…nebeská modř svršku kontra žlutobílá podrážka. Na první pohled fajn kombinace. Beru vás do ruky a…jste nějak podezřele lehké. Šup s vámi na váhu. 500 gramů při velikosti UK 10,5? Silniční objemovky by přece měly vážit víc, ne? Beru tu první do ruky. Na patním svršku má reflexní stříbrné Ó. Podívám se na ségru – má tam stříbrné N. Ó bude asi pasovat na levou nohu, N na pravou. To si musím zapamatovat.  Budu vám říkat třeba Otylko a Nelly.  Když Otyldu otočím podrážkou nahoru, přichází šok. Co má tohle znamenat? Na podrážce tloušťky (nebo spíš tenkosti) závodní botky jsou nějaké boule. Obláčky. Osmnáct. Pěkně ve dvou řadách. A mezi nimi – od špičky až po patu – regulérní kaňON. Nevěřícně zakroutím hlavou.

Nuže, holky, jdeme ven na první rande. Švýcarská trojka…

Nejdřív vás ale musím dobře zavázat.  Tkaničky máte tenké, obdélníkové, na koncích dokonce i s nápisem „zastrč mě“!? Naštěstí mám štíhlé a dlouhé „gynekologické“ prsty, takže mně manipulace s provázky nedělá větší problém, dvojitý uzel zvládám v pohodě. Délka tkaniček je pro jeho zavázání dostatečná. Pro někoho, kdo dělá jen jeden uzel, jsou dlouhé až moc. Holt je zastrčit musí.  Běžci s krátkými silnějšími „špalíčky“ by s nimi měli mít trošku trpělivosti, tyhle tkaničky totiž rády z prstů při zavazování vyklouznou. Jak budou uzly držet, to se teprve ukáže, ale obecně tento typ tkaniček drží fazónu velmi dobře – ještě se mi nikdy na žádné botě nerozvázaly.   Jazýček máte tenký, sametově jemný a krásně přišitý. To se mi líbí. Tkaničky nad ním po zavázání na nártu necítím, rozložení tlaku OK.

Vyrážím z průchodu…a je to tady! Mám paty nějak nízko. Připadám si jako ve cvičkách. Cítím napětí v lýtkových svalech. Ještě ani neběžím! Zapomínám ovšem na to, že „bejvalky“ měly rozdíl mezi patou a špičkou mnohem větší.

Je to nezvyk. Po prvních nejistých stovkách metrů zjišťuji, že měním styl běhu a přizpůsobuji jej Otylce s Nelinkou. Přechod od stylu „rozzuřený sloní samec plení svahilskou vesnici“ k něčemu drobátku estetičtějšímu je očividný. Instruktoři Chi Runningu by ze mne měli radost! Nevědomky se mírně předkláním a začínám více zapojovat špičky. A nevadí mi to! Už po 5 kilometrech (prví 3 asfalt, další 2 lesní šotolina) jsme s holkama skoro kamarádi. Když běžíš s takovými krasavicemi, máš tendenci se předvádět  – takže zrychlím – a zjišťuji, že čím větším tempem běžím, tím se mi tyhle „lehký holky“ líbí víc. Jakmile jdu více do špiček, výhody jejich nízké váhy rostou. Zatím jsem sice jen v poměrně schůdném a suchém terénu, ale mé obavy z nestability se nepotvrzují. Pocit z tlumení je stejný jako u typů s mnohem tlustší podrážkou.

První výklus (suchých 11 km – asfalt, lesní cesta, hrubá šotolina – tedy středně náročný terén) způsobil v mé mozkovně poněkud pubertální pochody…asi jsem se malinko zamiloval. Hned zítra má bigamista s holkama domluvené další rande, po němž vám poví něco podrobnějšího o jejich povaze, postavě a upřímnosti. Od prvního rande jsem nic světoborného nečekal, ale fakt se už na holky těším, jako že se ONdrůšek jmenuju!