Koukám do compu na předpověď počasí pro sobotu a slyším: „Jen blbni!“

Tohle mi řekla před sobotou, kdy jsem si začal balit fidlátka na půlmaratón do Budějic, moje hvězda jasná, na cestu svítící (rozuměj choť).  Od aprílu – jeden maraton a šest půlmaratónů, plus čtyři menší závody – uznávám – asi příliš. Navíc mne čeká příští sobotu půlka v Příbrami a za čtrnáct dní půlka v Olomouci. Naštěstí jako vodiče na pomalejší časy.

Otylka s Nelinkou mají svá pubertální léta skoro za sebou… 150 kiláčků na jejich podrážkách natočeno bez excesů a zlobení. Jediné, co mi zatím z jejich povahy zůstalo v letošním suchém květnu skryto, je jejich vztah k tekutinám. No, nevypadá to, že by zrovna dnes nějaké ochutnaly. 30 st. Celsia, sucho jak na Gobi, hlásí sice bouřky a nějaké mraky, jenže jen na kopcích okolo.

Přehodnocuji plán a měním rozhodnutí běžet s vodiči na 1:30 patnáct kilometrů, pak přidat a doběhnout v „dohledové vzdálenosti“ před nimi, na poněkud skromnější verzi – držet se jich, dokud fyzicky vydržím „v komfortní zóně“ – to znamená, dokud se mi nezačnou klepat fajfky.

A potom přibrzdit. Před loňským startem se mi osvědčil rituál s malým množstvím ryzlinku rýnského, klouzajícího patrem. Rád jsem jej i letos, hodinku před startem, na zahrádce Náměstí Přemysla Otakara II., zopakoval.

Lidí jako prejtu, 2297 závodníků v cíli. Kolik na startu, to se mi zjistit nepodařilo, ale „úmrtnost“ v tomto počasí nějaká bývá.  Když tedy voda nehrozila z nebe, použil jsem před startem neperlivou z plastu. Zlil jsem se jak carský důstojník, od kšiltovky  na triko (z kterého to samozřejmě zteklo do trenýrek), ani Otylka z Nelinkou nezůstaly ušetřeny nějaké kapky. Co se však dělo na trati, to bylo hodné potomků Jakuba Krčína z Jelčan. Hasiči snad z celých jižních Čech se sjeli do města a nastrkali svoje stříkačky do ulic. Nepočítal jsem je, ale dobrých 8 – 10 jich bylo. Ochotně jsem se nechal zlít od hlavy až po podrážky, čímž konečně došlo k několikanásobnému zatěžkávacímu testu odolnosti Otylky a Nelinky proti nasákavosti. Vymetl jsem schválně všechny louže od hasičů, plus navíc i louže po rozprašovacích vodní mlhy, které na několika dalších místech ještě přidali pořadatelé. Budiž holkám ke cti, že k mé již potem macerované kůži na chodidlech nepustily přes kůži svou ani kapičku! Nechápu, jak se někteří závodníci dokážou uříceně škvařit na sluníčku, aniž by svou kůži nastavili hasičským kapkám. Spousta z nich cíleně obíhala stěny vodní tříště a dobrovolně se vařili.

Plán pro závod jsem vzorně dodržel – do 8. kilometru se držel vodičů na 1:30. Potom radši zvolnil. Nebyl to, doufám, můj poslední závod – a v těchto tropických podmínkách je zbytečné se protrápit do cíle „na šrot“, když nehrozí, že by jsi mohl útočit na osobáček. Výsledek – reálný čas 1:32:49, 127.flek celkově a klasická „brambora“ v kategorii J. Asi si otevřu prodejnu se zeleninou nebo koupím kus pole, abych mohl zasadit všechny ty brambory, které jsem na desítkách závodů posbíral.

Divím se, že mi ještě nikdo neříká Bramborová – místo Morová – Šleha…

                …za odolnost proti „smáčivosti“ tedy dostávají ONky Otylka s Nelinkou za jedna!