Každý rok se prý do Chorvatska podívá 800 000 Čechů. Myslím, že pár tisíc z nich si tam jede i zaběhat. Byl jsem jeden z nich, protože si běhací botky beru na každou dovolenou. Sbalil jsem Otylku s Nelinkou (levá a pravá ONka), první časné horké ráno jsem je vybalil a do kufru se dostaly až těsně před odjezdem.
Týden dovolené – 6 výběhů a 90 kilometrů v krásném prostředí ostrova PAG. Je světoznámý především svými křehkými krajkami, vynikajícím ovčím sýrem (odborníci se shodují, že tento sýr z poněkud specifickou vůní i chutí patří k vůbec nejlepším sýrům světa) a také obří „výrobou a výrobnou“ soli – celé 2/3 spotřeby soli v Chorvatsku. Pro běžce platí i čtvrtý bod – dá se tu velmi dobře zaběhat. Vybrat si můžeš asfalt, šotolinu, zbytky hlíny a hlavně – kameny a šutry a oblázky a suť ve všech možných podobách a velikostech. Rovinku, táhlá stoupání i úplné „stěny“. Výhledy na moře, na solné nádrže, do roklí, rákosí, pastvin (s bodláky, bylinkami a mečením), do kleče, do dáli i do jeskyní – a hlavně „panoramata“. A vedro a horko, výheň a parno a žhavo. Při příjezdu bylo výživných 38 stupňů ve stínu a tyto teploty přetrvaly s minimálními výchylkami směrem dolů celý týden. Takže se všechny výběhy odehrály nalačno – mezi 6.– 8.hodinou ranní.
Den 1.
Je třeba si přivstat. Slunce se vyhoupne nad obzor už před 7.hodinou. Po pár minutách už má velkou sílu, takže vše, co naběháš před tímto okamži0kem, jako když najdeš. První výběh je spíše seznamovací – jen několik kilometrů na obě strany od penzionu, takže převážně silnice přímo v městečku Pag (hlavní „centrum“ ostrova) a v jeho blízkém okolí. Silničky jsou tu pěkné – sice jen pár, ale kvalitní. Zbytek jsou šotolinové cesty a kamenné laviny. Ty si jenom na chvíli vyzkouším a jejich pořádnou porci nechám na další dny.
Včera večer (neděle) se asi konala v Pagu nějaká velká merenda, neboť se po městečku pohybuje podezřele početná skupina poněkud společensky upravených občanů. Vrcholem je muž, ležící naznak na vyhřáté prostřední dělicí čáře silnice za městečkem. Nejprve myslím, že je to mrtvola. Blížím se k ní s obavami, jenže vše je trochu jinak. Naštěstí není přejetý, i když si tu podle hlasitého chrápání neustlal právě teď. Záchrana v podobě vozu policie přijíždí právě v okamžiku, kdy klušu k „mrtvole“. Společně se ujišťujeme, že opilci mají štěstí…
OSTROV PAK…
Uprostřed dalmátské silnice leží mrtvý muž. Obsypán obětními relikviemi…mobil značku Sámsun, plynové křesadlo, švýcarský armádní nůž…
…obtečen původci záhuby – lepkavou směsí čehosi, co nejprv vyteče do huby, poté duté čelo orosí – načež ho nadobro zahubí.
Blížím se s obavou v zrychleném kroku, osmičku drát štípu hýždí – v tom v můj krok mlaskavý z boku dvoustopé vozidlo vjíždí…
brzdových destiček kvílení, z vozu se zřízenec drápe – v mysli již pohřební řízení -však cože? Mrtvola hlasitě chrápe!
Na Pagu je vše jen jako, věřiti něčemu stěží – mrtvý je ožralé pako – a Šleha při chůzi běží!
Den 2.
Ostrov Pag má zhruba 10 000 obyvatel. Vynásobíš-li je 3x, dostaneš počet ovcí. Takže dost. Ne že bych si toho nevšiml. Rozsypaných suchých bobků je všude habaděj. V kamenech a bodlácích se ztratí, ale na šotolině a asfaltu jsou nepřehlédnutelné. Kutálí se, odkopnuté botkou, ve větru i z kopce před tebou jako z roztrženého pytlíku na kuličky. Když máš štěstí (nebo smůlu – jak se to vezme), potkáš na cestě po ránu stádo, zrovinka vyvedené na pastvu. Máš trojí zážitek.
1. Adrenalinový – ocitnout se na cestě obklopený tisícihlavým stádem, které prchá z tvého dosahu a občas ti přišlápne nožičkami nožičku, je docela vzrůšo.
2. Vizuální, pachový a hmatový – je to pěkné, vidět a cítit takovou masu chundelatých těl tzv.na dotek.
3. Sluchový – vyslechneš si kompletní seznam chorvatských nadávek, vyprodukovaný z vytočených ústních otvorů honáků. Nejslušnější překlad: „Které hovado nám vbíhá do cesty přesně v okamžiku, kdy vypouštíme naše svěřenkyně z ohrady na cestu, vedoucí k pastvinám?!“
Hovado, jakmile se vymotalo z tun oživlé bavlny, prchlo nejvyšší možnou rychlostí do bezpečnějších končin. Směrem k šutrům, kam se za ním nevydaly ani nejméně mlsné ovce.
NA KULIČKÁCH
Mám rád když se kutálí koule trusu z cesty. Nakopnu ji do dáli – ovčí bobek…postý…
…třicet tisíc ovcí žravých – ze silnice hnojiště – pobíhač tu v krocích spavých má silnici za hřiště.
Některé kuličky suché jsou – však marně pro ně hledám dolíček – asfaltéři nesnesou jamky pro cíl ovčích kuliček.
Pro ovečky trsy bylin, pro lid letní mořský břeh – jenom pro pár klusodylin za svítání horský běh…
Den 3.
Výběh přes spící městečko Pag, pokračující po severní stráni pod nejvyšším bodem ostrova, kopcem Sv. Vid, přes vesnici Bošanu do osady Sv.Marco a zpět. Poměrně rovinatý, převážně po vrstenicích. Přestože skoro nikoho nepotkáš, občas se nějaký „exotický domorodec“ vyskytne. V Bošaně to byl dokonce domorodec dotěrný. Ve svých starorůžových kraťasech byl i zdálky dost nápadný – ještě směleji ne však oslovil. Naštěstí jsem byl již dostatečně rozcvičen a rozklusán tudíž jsem mohl bez větších obtíží včas uprchnout z dosahu jeho verbálních i neverbálních narážek. Na této stráni se zachoval poslední kousek opravdového lesa na ostrově (převážně dubového). A místní jsou na něj asi náležitě pyšní, což dokládá i obrázek. Ostatní početné lesy si totiž v minulých stoletích blbě vyplýtvali na stavbu lodí. Nemluvě o četných požárech, které jsou – naštěstí , vzhledem k nesouvislým porostům jen lokálního charakteru.
PŘED, V A ZA BOŠANOU
Před vsí jménem Bošana potkal jsem dnes Dušana – noblesního hošana, jenž rozohnil se k řeči. Řečí míříc k středu terče pustil se do tvrdé zteče: „Tohle teplo ti moc svědčí, jen dej pozor na vznik křečí.“ Sprintujíc pak za Bošanu směrem k blízké kleči, volám bonmot k hošanu – noblesnímu Dušanu: „Neměj o mně prosím péči!“.
Ve vsi jménem Bošana stát jsem nechal Dušana – teď za klečí asi brečí, ústa zmrzlá vzniklou křeči.
Netrefil šíp hošana, nestanu se terčem řečí…
Den 4.
Sedíš na balkoně, čumíš na zapadající slunce, nohy hore na zábradlí. Popíjíš místní vínko značky Žlutica. Naproti přes záliv pozoruješ hradbu kopců, po níž se večer šplhá řada automobilů přes hřeben k vzdálenému trajektu.
Jako „kochač panoramatik“ nemáš jinou volbu. Brzy ráno, kdy provoz na k nebi stoupající silnici ještě nestojí za řeč, chceš vyběhnout na hřeben k průsmyku a pokochat se. To jsem také druhý den ráno učinil. Jelikož by to byl poměrně krátký, i když výživný výběh, přidal jsem k němu několikakilometrový seběh k druhé straně ostrova. A doplnil jej dlouhou rovinkou kolem „solany“, což je údolí s mělkými nádržemi mořské vody, určené k odsolování mořské vody.
Jelikož jsem všechny výběhy absolvoval bez vody, vracel jsem se vždy řádně vysušen. Tento výběh, kdy teplota už v 7 hodin ráno překročila třicítku, byl však určitě ze všech nejscvrkávatelnější a nejdehydrovatelnější .
DVEŘE DO PRŮSMYKU
Nikde žádná tráva, nikde žádný tvor. Nad zálivem klidným kotouč stoupá výš – prozatím je schován za kamenem hor, záři jeho zlatou však brzy pozdravíš.
Za patami lavina, před špičkami svah, zbývá jen pár kroků – tak už překroč práh…
…běh dá pilným obzory, odemyká tajné dveře, hluchým slyšet dovolí, slepým temno béře…
…právě vbíhám do průsmyku…
…sevřu lóže zlatou kliku –
a mám první balkon na opeře.
DEN 5.
Říkáš si – celkem vzato, sůl je všude kolem nás. Jenže když ji chceš vyrábět průmyslově, jak se k ní dostat nejlépe? Zeptej se obyvatel Pagu. Mají s její výrobou staleté zkušenosti. Už v 17.století – jako jedni z prvních Evropanů – za ní Pažané dostávali od Benátčanů papírové „peníze“. Výměnou za sůl získávali jakési glejty, které pak po Evropě směnili za zboží, které ke svému životu potřebovali. Za sůl tedy v určitých obdobích nebyli vypláceni v kovových mincích.
Solana, výrobna soli pod širým dalmatským nebem, vyrábějící zboží špičkové jakosti, je rozlehlá. Takže její oběhnutí pro mne znamenalo splnění denní dávky kiláčků. Je pohodlná, neboť rovná. Je léčivá a levná, neboť solné výpary z ní stoupající nahradí několikanásobnou a ukrutně drahou návštěvu solné jeskyně. Jen tak na okraj – i voda v místním zálivu se mi zdála od prvopočátku jaksi slanější. Záliv je mělký, ze všech stran obklopený poloostrovy. Vnitřní moře je vlastně takový slaný rybník. Vleže naznak, s trochou opatrnosti, se při na něm při klidné hladině dalo pohodlně odpočívat, aniž bys musel vyvinout jakékoli úsilí k udržení úst nad hladinou. Tak hustá voda v zálivu je. Cesta okolo solany je napůl šotolinová a napůl asfaltová, s minimálním převýšením.
Dal jsem si tedy kolečko, splnil svou dávku kilometrů a ještě se dověděl něco zajímavého. Jen slunce zase pálilo jako sůl v ráně.
CELKEM VZATO
Obíhám solné jezero – veliký mořský důl. Jakmile se blížím k půli, šmahem vedrem ztrácím vůli a na kůži, která hoří, z kapek vítr Bura tvoří mapky přesolených moří.
Andělé mí (potní žlázy) oddalujíc dílo zkázy, syčí s Burou známou frázi: „Bezz ssoli by kažždý vůl zzvládl šštreky jenom půl!“
Z mořské vody, z potu stružky, solných dolů, ze vřídel – něco běžcům od Marušky – pro buňky i do jídel.
Celkem vzato – sůl nad zlato!
Den 6.
Poslední výběh, ráno před večerním odjezdem. Vítr zvaný bura vane od impozantní hradby hor, známého Velebitu. Velebit buru mohutně přiživuje, získal(a) tedy v noci mohutně na síle. Rád se mu (jí?) na hřebenech kopců na konci poloostrova podívám na zoubek. Na hřebeni jen-tak-tak zachraňuji svou oblíbenkyni – obstarožní kšiltovku. Musím ji zastrčit za trenýrky, jinak bych o ni přišel. Je tu takový fičák, že by se určitě zarazila až za Jadranem o italskou pevninu kdesi u Boloni. Když se kochám, mám co dělat, abych neletěl do Itálie sám. O síle větru svědčí víry, které vítr zvedá na mořská hladině a vodní tříšť, přepadající přes vrchol majáku, stojícího na desítky metrů vysokém ostrohu na konci poloostrova. Jakmile otevřeš pusu, vypadáš jak na fotografiích, pořízených během tandemového seskoku padákem. Na povrchu tvořeném ostrými hroty kamenů máš co dělat, abys udržel rovnováhu a nepřišel poslední den pobytu k úrazu.
Zpátky dobíhám ošlehán, vyfoukán a navýsost spokojen s týdenním pobíháním po ostrově. Je dlouhý okolo 70 kilometrů, takže při příští návštěvě mám dále co objevovat. Zvláště, když jsem se dověděl, že se na ostrově každý rok koná jarní mezinárodní půlmaraton Novalja – Lun…kde ještě prokazatelně žádný Čech neběžel… =)
BOXING S ORKÁNEM
Boxer z husté marmelády v průlivu se ujal vlády. Zvedá víry vodní tříště, kropí válec majáku, s hvízdáním mi přes ret sviště rozdává hák po háku.
Zatlačil mne do provazů – ty kdyby tu nebyly, skončím na úpatí srázu – útočí jak zběsilý.
Přikrčený vracím ránu, boxuji si džemem cestu, dobíhám na samou hranu a zvedám ruku v známém gestu…
…KO jsem a nohy hoří, však nemám důvod k marasmu – umyt orkánem a v moři mířím s mozkem k orgasmu.
Co říci závěrem? Každý výběh zde předpokládá časný budíček, ale pozdější regenerace v extra slané vodě, spojená s příjemným schrupnutím pod slunečníkem, ti vše bohatě vynahradí. Pokud tedy někdy zavítáš na PAG, nezapomeň si s sebou vzít kromě dobré nálady i botky běhalky – nebudeš litovat!
Šleha běhá... 