ŠLEHÚV DRUHÍ BJECH DO ŠUPLIKU anep BJEHÁNÍ POMÁHÁ MOSKU.

ŠLEHÚV DRUHÍ BJECH DO ŠUPLIKU anep BJEHÁNÍ POMÁHÁ MOSKU.

Furt nemužu podkad svoji učitelku. chtěl bysem ji todlencto moje písání dát abi semi nato podivala. a opravila ho. minule po tý dvanástihodinofce jsem bil rát. že mito opravila. teť mám to povidání v šupliku. a mužu sito opčas přečíst.                                                                  takse nedá nic dělat. musim to napsat a opravit sito celí sám. musim – jak řikala moje máma – jít s koškou na trch. a dát sito do šupliku takjak toje.

Přede včírem semse bil zasejc probjehnout. tak normálně. vod domu kolem lesa. dolú kvodě a dorokle. okolo skládki. zalom a za skáli dopole. ani semsi nevzal pitíčko. ani nic kjídlu. prostě sem jentak bježel. vpúlce semse obrátil a tousamou cestou zasejc bježel spátki.

vzal semsi do kapsički enom nějakí papíri.  fakt hodně. projistotu. protože mam něgdy na víběhu problémi. a malou tušku. napsaní. že jako každou chvilku zastavim. a něco čmárnu. třebas co heskího uvidim. nebo jaxe cejtim.                                                                     vždycinki jentak bježim a nanic nemislim. tak semsi řek že dneska začnu. psát. o tom cosemi honí v hlavje.                                                                                                                             nakonec semten papir vopravdu zpotřeboval.

púl devátý…

…mává namě pani nováková: „Šleho! at seti dobře bježí!“                                                           řikám: „díki zaty fíki“! ještěže to neviděla. jakmi s kecek lítá suchí bláto. asi bimi dala zauši. uklízí totiš chotbu unás vbaráku.                                                                                             je krásně. mně je vlastně skorofurt krásně. gdyž bježim. hlavně nazačatku. a nakonci. a uprostřet vlastně taki.

bláto užje voklepaný. takužse na keckách nehoupu.                                                                       pod lesem senamě smněje pepa. řiká  žeuž dlouho se takle dobře ne vispal. má totiš novou krabici. pomužu muji složit. a bježim dál.                                                                           kolem jede pán v krásnym hranatym černym autě. Velkim. máma mi vždycinki řikala: „ před nikim se neponižuj. a nat nikoho se nepovišuj.“  tak sice nerat ale pánovi zamávam. ztáhne vokínko a křičí „didovoleprdeledebyle!“                                                                             tak sem rát že zahnu ot silnice klesu…

…devět hodin…

…funím jako blázen. Tepy letí do výšin. Tempo klesá do nížin. Lituju, že jsem si nevzal pitíčko. Jazyk přilepený na patro marně pátrá po troše vlhkosti. Není zrovna vedro, spíš pěkná kosa, ale já stejně cítím, jak mé buňky ztrácí vodu…

…devět hodin patnáct minut…

…začínám pochybovat o smyslu svého počínání. Psychologicky vzato je naprosto iracionální běžet někam jen proto, abych tam doběhl. Filosoficky vzato je naprosto blbé běžet někam, kde se jen zastavím, jako myš na konci bludiště sezobnu sýr (hurá – půlku mám za sebou) a šupajdím zpátky…

…devět třicet…

…právě jsem se vynořil  z lesa na vrcholku rokle.  Zadýchán, v předklonu, stehna a lýtka ještě rozklepaná předchozí námahou, s koleny podpírajícími dlaně, stojím na okraji ráje. Vějíř krajiny, zdobený ornamenty zasněžených luk, pruhovaný hnědými brázdami hluboce zoraných polí a děravý černobílými ovály zvolna zamrzajích louží, rozevírá se přede mnou  v celé své kráse…

Svět kolem stojí, je pouhá šmouha, v nedělním jitru kdosi típ STOP, nikdo tu není a cesta je dlouhá, samotný v kraji hýbe se bod. I ten líh v trubici zamrzl na nule, vítr si jakbysmet vybírá PAUSE, ulice spí a luhy jsou strnulé, nastala přestávka v hektické kauze. Vymknutá z kloubů doba má ŠTRONZO, není kam pospíchat v ospalých dnech, čas je mi přítelem, klid vlídný sponzor, od rána k poledni nabírám dech.       

…10:00…

…běžím nad okrajem hlubokého údolí. Po pravé ruce skály z tvrdé protezoiské břidlice, ze kterých místy na výsluní vystupují žíly alternovaného žilného bazaltu porfyritů. Pod nohou mi občas začvachtá a občas zakřupe  polozmrzlý a vodou nacucaný porost Pcháče bahenního (Cirsium Palustre), indikující půdu s vysokým obsahem dusíku a vlhkosti. Na okraji cesty vlevo keře Kakostu krvavého divoce prorůstané Kostřavou walliskou a Bělozářkou liliovou znemožňují mému oku dohlédnouti s požitkem na hranu dalekého obzoru…

…10:30…

…pomalu se mi rozvíjí metabolická acidóza. Pokles glykolýzy zhoršuje kontraktilitu svalsta, začaly se mi odštěpovat fibrinopeptidy a za vzniku fibrin-polymerů má fibrilová síń přestává odolávat síti nekovalentních vazeb. Začínám si podvědomě a bez přispění lysylu, katalyzovaného faktorem XIII, vytvářet kovalentní můstky.

Od koronární tepny přes větvené rozvody až k mitochondriím však cítím, jak se mi endorfin začíná vázat na opioidní receptory v plazmatické membráně cílových buněk.

…11:00…

…mám sice na maximum rozvinutou metabolickou acidózu, glykolýza sviští k nule a kontraktilita svalstva stojí za starou bačkoru…..

…ale je mi krááásně!!

12:00…

…kousek před barákem jsem přešel do chůze. Vytahuju z kapsy papírky s poznámkami. Sice se mi malinko rozmočily potem, ale písmenka jsou s trochou námahy pořád k přečtení. Až se osprchuju, musím si to přepsat čitelně.

…dvanást hodin aněco…

…semse vozprchoval. mám hlat. jak šleha. a jemi fakt – jak řikala moje máma – eňoňúňo. vopravdu nechápu mího kamaráda. jak moh mislet na sebevraždu. gdyž stačí tak málo. abi se človjek cítil eňoňúňo. von totiš furt nemoch spát. von totiš furt něgde seděl. na schúzi. na prdeli u telki, na psichi a trii a tak. a pak nemoh usnout. jenže nevjeděl jak to udělat. tu sebevraždu. tak sem mu řek: „moh bises ubjehat k smrti. gdyš  nejsi nicmoc trénovanej.“  von nato že jo. že to skusí.             první den bjehal jako protrženej. a pořát neane umřít. večer si řekl žesi pújde domů vodpočinout. a žese dorazí zítra. přišel domu a praštil sebou dopostele. ani si nesundal botki. jak bil unavenej. čuně – jak řikala moje máma. a hned usnul. spal celou noc. jako – jak řikala moje mama – dřevo rubec. ráno zasejc vibjehl. večer se vratil polomrtvej. ale živej. uš vúbec nemoch. pak spal eště tvrdějc. a takhlenc to vopakoval eště tejden……no……užho ty mišlenki ouplně přešli. na sebevraždu.

jdu mu zavolat. dohodnout sekam spolu virazíme zejtra. von je teť totiš živej aš moc.         a furt říká že jemu eňoňúńo.

tagže to je asitak všecko. bolí mně pazoura. stoho psaní. vono stejně na těch papirkách už nicvic neni.   

končim.                                                                                                              

Morová  Šleha            

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s