Sobota, 19. září 2015

Když řeknete rodáku z české kotliny slovo Chorvatsko, okamžitě mu v mozku naskočí obrázky mořské hladiny, ostrovů halících se do večerních červánků, relaxace, dobré rybky na talíři nebo tisíců naháčů z celé Evropy škvířících se pod jadranským sluncem. Jestliže řeknete slovo Chorvatsko běžci, většinou mávne rukou a prohodí něco ve stylu: „Pokud už tam jedu, tak odpočívat a léčit neduhy, ne se potit“

Když se však u Jadranu ocitne jedinec běhu oddaný poněkud hlubším způsobem, okamžitě po příjezdu začne vymýšlet, jak by ani na rodinné dovče o svou dávku drogy nepřišel. Ať si mamka slzy utírá, ať si třeba na čelo klepe, k pravověrnému běžci patří pár kiláčků kdekoli a kdykoli jako k velbloudovi hrby. A pokud se válíš na pláži, nad kterou se v obřím oblouku do patřičných výšin klene druhé nejvyšší pohoří Chorvatska – Biokovo, bude mít mamka v nejbližší době jistě o zábavu postaráno!

Nuže: v kterémsi dni na přelomu srpna a září (datum není důležité, stejně na něj o dovolené nehledím a navíc si nevzpomínám) vstáváme s chotí jasnou, hvězdou života na cestu mi svítící, za svítání. Plán je dán – spojit několik aktivit v jednu. Turistika, panoramata, prohlídka místní fauny a flóry, BĚH. Pro líného člověka s pěti křížky na krku a šestým vyčuhujícím z kapsy na jeden den až dost.

Předešlý den jsem láskyplně pozvedl zrak z nafukovací matrace, kolébající se na skromných vlnkách zátoky, na kamennou hradbu hor nad ní, abych okamžitě uslyšel důrazné: „Ani na to nemysli!“ Utajte něco, byť v myšlenkách, po třiatřiceti letech společného života! Původní návrh, jenž jsem připravil, měl znít takto: „Dovezeš mne na okraj národního parku BIOKOVO, vezmu si mobil, láhev vody, vyfuním na horu SV. JURE, pokochám se panoramaty, seběhnu zpět, zavolám ti, přijedeš pro mne a je to“, ………..takže nic.

Přistupuji tedy k záložnímu plánu B a již nahlas pronáším: „Vyjedeme si spolu autem na vrchol národního parku Biokovo, pokocháme se panoramaty, na zpáteční cestě vystoupáme na horu VOŠAC, kterážto je dostupná pěšky zhruba půlhodinkou chůze a po obědě se můžeme zase vrhnout do toho ohřátýho slanýho vývaru.“ Jelikož manželství jest uměním kompromisů – ujednáno jest.

Nyní k vlastnímu popisu trasy:

Začíná u závory za odbočkou ze silnice D512, vedoucí z Makarské přes hory do města Vrgorac ve vnitrozemí. Ochotný zřízenec, čekající u vstupní závory na vstupu do NP se tě nejprve zeptá, jestli jsi zdatným řidičem, popřípadě zda nemáš strach z výšek….popravdě se měl radši zeptat, jestli vládneš zručností při couvání….o tom ale později. Stoupání po úzké silničce je pravidelné, rozšířené malými odpočívadly v nepravidelných intervalech, a je dlouhé 23 km. V první části vede serpentinami borovým lesem, kterým stoupáme k tzv. „bráně Biokova“. Brána Biokova je sedlo, z nějž cesta pokračuje na náhorní krasovou plošinu. Zde se svah mírní, aby v závěrečných partiích opět nabyl prudkosti. Potkáš-li v protisměru jiné vozidlo, což se nám vzhledem k brzkému času výjezdu naštěstí nepoštěstilo, je nucen řidič s lepšími nervy a s většími řidičskými schopnostmi couvat. A to věru není v některých místech nijak snadná záležitost. Vida hrůzu v očích své choti, jal jsem se jí včas utěšovat: „Tak brzy sem stejně nikdo nejezdí, dolů zařadíš dvojku, brzdit budeš motorem a těch lan nad propastí, která oddělují silnici od vzduchu si nevšímej.“

Nezdálo se mi, že by se bulvy na mne upřené zmenšily……ale ta krása na vrcholu! Po posledním krkolomném kilometru serpentin za další zvednutou závorou, která stažená zavírá pro automobily výjezd k samotné špici hory, parkujeme na malém prostranství, určeném zhruba pro pět vozidel. Parkoviště je zároveň zakončením nejvýše položené asfaltky v Chorvatsku. Hora Sv. JURE se svou výškou 1762 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Chorvatska a nejvyšší horou pohoří Biokovo. Špička televizního vysílače na jejím vrcholu je pak nejvyšším pevným bodem celé země. Ráno je ještě opar, ale za dobré viditelnosti je prý vidět nejen do vnitrozemí sousední Bosny, nýbrž i do Černé Hory a dokonce i na italský poloostrov Gargano. Provádíme nezbytné kochání, panoramata, foto. Ideální podmínky pro běh nastoluje teplota 22st. celsia.

Svůj seběh začínám na nejvyšším možném bodě, u kapličky (crkve) sv. Jure těsně pod vrcholem hory. Samotný vrchol je oplocen a zasvěcen bohu konzumu – mohutný vysílač s příslušenstvím připomíná nosnou raketu Sojuz. Mimochodem – kaplička pod vrcholem stála do roku 1964 na samotné špici – pod vysílač byla přesunuta kvůli jeho výstavbě. Po kamenité cestičce můžeš Bajkonur oběhnout z obou stran, stačí si vybrat, zda přitom budeš pozorovat jadranské ostrovy nebo dole ve vnitrozemí cvrkot na vzdálené nitce dálnice A1, spojující celou Dalmácii. Přes malé parkoviště se můžeš vrhnout vstříc 23 km dlouhému seběhu – až k výchozímu bodu – vstupní bráně národního parku.

První kilometr je celý o prudkém seběhu serpentinami po mořské straně hory. Každý kilometr je ostatně jak odspodu, tak od vrcholu označen číslicí na asfaltu. V nádechu cítím nadmořskou výšku, kyslíku méně, přece jen jsem 1750 metrů nad mořem, u kterého jsem se ještě před hodinou plácal. Momentálně plácám v prudkém svahu podrážkami o asfalt, vnímám krásu kolem a dobíhám k již zmíněné otevřené závoře, patnáct set metrů pod vrcholem.

Pohoří BIOKOVO je dlouhé přibližně 36 kilometrů a široké zhruba 7 – 9 kilometrů. Je to kompaktní celek, který při pohledu z moře určitě překonává svým převýšením pohled na štíty Vysokých Tater z podhůří. Na ně se díváme z nadmořské výšky téměř jednoho kilometru, zde přímo od hladiny moře. Člověku se nechce věřit, že z těchto na první pohled téměř kolmých stěn ještě před nějakými šedesáti lety snášeli makarští ledaři kusy ledu, těžce vydobyté v útrobách krasových jeskyní náhorní plošiny. Ta je plná závrtů, jeskyní a propastí, ve kterých se za sněhem bohatých zim tvořilo a tvoří ledu spousty. (Při přemýšlení o ledařích jsem se za běhu krásně ochladil). Před vynálezem ledničky si obyvatelé pobřeží těžbou ledu vydělávali na kus žvance, který pak udržovali v jedlém stavu pomocí vytěžené suroviny.

Ale zpátky k běhu. Běžím krajinou, která jakoby vypadla z otevřených stránek knih Karla Maye o Karovi ben Nemsím a jeho věrnému spolubojovníkovi Hádží Halef Omarovi ben hádží Abú’l Abbásovi ibn hádží Dávúd al Gossarahovi. Každou chvíli očekávám, že se na mne vyřítí na svých bujných ořích zpoza nejbližší skály. Silnička zmírnila sklon, přesto chvílemi balancuje na hraně téměř kolmých svahů, orámovaná pouze lanem na tyčích, zavěšeným v dvoumetrové výšce. To by asi auto nezastavilo. Pravděpodobně jen v zimních měsících za snížené viditelnosti označuje okraj silnice. Běží se nádherně, oko se pase. Támhle vidím kamzíka, tady zase leží mrtvola jezevce – doufám, že nedopadnu před koncem seběhu stejně. Starý jezevec už jsem a člověk nikdy neví.

Po čtyřech kilometrech se svah ještě zmírní a přede mnou se rozevře náhorní plošina s jedinou odbočkou z této horské silničky. V údolíčku si hoví kamenná usedlůstka s políčkem v dolíčku. Přesně takové místo měl asi na mysli můj kamarád a spoluběžec Štěpán, když básnil o důchodovém bytí bez civilizačních vymožeností, elektrifikace a mobilního signálu. I když – to vše tu asi je – jen dobře skryto. Trenérka a logistický doprovod v jedné osobě už na mne na odbočce čeká. Přerušení seběhu je způsobeno naší společnou zhruba čtyřkilometrovou turistickou vložkou. Vystoupali jsme spolu do sedla pod horou VOŠAC (1422 m.n.m.), z kterého se otevírá úchvatný, takřka letecký pohled na dlouhý úsek pobřeží. Vášeň pro panoramata je částečně uspokojena. Pokračujeme vzhůru na vrchol Vošace. Teplota už stoupla a je na 28 st.celsia. Na vrcholu Vošace stojí kamenné stavení, které je vidět z většiny míst pobřeží makarské riviéry. Vošac má takřka tvar pyramidy a je asi nejvýraznější dominantou celého Biokova při pohledu z pobřeží, z moře i ostrovů Hvar, Brač a dokonce i z vrcholků vzdálenějšího poloostrova Pelješac . Vošac trůní hradbě hor. A ty panoramata z vrcholu! Stál bych tam klidně celý den.

Vracíme se. Jen je potřeba dělat trošku hluk a dávat si pozor na zmije, kterým se ve vyhřáté kamenité krajině daří a žije jich tu na deset druhů. My se naštěstí většině vyhnuli a ty dvě, které jsem zahlédl, zmizely dříve, než si jich stačila manželka stihnout. Uf!

Pár doušků vody a frčím dál. Auto mizí vepředu a já pokračuji zpět na odbočku u usedlosti. Teď následuje průběh náhorní plošinou, cesta se vlní a chvílemi i mírně stoupá. Kolem dokola je patrná krasová činnost, krajina je divoká, s malým množstvím stromů, většinou nízkých doubků a ostnatého čehosi , velmi přehledná. Můžu úplně vypnout a soustředím se jen na krásný pocit z běhu. Navíc mě na každém třetím kilometru čeká občerstvení, vykukující z otevřeného okna auta a sevřené starostlivou rukou matky rodu. Prostě pohodlný výběh se servisem pětihvězdičkového hotelu. V protisměru prosviští na svém bicyklu z dvaadvacátého století vytuněnec z Team Tinkoff – Saxo. A není sám. Během seběhu jsem potkal desítky cyklistů. Většina na mne při potkávacím pozdravu uznale zvedala palec. Palec nahoru si ovšem zasloužili oni, neboť i pro dobrého cyklistu není 30 km do kopce ve 30 st. žádná legrace. Já si klušu v pohodě vysmátý dolů a oni se lopotí do krpálu. Asi si chudáci uřícení mysleli, že jsem běžel nahoru a teď se už vracím. Nedošlo jim, že v tom případě bych musel vybíhat o půlnoci . Tak jako ortodoxní cyklisté nechápou úsilí ortodoxních běžců, běžci zase obdivují několikahodinové martyrium cyklistů v sedle. Musím téma probrat s kamarády triatlonisty, jak to vidí oni.

Zhruba v polovině cesty z vrcholu se silnička opět prudce lomí a začíná nádherný úsek po úbočí. Už je opět vidět moře, takže je pro mne štěstím, že silnička nemá mnoho výmolů. Určitě bych se na nějakém, nedávaje pro samé kochání pozor, přerazil. Slunce praží z jihu a opírá se do prudkého svahu, takže občasných pár hltů tekutiny přijde vhod. Závěrečnou občerstvovací zastávku jsem si s chotí naplánoval na posledním odpočívadle v prudké serpentině. Nad propastí si prohlížím pamětní desku instalovanou ve skále. Je na ní poděkování místním partyzánům padlým za 2.světové války. Ještě dva kilometry po úbočí a dostávám se do závěrečné fáze seběhu, ke vstupu do národního parku.. Rozpálená silnice se kroutí v serpentinách, ponořených do piniového lesa. Běžím uprostřed cvrkotu cikád, vlastního cupitání a funění opozdilých rekreačních cyklistů, kteří se s tímto vražedným úsilím nemohou až nahoru nikdy přeživší dostat. Do půlnoci. Skrápěn vlastním potem dobíhám k cílovému bodu seběhu – závoře vpouštějící návštěvníky vzhůru. Pohunek vpouštějící „klienty“ nechápavě kroutí hlavou a šušká si se svým kolegou, nemoha najíti smyslu v počínání cizince, jenž přišedše kdesi v horách o auto, proběhne branou a místo žádosti o pomoc se řítí dále po svých do údolí. Kousek pod bránou je ovšem parkoviště, kde jsem již netrpělivě očekáván, abych své choti umožnil ve velmi krátké době spočinout v chladných (spíš notně prohřátých ) vlnách Jadranu.

Slunce hlásí příchod rudý
do pohoří u moře,
vstříc mu jede atlet chudý,
autem síly uspoře.Vyškrábe se na hřeben,
mrkne na fajn panorama,
srpen nechť je veleben,
modré moře pod horama.Sbíhá k němu, cesta prachem víří, domorodí v křoví mizí – zmije, psi i štíři.
Ó, jak rtík mu schne a korá, než doběhne dolů shora.                                                                    Chvála vodě – jak slané tak sladké,                                                                                            sladká rety svlaží – slaná nohy vratké.

Naprosto dokonalý den. Dopoledne běháš v horách, odpoledne užíváš slané vířivé přírodní koupele. Jestli se někdo z vás, běžců nebo běžkyň ocitne v mumraji Makarské riviéry a bude mít chuť jej na chvíli vyměnit za klid hor, zvuk vlastního dechu a krásné samotářské proběhnutí – tak tuto trasu vřele doporučuji. Běžíš vlastně „zadarmo“, bez většího úsilí, můžeš se dosyta věnovat jen čiré radosti z běhu. Jen co zde ocitnu znovu, vyhradím si na výpravu celý den a určitě ji zopakuji. Ale v obou směrech. K tomu mi dopomáhej zdraví.

P.S. Docela zadarmo to ale nebylo . Za výběh jsem „zaplatil“ kamennými lýtky (naštěstí jen do doby jejich ponoření do moře) a pohunek u vstupu do nár.parku vybírá vstupné 50 kuna na hlavu.

                                                                                                                          Šleha