KARLOVARSKÝ PŮLMARATON

Běhat po loukách, lesích a cyklostezkách je hezký. Jenže – co by to bylo za chlapa, kdyby si občas nechtěl zazávodit. Na Karlovarský půlmaratón jsem se sice přihlásil na poslední chvíli, ale naštěstí ještě včas, aby mne mohli pořadatelé zaregistrovat.  Ideální příležitost vyzkoušet závodem zatím nepolíbené silniční ON cloudflow – Otylku a Nelinku – v rychlejším tempu. A na povrchu, pro který jsou primárně určeny. Tedy na tvrdém asfaltu, kočičích hlavách a mramoru, kteréžto povrchy nedělají mým nohám s třikrát přetočeným „běhometrem“ příliš dobře.

Zahřívám se na provozní teplotu pomalým rozklusáním. Nejdříve v tunelu pod karlovarským hotelem Thermal, v okolí kterého se soustřeďuje hlavní dění závodu. Podrážky ONek vydávají v tunelu svůj charakteristický zvuk. Obláčky podrážek při dopadu nesměle mlaskají. Jako kdybych běžel bos. Předchozí botky různých značek vydávaly zvuky o nižších frekvencích – poněkud dunivější. Pravděpodobně za to mohou mezery mezi obláčky. Vybíhám z tunelu a šup mezi lázeňské hosty na kolonádu. Návštěvníci světoznámých lázní posedávají   pohodlně na ratanových židličkách, upíjejí kávičku a pomlaskávají, vkládaje do mlsných úst různé pečené i nepečené pochoutky. Běžím okolo po úzkém mramorovém pruhu, vloženého do chodníku mezi dlažební kostky různých velikostí a pomlaskávám jim ke konzumaci svými podrážkami. Ač jsem mimořádné „slonbidlo“, mlaskavý zvuk je mimořádně tichý. Už jsem běhal fakt téměř všude, ale s číslem na prsou mezi korzujícími dámami v šatičkách a pány v oblecích ještě ne. Na vzdálenějších koncích kolonády nemají někteří z hostů ani tušení, že se tudy za pár minut prožene tisícihlavá horda dalších očíslovaných. Otáčejí se za mnou s nevěřícným pohledem a v různých jazycích pronášejí rádoby vtipné poznámky o mém duševním stavu. Vracím se tedy raději zpět do blízkosti hotelu Thermal, kde mají návštěvníci lázní k závodu poněkud vřelejší vztah.

Kvůli vysokému startovnímu číslu vyrážím na trať po startovním výstřelu (který nevystřelil –  a tak start proběhl houkačkou J) až ze zadního sektoru. Jsem smířený s tím, že budu několik kilometrů kličkovat mezi pomalejšími závodníky. Ideální příležitost vyzkoušet stabilitu Otylky a Nelinky. Po startu trať stoupá silnicí naproti hotelu Thermal v úzkém koridoru, sevřeném zábranami. Běžím regulérní slalom. Prudké změny směru jsou pro ONky hračkou. Žádné podklouznutí. Nohy drží stabilitu bez problémů, v botách se vůbec „nemrcasí“. Nemám se na co vymlouvat, dnes to bude jen o mé formě (spíše neforměJ). Vytyčil jsem si cílový čas – 1:30:00. Zimní příprava stála za „starou bačkoru“, takže je tenhle čas pro mne spíše zbožným přáním.  Přesto se po dvaceti minutách závodu, kolem 5. kilometru, ocitám pouhých 20 metrů za dvojicí vodičů na 1:30. Startovní manko se mi tedy podařilo umazat, jenže takové nepravidelné tempo se nám – dieselovým závodníkům s úmrťákem čouhajícím z kapsičky propocených trenýrek – zpravidla vymstí.

Jsem spokojen se závodním účinkováním azurových ONek. S mlaskání si ukrajují metry asfaltu, žádné potíže jim nečiní ani dlažba a klouzavý mramor lázeňského města. Na občerstvovačkách na ně vždycky ucmrndnu trošku vody a trošku ionťáčku, ale tekutině se jim „pod kůži“ dostat nepodaří. Ač jsem Otylku s Nelinkou poněkud přiškrtil – utáhl dvojitý uzel pevněji než obvykle – chodidlo, prsty, pata ani nárty nejsou nikde utlačovány.  Při závodě nohy (zvlášť v teplém počasí, které ve Varech bylo) vždy trochu otečou. Oceňuji tedy, že mé chodidlo mělo v botě dostatek prostoru. A nebylo to na úkor nestability.

                                                                 Nejlepší sportovní bota je pro mne ta, kterou vlastně při běhu vůbec nevnímám. Netlačí, netíží, nepálí v ní chodidla, nehrne ponožku, nevytváří společně s ní puchýře. Stále se snažím najít na Otylce s Nelinkou nějakou mouchu. Nedaří se, nedaří. Nebýt malých dírek pro tkaničky, skrz které ty triatlonové neprocpu, neměl bych co kritizovat.

Od 14. kilometru začínám zpomalovat. Není natrénováno, takže se začíná projevovat začátek závodu, který jsem rozběhl nad své momentální nožnosti. Pocitově v pohodě, jenže tempo klesá. Na 13. kilometru mám náskok 40 vteřin nad plán, do cíle dobíhám 1 minutu a 36 vteřin po 90. minutě. „Holky, vy za to nemůžete“!

                                                      Po první schůzce s Otylkou a Nelinkou se „bigamista“ asi zamiloval. Po druhé začal uvažovat o snubním prstýnku. Po půlmaratonu v Karlových Varech začal tamtéž obíhat klenotnictví. Byl večer a naštěstí měli zavřeno. Vypadá to, že jestli ještě párkrát s Otylkou a Nelinkou potrénuji  – tak asi začnu uvažovat o nezákonné veselce…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s