. Běhám všechno – žádná specializace. Není třeba honit se za rekordy, pro mě je důležitý užít si dobrou zábavu ve společnosti stejně „postižených“. Bonus? Krásný zážitky a spousty nových kamarádů. A tréninky? Neznám nic lepšího, než si o víkendu přivstat, obout krychle a dát kolečko přes les, pole, louky a kolem řeky. To se pak na svět kouká pěkně růžovýma brejlema. Hlavně musí být pestrost. Nebráním se žádné – byť sebeujetější – taškařici. Běhání beru jako bonboniéru – každý den si z ní vyloupnu kousek, na který mám právě chuť. Před třemi lety mi dokonce zachránilo život. Řekl mi to můj chirurg při propouštění ze špitálu, kde jsem pár týdnů bojoval s potvorou. Bez fyzičky a vytrvalosti nabrané na dlouhých bězích bych prý neměl sebemenší šanci. Akorát mně mrzí, že jsem musel slíbit, že už nebudu běhat ultramaratony. Takže mi, prosím vás, na běhání nesahejte!
Po sportovní stránce se cítím jako „hodně zaťatý hobík“. Dva roky rozbíhání, potom doba bramborová (odtud přezdívka Morová Šleha). V prvních letech bych si mohl pomalu otevřít vlastní škrobárnu či lihovar, kolik brambor jsem si ze závodů domů nosil. Teď, v kategorii padesátníků a nově šedesátníků brambor ubývá a přibývá pomyslných „výstupů na bednu“. Od kratších závodů k desítkám, přes půlmaratóny a maratony na různých akcích, vítězství v kategorii v seriálu Run Czechu 2012, na Run Tour a lokálních závodech. Asi nejvíc si však vážím účasti na 6 ultramaratonech – a jejich zdárné dokončení. Ale „kecy nemaj cenu“, nad všechny medaile je skvělý pocit ze sportování a po sportování!
Běhání přece není jen o závodech. Naopak. Nejvíc času člověk stráví „na cvičišti“. Jeden je každý den v přírodě, může se dobře napapat, aniž by se musel obávat potom stoupnout na váhu. A o hromadě nových kamarádů, získaných „během běhů“, ani nemluvě. Běhali jsme také s holkama a klukama pro Nadaci na ochranu zvířat v rámci projektu http://www.ochranazvirat.cz/116/czech/rubrika/kilometry-pro-zvirata/. V posledních čtyřech letech mne hodně baví dělat vodiče. Není nad pohled do rozzářených očí běžkyně(ce), které(mu) pomůžeš k osobáčku!                                                                                                Libor