Přichází ráno. Zas brzy vstanu. Sice je sobota – však vylezu rád, ospalé kolo vyprostím ze stojanu a vzpomenu na chvíle, kdy byl jsem mlád.
Někdo si luští doma křížovky, někdo rád žhaví koneček žvára, tamhleten jen tak uléhá na krovky, tenhle zas leští klůckem Jaguára. Jiný tajně sčítá bankovky, blaho působí mu škvára – ve spodním fochu aktovky pak najde dopis s kulkou radikála.
Já zas miluju – když na podzim z bekovky mi v běhu stoupá pára.
Mírné chvění v podbřišku, mírná tréma – mírný strach, zavodňuji z kalíšku, plním nádrž vyschlých šlach.
Rozlepím šichtami slepené víčko, fedruju otruby a chlemtám ionty, obléknu staré – leč hřející tričko, na kulaťáku zajdu do fronty. Do fronty pro číslo zvláštního závodu, do fronty mezi skřivaní magory, do fronty lidiček brousících přírodu, do fronty těch,co širé maj obzory.
Vylezou společně na svatý kopeček, na svatou horu všech kolových běžců, pro jejich stádo posvátný chlíveček, odkud se sypat chtěj jak mince z měšců.
Každý Bolt tam honem spěchá – o vzdálené Troji sní – a hlavou mu stále zní neznámá řeč guru Čecha…
…“Jásejte! Už jsme na místě! Tam dole je země zaslíbená, běžců a cyklistů plná, krásnými cestami oplývající!“
Praotec Čech drží ochrannou ruku nad divnou sebrankou sportovních snah, aby Dr. Nehmatal do toho shluku, do změti kol a noh drtících svah.
Od Řípu ku Praze vine se hádě, tělem se veze a hlavou běží, bývá to zážitek na každém pádě – ač jednou v blátě a jindy naň sněží.
Kjása, kjása, prostě kjása – když se najde pěkná trasa, srdce běžce ránem jásá. Přes borovou trampolínu, přes polštáře od modřínu – nad problémy vznesen. Skryt před lehkou meluzínou milosrdným lesem.
Krásné jasné dopoledne – snad nám brzy nevybledne. Na vlnách polí řádkují ozimy, slunce hroudy drolí a všechno spěje do zimy. Tak se ještě futruju vitaminem Dé, pak měsíce s polostínem lépe přečkat jde.
Diváci křičí: „Tý jo, přemrzlý Pinocchio!“, neboť mám z klendry dřevěné údy, může být klidně trojkový bio – utíkám nadšen z křupanský nudy.
V nejbližší chvíli je nutno střídat, jinak mi srdíčko vyskočí zvnútra, chviličku na kolo – bych mohl přidat v skládačku další ze střípků svých útrap. Srdíčko týrané během si hoví, chvíli se vezu – jen dávám bacha, abych si neustlal támhle do křoví, kde praskla by kost nebo zařvala šlacha.
Dřív než přijdou Kralupy, v nichž člen hladem zaúpí, občerství mě Nová Ves – odtud mám zas malý dres a skrze plné stolečky zprotivím si kopečky.
Přesto – válet se, to mně neláká, raději s elánem školáka řeknu si dost, v Kralupech přeběhnu most a proženu plovoucí oblaka.
Příroda se s během snoubí v divukrásné harmonii. Źe mi trošku mrznou klouby? Nic lepšího neprožiji!
Had se blíží ku Praze. Divný hladkočerný terén pomalu teplá a já hnátou rozdupávám asi tisíc bílých placatých cyklistů z akrylátu.
Jsem tuhý jak tři dny stará veka, hekám a je to slyšet do daleka, zvadlý, že mne ani Tatra nevyleká, vysušen, že ani pot nevytéká a rychlostí připomínám šneka.
Přesto volám –„Heuréka!“
Vím že až v cíl teče řeka, kolem níž mé oko těká. Tam skončíme šílenou stíhačku, obejmu závodní parťačku, pívečko půjde zas na dračku a slízneme cílovou šlehačku.
Vyluxuj si palici, vytři z kouta temný šmouhy a s ruměncem na líci doraž k cíli běh svůj dlouhý…….občas třeba vymést z tykve navinulou skládku. Nezvýší to sice IQ, však dá hromádku do pořádku.
Ač pako šedivých strání, je mi to úplně jasný – když běžíš pod modrou bání, život je setsakra krásný!
Šleha běhá... 