Vzal jsem Otylku s Nelinkou do kopečků. Jenom kousek od baráku. Těch 10 kiláčků na start je dobré sfouknout na kole. Aby se člověk před závodem trošku zahřál. Zahřál, zahřál…vedro bylo, že i mouchy v něm padaly k zemi uvařené. Rozdýchal -– to je to správné slovo. Přece se nebudu takový kousíček přesouvat sockou. A přezouvat. Holky, vyzkouším si vás, jak si rozumíte s pedály. Mám na svém obstarožním bicyklu pedály universální, na líci s nášlapnými zámečky a na rubu přichystané pro vás. Koukám jak ouce, vaše mezírky v obláčcích přesně pasují do pedálů. Jako zástrčka do zásuvky. Můžu si vás brát i na cyklovýlety! Další příjemné překvapení. Když v pedálech vámi obutý
stojím, vaše podrážky nesklouznou ani v drsnějším terénu. Jestli se tedy drsnějším terénem dá nazvat sešup z Ďáblic do Stromovky, kořeněný kořeny, kameny a troudem z rozdrcených okrajů polí.
Do Lysolají přijíždíme s holkama nadržení na drobátko masakrální kopcoběh o délce 6 km. Velmi kvalitně pořadatelsky zvládnutý. Vše klape na jedničku. Však se tu také scházejí opravdoví běžečtí fajnšmekři. Každý z nich se těší nejen na závod, ale i na pozávodní pokec, táboráček, buřtíky, folkovou kapelu a pívečko. Start přímo u vchodu do ZŠ Járy Cimrmana. Měl by z nás radost. Z naší národní běžecké pospolitosti. Určitě byl při své všestrannosti také skvělým běžcem. Musím si znovu pořádně projít jeho životopis, nějak mi tato stránka jeho fenomenální osobnosti zůstala skryta. Jestli třeba nechodil na sachr ve Vídni s babičkou Forresta Gumpa apod.
Po výstřelu samozřejmě vystřelím jak z praku také. No – samozřejmě – na třetím už jsem zavařený. Co by taky člověk chtěl 4 dny po rozhodně neodfláknutém půlmaratonu v Budějkách. Pokaždé si říkám, že začnu pomalu…ještěže že mne holky podržely. Žádné klouzání, žádný pád. Po zhruba 250 kilometrech jsou v nejlepší formě. Plné síly, pružné a s dostatečnými zkušenostmi. A nakopnutí zatoulaného šutru, který zprudka vyletěl zpod nohou spoluzávodníka a jenž jsem trefil špičkou Nelinky, ukázal výhodu ochranného cípu podrážky. Je přetažen dopředu přes špičku a nejeví známky, že by se chtěl někdy odlepit nebo běh nějak omezovat. Nelinka to zvládla, takže nehet na palci, teprve nedávno zbavený černoty, může být ještě chvíli růžovoučký.Do cíle jsem se v horkém červnovém podvečeru dopotácel s obličejem barvy přezrálých třešní a výrazem, který by ocenil leda tak režisér béčkových horrorů.
Zato po závodě! Buřty , pívo, návist, pokec, zpívánky – to by mi šlo…opravdu pěkný den…velké poděkování pořadatelům za profesionálně a s úsměvy zvládnutý závod. Navíc – sotva jsme se vydýchali, už byly na pořadatelské stolku vyskládané fotografie ze závodu k rozebrání.
Šleha běhá... 