Tak tenhle závod nemá chybu. 
Jeden by neřekl, jak je Praha zelená. Hodně. Namotat přes ní 16 kilometrů dlouhý závod tak, aby jsi téměř nemusel na ulici, není jednoduché. Ale pořadatelům se to beze zbytku podařilo. Začíná se u spodní stanice lanovky na Petřín. Počasí luxusní. Až moc. Na závod by se hodilo pár celsiusů dolů, malinko mráčků a trošičku deštíčku. Nu což, pařit se budou všichni stejně, podmínky jsou rovné. Vybíhá se po stovkách v deseti vlnách po dvou minutách. Mám číslo 104, takže jdu ve druhé vlně. Lahůdka na rozcvičení – výběh petřínského kopce. 
Po loňské zkušenosti, kdy jsem před Pohořelcem značně pohořel, krotím tempo, nic si nedělaje z unikajících zad mladých chrtů, lačnících po prvním místě na na nejvyšším místě trati – za Strahovským klášterem. Není mi dvacet. Řádně ojetý diesel se musí řádně a pěkně pomalinku rozehřát. Výhled je na Prahu je tu impozantní. Vloni jsem si ho nevychutnal, letos ujít nenechal.
Šup mezi turisty. Úvoz, Loretánská, U kasáren, Kanovnická…šup do Jeleního příkopu. V brance do něj stojí člen hradní stráže a salutuje mi. Tož si po 38 letech vzpomenu na téměř zapomenutý pozdrav a šup dolů po dřevěné lávce do příkopu. Sem se normální smrtelník často nedostane. Mírný stín, 
mírně z kopce, mírně vydýchat, mírně pokochat…tunel pro pochůzky hradní stráže jako třešnička na dortíku závodu taky není k zahození. Neopomenu si v něm, jako spousta jiných závodníků, zahalekat. V Jelením příkopu ukrojíš ze závodu 1100 metrů, není to tedy žádná strouha. Na konci ovšem čekají další schody, takže je potřeba před nimi trošku pošetřit…další voják nás vypouští zpět mezi „civily“ a civící turisty do parku před Belvederem. Sbíháme parkem směr Letná. Letenskou pláň má spousta závodníků oběhanou jako své botky z tréninků a jiných závodů – 
tam tě žádné překvapení nečeká. Sbíháme okolo kyvadla a Expa 58 až na spodní konec parku. Tady je třeba zpevnit kotníky, čekají nás „kočičí hlavy “ v letenské zástavbě. Za asistence pořadatelů, policie, dispečera dopravního pod
niku, aktivní důchodkyně, místního opilce a záchranné služby, kteří na okamžik svorně – pro jednoho obstarožního plesnivého pobíhače – zcela zastaví rušnou tramvajovou, automobilovo
u, motocyklovou a další ovou dopravu na jedné z nejrušnějších tříd střední Evropy, přebíhám Veletržní ulici, ztichlou v němém úžasu nad dokonalým stylem běhu (rozzuřený sloní samec plení svahilskou vesnici) mé maličkosti. Jakmile nohama rozvrklanýma od kočíčích hlav překřížíš rušné bloky činžáků, máš vyhráno. Kámen a nerovná žula končí – jsi ve Stromovce – Královské oboře. Nad hlavou žlutočervenooranžový baldachýn. Pod nohou písek a asfalt pokrytý tlejícím listím. Krása. Čím je člověk starší, tím se mu ten podzim líbí víc. A hlavně – běžíš chvíli z kopce! Tady to dobře znám, každý první sobotu v měsíci si sem chodím prošťouchnout trubky na ukrutně krátkém dvoumílovém Lívancovém běhu. Ale idylka rychle končí. Zívá na mne tramvaj. Zívá dveřmi – a dva proužky bílé pásky neomylně běžce navádějí do schůdků za nimi…dovnitř, ven, dovnitř, ven…rozhodí ti tempo, rozhodí i duševní rovnováhu….zajíkavě prohodím:“Jede to opravdu do Bohnic?“ Zamítavá odpověď vysmátého pořadatele nutí běžce tramvaj opustit a pokračovat k ústavu po svých. Probíhám trasou 2 mílového běhu – lívanec by se hodil, nějak mi po těch 8 kilometrech vyhládlo. Kousek za tramvají je půlka trati, stojí tu nadržení účastníci štafety, čekající na svého parťáka či pa
rťačku z prvního úseku. Za fandění jim dávám jedničku, pěkně mi dobili mozkové baterky. Je tu fakt krásně, jenže se odtud musím co nejrychleji dostat. Na kochání není čas, procházku si tu můžu dát třeba hned zítra, – závod je závod. Z loňska vím, co mne ještě čeká. Štreka dlouhá 16 km má převýšení 440 m. Zatím jsme vyběhli jen z Újezda na Petřín a kousek z Jeleního příkopu. Jsme na úrovni Vltavy. Úplně dole. V Praze to ani níž nejde. A bohnická léčebna je jen pár výškových metrů pod vrcholem 2.nejvyššího bodu Prahy – kopcem zvaným Ládví.
Po přeběhnutí Stromovky čeká přeběh lávky pro pěší v Troji a nekompromisní stoupání přes areál Botanické zahrady na západní okraj bohnického sídliště. Další perličkou pro povzbuzení v prďáku umdlévající morálky závodníků je cimbálovka v areálu vinice v Botanické zahradě. Kluci hrají fakt parádně. Tomu se říká zážitkový závod. Jó, kdyby tak byl čas kochat se…stále…stoupáme… stoupáme…stále stoupáme…..už by mohlo stačit, i srdce se chce na tu nádheru podívat, leze mi málem z krku. Jsem poměrně v pohodě, ale ostatním se už nějak nechce běžet. V kopci předbíhám snad deset lidiček, co to rozběhli moc hrr a teď vadnou. Loni jsem dopadl úplně stejně. Taky jsem jsem po startu vypálil k rozhledně jako pako…a za chvíli bylo po rychlosti. Snad poprvé hlava za celé mé závodění mozek vítězí nad euforií…obíhám známé sousoší bojlerovo-okapových žirafovelbloudů a jsem už dost nahoře. Ale ještě kousek zbývá…hrana bohnického sídliště po dalších 10 minutách běhu nahoru-dolů skýtá rovněž krásnou vyhlídku. Pro ty, kteří do severních částí Prahy často nezavítají, vřele doporučuji. Dají se tu natočit dlouhé kiláčky po cyklostezce kolem Vltavy – až třeba do Kralup, anebo kiláčky „vertikální“ – pěkně roklemi a po potůčcích nahoru a dolů. A že je tu roklí nepočítaně.
Blíží se poslední část závodu. Po „bohnické hraně“ (na které všechny závodníky zdraví – stejně jako loni – nezničitelná maratonkyně Radka Churáňová), sbíhám lesíkem poměrně nebezpečným seběhem k silnici vedoucí od Vltavy. Kupodivu bez pádu a bez zaškobrtnutí, které bych rozhodně – vzhledem k rozklepaným fajfkám – v tomto terénu očekával. Při křížení nás na správnou lesní cestu navádí další borkyně Lenka Šibravová spolu s borcem Evženem Ge (a jeho nerozlučnou družkou, vránou Sárou, pyšně se čepýřící na jeho paži). Poslední kopeček ve stráni vedoucí k blízkosti brány do Bohnické léčebny opravdu „kope“. Tady se odděluje zrno od plev. Některým závodníkům zbyly ve stoupání síly pouze ke klení, kterým si jadrně ulevují od bolesti ve stehnech a lýtkách. Kupodivu patřím ke skupině ještě „běžících“ (jestli se prkennému pohybu s dlaněmi vzepřenými o stehna dá říci běh). Naštěstí je stoupání poslední. Po traverzu nad lesem u bohnického údolí se konečně vbíhá do otevřené zadní branky léčebny. Léčebna je……dlouhá…..duševní stav našeho národa je asi velmi špatný….tolik pavilónů – a jsou tak daleko od sebe! Nekonečná cílová rovinka prověří každého závodníka – kam až dosáhne jeho maximální tepovka? Cílová odměna jako vždy krásná. Euforie z každého stříká se stejnou intenzitou jako pot. Ta Praha je ale fakt dost zelená. Říkám si po závodě. Jen aby nám ji zájmy různých skupin, zaměřených na poněkud jinou komoditu, než je pastva pro oči, do příště nezabetonovaly…
Šleha běhá... 