Čtvrtek, 1. listopadu 2012

Jak lze najednou slupnout frankfurtskou polévku, páreček i pečeni

Když jsme se v zimě 2011 začali s kluky bavit o našich dalších běžeckých plánech, zjistili jsme, že jednu ideu máme společnou. A sice – každý rok se zaregistrovat, zúčastnit se a hlavně doběhnout jeden velký zahraniční maraton. Štěpán alias Sandhall společně s bráchou Ondrou už tuto myšlenku dovedli do zdárného konce v letech 2010 (Berlín) a 2011 (Amsterodam), ale letos jsme se všichni dohodli na větší akci. Tedy přesněji řečeno: všichni se dohodli a Sandhall se svými pronikavými organizačními schopnostmi tuto myšlenku do důsledků zrealizoval. Takže ještě než se pustím do neuspořádaného popisu naší anabáze za zdoláním další běžecké mety, lahůdky v podobě nejstaršího německého maratonu, je třeba se vší odpovědností říci: nebýt Štěpána, asi bychom zůstali zaprděně v naší české kotlině, ušmrdlali si nějaký menší maratonek a bylo by po ptákách…

Frankfurt Marathon 2012

Po několikatýdenních přípravách (Štěpánových) jsme všichni (Ondra + Jana, Štěpán + Kateřina, Šleha + Ája, Štěpa a Martin) usedli v brzkých ranních hodinách 27.10. 2012 do dvou spolehlivých přibližovadel zn. Škoda Fabia. Předpověď slibovala „typické maratonské počasí“, tedy sníh s deštěm, teplotu od -2 do +2 stupňů, na Rozvadově a v blízkém okolí 150 km před a 350 km za náledí, mlhy a jiné „podzimní“ silniční radovánky. Svatý Petr nám všechny avizované rozmary předvedl v plné parádě, ale byli jsme ostražití a do cíle cesty, na Štěpánem vymyšlený první strategický bod u Frankfurtu (parkoviště P+R Weiskirchen) jsme dorazili v plném počtu a nepoškozeni. Cestou ztuhlé vymakané maratonské údy jsme protáhli ve vlaku S–BAHN, abychom se po 2. hodině odpolední vypotáceli ze stanice Frankfurt – hlavní nádraží. Cíl cesty, hostel vzdálený od nádraží pouhých pár set metrů, nás přivítal vzápětí.

Dva bloky domů, z nichž v jednom se naše ubytování nachází, mají specifický charakter – mírně řečeno vykřičený… náš dům jako jeden z mála s průhlednými okny (na rozdíl od ostatních s červeně přelepenými) byl však čistý, s novým vybavením, na přespání super. Cítili jsme se zde dobře, k čemuž jistě přispěla i blízká přítomnost našich drahých poloviček a v sousedním čísle popisném i jméno majitelky podniku a mé bývalé skoro spolužačky ze stejné obecné školy Nory Dvořákové alias Dolly Buster. Rozbalili jsme takříkajíc svůj vigvam, vyskládali do společného osmilůžkáče všechny běžecké i stravovací serepetičky a hurá na frankfurtské výstaviště pro číslo. Organizace vydávání čísel, čipů a startovních vaků velmi dobrá. Umístění kompletního odbavení závodníků na výstaviště, kde je na vše hodně prostoru, je super. Jediné, co mne zarazilo, byla absence alespoň anglického překladu informačních tabulí, vše bylo jen v němčině. I dobrovolníci mluvili překvapivě téměř výhradně německy. Za chvilku jsme byli i s kompletním vybavením pro závod zpátky na hostelu. Štěpán to prostě zase skvěle vymyslel, všechno pěkně u huby.

A protože jsme běžci, proč neprotáhnout cestou ztuhlé tělo? Odpolední 6 km dlouhý regenerační výběh na pěkné cyklotrase kolem Mohanu jsme si nemohli nechat ujít. Mnoho běžců tam kromě nás nebylo, ale pár se jich našlo. Po návratu na pokoj jsme se shodli, že výběh hodně pomohl. Po výklusu se cítíš úplně jinak než při rozlámaném vystoupení z auta po 6ti hodinách jízdy.

Večer byl ještě mladý, na pokoji jsme prozatím zůstat nechtěli, pouze Štěpa dal přednost vodorovné poloze. My ostatní jsme se koukali velmi rychle odklidit z dosahu naší čtvrti. Zvláště děvčata radši kráčela dále od průčelí domů, ze kterých se na nás sápaly povětšinou arabské ruce nabízející „horké zboží“, „prášky na praní“, „čerstvé maso“ a jiné horlivému sportovci jistě zcela neznámé poživatiny a služby.

Na výstavišti jsme využili kupóny pro odběr večeře, free pivka, ionťáčku a prohlédli si prostor bombastického doběhu do cíle. To se opravdu povedlo, doběh bude v hlavní hale výstaviště, pod reflektory, 150 m červeného koberce, prostě paráda a famfára. Pak jsme si chtěli jít ještě sednout, jenže všude bylo plno. A najít nějaký lokál pro našeho vegana Martina, aby se mohl trochu nasytit, není žádná sranda. Nakonec jsme vzali zavděk thajskou jídelnou. Klasické nudle byly dobré, zeleninka čerstvá, šlo to.

Večerní přípravný mumraj v osmilůžkovém pokoji měl taky své kouzlo. Každý má své rituály a pozorovat to je zvláště pro děvčata, která tentokrát neběží (ve Frankfurtu nevypisují půlmaratón, takže holky budou fungovat jako divačky, fotografky, masérky a povzbuzovatelky) určitě zážitek non plus ultra. Už z postelí jsme na popud Štěpána zrealizovali tipovací soutěž o nejlepšího znalce účastníků zájezdu. Každý nahlásil svůj osobní rekord, svůj odhadovaný cílový čas Frankfurt maratonu a očekávané časy ostatních.

 

28.10.2012 – DEN D

Ráno – jasno, 2 st. C, velmi lehký vítr. Co jsme od něj očekávali? Když se podíváš na tabulku tipovačky – rychlý běh všech a osobní rekordy! Kdo se jak vyspal? Pravděpodobně nikdo nic moc. Jak se v osmi lidech na jednom pokoji vzájemně nerušit? Dva občané prokazatelně mluvili v pravidelných intervalech ze spaní… vyslechli jsme několik krátkých příběhů, jejichž děj by nevymyslel ani laureát Oskara za scénář… dveře byly na kartu a při každém otvírání hlasitě cvakly… moje maličkost jako klasický muž po padesátce v noci ruší… když se k ránu s pískem přidají další… předstartovní nervozita… prostě jsme se vyspali v rámci možností. Rozhodným plusem byla změna letního času na zimní – hodinku přerušovaného spánku navíc jako když najdeš.

Mrazivé slunečné ráno bylo předzvěstí solidního závodního počasí a rituál přípravy se dočkal pokračování. Martinovy jogínské pozice se prolínaly se zápachem mazané hřejivky, nadávky závodníků propíchnutých sichrhajckou spolu se startovním číslem se mísily s klokotavými zvuky zavodňování a mlaskavým sykotem splachovadla. Všeliké pobíhání a křížení na malém prostoru nakonec vedlo ke zdárnému konci, na němž všichni spatřili pět vyfintěných závodníků made in Czech republik v plné zbroji. Kateřina s Janou – snad aby jim to nebylo líto – si ještě mezitím zopakovaly joging po cyklostezce na nábřeží.

 

Jdeme na start. Hala expa hučí tisíci hlasy. V přízemí se kroutí lidský had u záchodků, doprovod překáží pořadatelům, pořadatelé překážejí závodníkům a závodníci překážejí doprovodu. V 1. patře je uvolněn obrovský přehledný prostor pro závodníky, kteří zde mohou odevzdat startovní batohy s civilem. Je zde několikanásobně více místa než např. na PIMu. Naprosto precizní a přehledné. Další velkou výhodou umístění uvnitř haly je teplo, závodníci nemusí před startem dlouho postávat venku na kose. Stále jsou tam 2 stupně Celsia. Všichni startujeme z první vlny a dokonce prvního sektoru (kromě Martina, který je v sektoru druhém). Vycházíme z haly. Venku je ouvej, ale je jen 15 minut do startu. V tričku a trenýrkách musíme vydržet. Zařazuji se do davu, pouhých 40 metrů od startovní brány s Patrikem Makauem a ostatní elitou. Je ohlášen útok na světový rekord, ale ruku na srdce, není pro africké vytrvalce přeci jen příliš chladno? Stojíme s Ondrou a Štěpánem v davu – povzbuzování a motivace – a slyšíme hlasatele: „na start se postavilo 16032 závodníků!!“ Nad námi se pne budova o 50ti patrech, jsme tudíž bohužel v jejím stínu, ne na zubatém sluníčku jako většina ostatních závodníků. Hřeje nás pouze vzrůstající adrenalin a okolní dav. Když se otočíš a podíváš nad něj, vidíš vzduch tetelící se jak nad pouští. Pěkná energie. Uložit ji někam, Temelín hadr. Pět minut před startem začíná komická hra. Závodníci začnou hromadně odhazovat stará zahřívací trika a mikiny do diváků za zábranami, kteří textil vzápětí vrhají zpět. Déšť staré bavlny a umělých vláken se snáší na čelenky a kšiltovky. A tak dále. Tato hra nám vydrží skoro do startu. Konec srandy, tfuj tfuj a jde se na věc…

Start…

…jsme téměř u startovní brány a přesto nám trvá více než minutu, než spíše projdeme než proběhneme startovním obloukem, zmáčkneme své stopky a odkrojíme první metry maratonu. Barevná stuha davu za zábranami se míhá závratnou rychlostí, až se z toho člověku motá kebule. A to se sotva ploužíme, rychleji běžet nejde, nerad bych někomu přišlápl patu. Radši nekličkuji a nepředbíhám. Stejně jsem nechtěl bláznit a první dva tři kiláčky pomalu zahřát motor. Už po 500 metrech se trať zužuje, dav ještě zhoustne, v dráze stojí chcíplá televizní motorka, jen tak tak se jí vyhýbám, stupačka mi brnkne o holeň. To už je Ondra dávno v prachu a planeta zvířat na Štěpánových zádech je v dálce přede mnou také sotva viditelná. Ve sprintujícím davu není zrovna jednoduché začínat s rozvahou, takových je nás žalostná menšina. 1. a 2. Kilometr za 4:40 a 4:35, to je správně. Zkrotil jsem se. Čekám, kdy se mi prohřejí zmrzlé ruce a doufám, že jsem v přípravě nic nezanedbal. Bez rukavic bych nerad v prvních kilometrech zavazoval špatně uvázanou tkaničku nebo provozoval jinou činnost vyžadující jemnou motoriku prstů.

Nohy fungují dobře, na 3. až 10. Kilometru udržuji rovnoměrné tempo 4:21–4:25/km, o několik sekund rychlejší než jsem plánoval. Červíček v hlavě hlodá – není to moc rychlé? Není chlapče. Přijel sis pro osobák? Pak to bude bolet a musíš celý závod držet mezi 4:20 až 4:30. Diváků je v ulicích jako much, hodně fandí a dodávají slušnou energii. Každé pohlazení sluncem mezi domy je jako elixír. Zkřehlé prsty začínají konečně žít svým životem a probouzejí se ze zimního spánku. Jaký rozdíl od letních závodů, kdy vyhledáváš stín.

5. kilometr – první občerstvovací stanice – poctivě zastavuji u ionťáku a přes absenci žízně lemtám. Naprosto pravidelně pak každých pět kilometrů piju, ucucávám gel a na 20.km jím banán. Znám to z kola, jak přijde hlaďák, je pozdě a můžu to zabalit. Nikdy jsem ještě předsevzetí ohledně pití a jídla důsledně nedodržel, dnes ale rozhodně chci. Když mluvím o občerstvovačkách, jedna věc se mi na nich líbila. Pití je na stolech na patra – přes plné kelímky je položena deska a na ní další patro a další. Jakmile se vrchní patro vybere, sundá se deska a hned je k dispozici několik set dalších plných kelímků. Jednoduché řešení ocení hlavně ti za námi, kteří se vřítí na občerstvovačku najednou po stovkách.

Trať se kroutí městem, téměř na každém metru diváci, na exponovanějších místech přímo dav. Kapely, bubeníci, děti s píšťalkami, fandící školní třídy – výborný. Běží to samo, udržuji strojové tempo naprosto bez problémů, až se bojím, co mne vytrestá. Na 14. kilometru u nábřeží Mohanu slyším známé hlasy, naše děvčata křičí a povzbuzují z plných plic. Sotva stačím poděkovat a jsou fuč. Pole zřídlo, avšak stále běžím v poměrně hustém. Nikoho z naší party nemůžu vidět. Ondra, Štěpa a Štěpán mi utekli a Martin je daleko za mnou.

Do paměti se mi vryl hlavně úsek mezi zhruba 20. až 24. kilometrem na periferii Frankfurtu ve čtvrti Schwanheim. Celá čtvrť závodem žije, maminy a taťuldové vynesli dětem na chodník židle, křesla, sedačky, deky, čaj, buchty, něco ostřejšího pro dospěláky a pořádají párty. Povzbuzují vším co je po ruce, od plechového cedníku po víko od popelnice. V tomhle mumraji není možné se flákat, tleskám si s dětmi dlaněmi, rozdávám úsměvy a na každých pár desítkách metrů měním rytmus běhu podle druhu kapely nebo hudebníka, kteří nelenili a zmrzlí koncertují pro nás, maratonce. Místní si prostě akci umí užít a trochu chladu je nemůže rozhodit. Nejvíc mne dostala produkce u místního kostela – big band o nejméně 30 lidech válí i se zmrzlými hubami super muziku v rytmu swingu. Evidentně mám ještě dost sil, jinak bych si nebyl schopen produkce tak vychutnávat. Na metě půlmaratonu mám čas 1:33 a něco a to je výborný. Ale takových „půlek“ už bylo! A jak to za pak za „zdí“ na 33.km dopadlo! V hlavě mi zní: „stále s pokorou, drž tempo a neblázni, víš na co máš natrénováno.“ Můžu zrychlit, ale krotím se.

Začaly méně záživné pasáže na okraji města, méně diváků, méně vjemů otupí beztak již otupělý mozek. Zabavuji hlavu pozorováním závodníků. Moje poněkud „oběhané“ vybavení kontrastuje s posledními výstřelky elektroniky (i když to pravidla nedovolují) v pásech a uších maratonců a s módními kreacemi štíhlých maratonkyň. Těch je však mezi okolními závodníky pomálu, vlastně jen jedna. Samý sval a šlacha, triatlonový úbor, běloška, ale maximálně opálená. Pomalu ji dobíhám a překvapivě zjišťuji, že věkově je prakticky mou vrstevnicí. Borkyně.

Na 30. km pitivo, zastavuji, nehodlám se zase zlít jako čuně, což se mi s červeným ionťákem naposledy důkladně povedlo v květnu na PIMu. Jeden aby se pak v cíli styděl. Nemluvě o tom, jak se vždycky zakuckám. Lepší je mít vodu v žaludku než v plicích. Sám tomu nevěřím, ale moje tempo stále nepolevuje. Je rovnoměrné, plus mínus 3 sekundy na km. Na 33. km se žádná zeď nekoná.

Vracíme se do centra a čím blíže cíli, tím více lidí stojí okolo trati, více povzbuzují a dělají větší binec. Naprosto mi to vyhovuje, únava se sice kumuluje, ale pumpa, nohy i plíce fungují jako výborné soustrojí a diváci jako vysokooktanový benzín do něj. 36. kilometr, opět děvčata – další oktany navíc. Na 38. kilometru začínám pomalu zrychlovat, když za oběhnutou zatáčkou spatřím bílé triko se známou planetou zvířat. Štěpán zpomalil. Blížím se k němu a obdivuji jeho neuvěřitelnou vůli. V létě prodělal boreliózu a teď, po třech měsících tréninku kdy začínal prakticky od nuly, je v čase 2 hodiny a 48 minut 4 kilometry před cílem maratonu. Dobíhám ho, zařadím se vedle něj a povídám „dobrý?“  … „špatný!“ … „jdeš se mnou?“ … „jdu s tebou!“

Začínám věřit, že se záměr podaří a cílem proběhnu v osobním rekordu. Mám na něj luxusní pětiminutový náskok. Jak je však známo, pýcha předchází pád. Se Štěpánem probíháme špalíry jako mašinka, otáčím se na něj a ptám se, jak se cítí. Na patře ještě hořkou chuť gelu z občerstvovačky na 35. km, který jsem na ní uzmul. I když jsem nevěděl do čeho jdu, risknul jsem to a šel do něj. Štěpán může nohama, ale hlava nemá motivaci. Otáčím se na něj znovu a… lup, křeč do levého zadního stehenního. Vzápětí se zvířátka na Štěpánových zádech začínají vzdalovat. Není radno měnit polohu na 39. kilometru! Musím radikálně zpomalit a mám strach, že budu muset přejít do chůze. Naštěstí k tomu nedošlo, pomalu křeč rozbíhám. 40 metrů za Štěpánem se odstup na něj ustálil, také zčásti kvůli tomu, že opět zpomalil i on.

40. kilometr – poslední stolečky s elixírem samozřejmě využívám. Rychlost jsem musel omezit, škoda, síly na finiš by ještě byly, ale stálé mravenčení v levém stehně mně z něj vyřazuje. Teď přichází odměna. Všichni víme, že už to dáme, i kdybychom měli žrát asfalt. Vychutnáváme si energii davu okolo trati. Štěpán je stále blíž a blíž. Zatáčíme spolu na poslední rovinku před festhalle a nemusíme nic říkat, je to silné, bok po boku vbíháme na zaplněné nádvoří před halou, brána haly se před našimi zkalenými zraky otevírá a už se všechno míhá před očima jako zrychlený film, zostřené čivy vnímají hukot haly, červený koberec, švengující reflektory, roztleskávačky v minisukýnkách a se střapečky v rukou, za tím vším tribuna s diváky čekajícími na ty své… a nad hlavou tabule s časomírou a nad ní nápis…

BMW Frankfurt Marathon – FINISH

Vydýcháváme a z tribuny scházejí děvčata, upocená pusa, pokračujeme na plac za halou, lesklé pláštěnky proti prostydnutí, čaj, kola, banán, nealko pivo, už to syčí a žbluňká, člověk by vypil i „mrtvýmu voko“. Ale je nám krásně.

Přes nádvoří pokračujeme do sprch v suterénu, které jsou zřízeny z desítek stavebních buněk. Potkáváme závodníka s českou vlaječkou na tričku – Zdeněk doběhl minutku před námi. Probíráme první dojmy. Shodneme se na tom, že maraton byl krásný a možná tu nejsme naposledy. Za pár let se třeba vrátíme. Na place mezi halami se setkáváme s děvčaty a ta nám hned hlásí výsledky ostatních z výpravy.

Jak jsme tedy doběhli?

• Absolutně spokojen odjíždí Ondra (2:53:10), zlepšit se od jednoho maratonu k druhému o 17 minut, to se přece nepodaří každý den!
• Štěpa (2:56:41) se taky o kousek zlepšil, i když jako obvykle přepálil začátek a pak mu došlo. Přesto to na osobák stačilo.
• Martin (3:38:07) měl teoreticky úlohu nejlehčí. Dobře potrénoval a tak jsme od něj očekávali výrazné zlepšení. Výrazné sice bylo, ale kdyby jste ho viděli! Co předváděl na našich společných trénincích! Bohužel, došlo mu také.
• Štěpán (3:07:16) nevěděl, jak na tom po nemoci bude, vydal se do neprobádaného území. Zaostal za svým nejlepším časem o 16 minut, ale už dokončení maratonu je pro něj v této fázi tréninku velkým úspěchem.
• Se svým výkonem (3:07:16) jsem vcelku spokojen, celý závod se mi povedlo udržet rovnoměrné tempo, žádná krize nepřišla a nebýt křeče v závěru, mohl být cílový čas ještě o minutku lepší. Můj dlouhodobý cíl – zaběhnout na stará kolena alespoň jeden maraton pod 3 hodiny – se zase trochu přiblížil. Cesta k němu bude ještě dlouhá, jistě trnitá a možná neuskutečnitelná. Pro mne však i cesta je cílem.

Maratonská tipovačka

Výsledky maratonské tipovačky

	Martin	Δ	Štěpa	Δ	Libor	Δ	Ondra	Δ	Štěpán	Δ	Δ Celkem	Celkové pořadí
Libor	3:22	16	2:54	3	3:10	-3	2:59	-6	2:59	8	36	7.
Ála	3:35	3	2:59	-2	3:11	-4	2:59	-6	2:59	8	23	6.
Martin	3:30	8	2:54	3	3:06	1	2:57	-4	3:01	6	22	4.
Štěpa	3:31	7	2:59	-2	3:09	-2	2:58	-5	3:03	4	20	3.
Ondra	3:35	3	2:55	2	3:09	-2	2:58	-5	3:08	-1	13	1.
Jana	3:29	9	2:57	0	3:13	-6	2:58	-5	3:10	-3	23	5.
Štěpán	3:34	4	2:55	2	3:07	0	3:01	-8	3:10	-3	17	2.
Katka	3:25	13	2:53	4	3:15	-8	3:02	-9	3:15	-8	42	8.
Výsledný čas:	3:38	63	2:57	10	3:07	-24	2:53	-48	3:07	11

V řádcích jsou jednotlivé tipy na běžce a rozdíly „Δ“ v minutách mezi tipem a skutečným časem. Běžci jsou ve sloupcích, v posledním řádku jsou jejich skutečné dosažené časy. Sloupec „Δ Celkem“ je součet absolutních hodnot všech Δ v řádcích, podle kterého je pak vypočteno „Celkové pořadí“ (čím přesnější tipy, tím menší celkový rozdíl a tím lepší celkové pořadí).

Morová Šleha