Přistávám na chlup přesně do středu bílého kříže, svítícího na prostranství před automatem Mc ŠLECHTONALD. Z akrylstanu vychází bělovousý Pataka, vítající mne  roztaženými pažemi. Vzápětí mne oslní odraz ranních slunečních paprsků, odrážejících se v poměrném úhlu nejdříve od nerezového deklu recyklační piksly EKOŠLUS a následně od vyleštěné lebky Pataky. Mačkám OPEN, dveře vznášedla ŠKOLUFT zasyčí… a já se ocitám nepřipraven v poslední neaklimatizované oáze města. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Jednak z dětinské radosti, že se po měsíci opět setkávám se starými kamarády, druhak z nehorázné kosy – ranní zářijová teplota je o 5! stupňů nižší než vyhřáté vznášedlo. Křečovitě se usměji namrzajícími rty, zamávám svraštělou paží a roztřeseně ji podám Patakovi. S velikým úsilím sestupuji s jeho pomocí a s asistencí ANTIGRAVU na holý – přírodní asfalt. Malý krok pro člověka, velký skok pro Šlehu. Pataka přikládá na mé čelo, zbrázděné léty, lety, smíchem a námrazou, lívancovou čtečku. Slyším pípnutí. Přikládám si špičku jazyka na RIGHTUP KYBEROSMIČKU  a pokládám neslyšnou otázku SEZNAMOZKU. Odpověď, zobrazující se mi na BULVOSCREENU, mne naprosto ochromí…

⇒⊗ MOROVÁ ŠLEHA – 333. BĚH-2 MÍLE-FULL……………………………… …………………………………..DOPORUČU JIDERNIÉRA!!!⊗ ⇐

…ani po drahné chvíli nejsem schopen tuto novou informaci vstřebat a rozdýchat. Odcházím proto do kyslíkového akrylstanu, kde se již tísní početná skupina závodnic a závodníků z kategorie ALERGO 60+, každý řádně připojen ke své hadici. Snímám též z personalizovaného stojanu svůj oblíbený bajonetový uzávěr ŠL001, otírám ho podezřele flekatým nanošnuptychlem a přikládám jej k modrým rtům. S rozkoší cítím, jak skrze mé ochablé plíce proudí blahodárná směs EPOXYGENU…až do poslední hladové buňky těla.                                                              CITIUS, ALTIUS, FORTIUS!                                                                                                                              Mysl se projasňuje. Začínám optimisticky uvažovat o vítězství. Ze zásobníku po levici vytahuji ohmataný UCHOŠŤOUROCK se svou oblíbenou peckou od skupiny OLYMPIC – NENÍ NÁM UŽ ŠEDESÁT. Vkládám ho pomocí aplikátoru HUSTRICH KOŽAGUM do zdířky mezi zdevastovanou kovadlinku a otlučené kladívko. Jazykem mačkám PLAY. Nádhera!!

20 minut do startu. Ze stropu akrylstanu právě začínají sněžit NANOMASAŽOBOTI. Vrhají se po tisících na závodníky a s robotickým „nadšením“ se nekompromisně přisávají k veškerým viditelným údům. Všichni slastně koulíme očima. S čerstvou energií v bederní páteři se hbitě skláním ke svým dobře prošlápnutým pronačním silničkám – model  PRESTIGE MAXGUMFOOT / Ó, abych je vzápětí jediným zkušeným pohybem jazyka zkompatabilnil s tělesnou schránou.  Jsem připraven k vrcholnému výkonu? Ba ne, ještě ne. Málem bych zapomněl na to nejdůležitější! Kam jsem jen ten čip dal? ….aha, tady. Opatrně – abych se nedostal do zorného pole BIGFATHERA – vyšťourám z tajné kapsičky v útrobách STEELACETABULUMU čip SECREDOP v nominální hodnotě 10 EUROBITCOINŮ. Předstíraje zívnutí, maskované přikrytím úst, vkládám čip mezi pravou vrchní a spodní osmičku, zkousnu a…….READY?….READY?!….READY!!….to je jízda!!!!!!!!!!

Přicházím k sobě na cílové rovince…..rozmazaně šmouhatý Svět se opět zostřuje. Nejdříve z mlhavé černoty vystoupí žluté čáry, počínají se trhat a z čar se stávají tečky. Vzápětí se tečky mění v barvy a z rozmazaných kontur čerstvého obrazu se mi na sítnici vytvoří vzdálený nápis – Mc ŠLECHTONALD. Jemné vibrace z podzemního tubusu SLOWLOOP BLANCA II se ztrácí zároveň se závěrečným kyberkytarovým riftem plešaté zpěvačky DŽANDY. Teď slyším pouze bzučení prestižek MAXTLUMFOOT při jejich letmých dotycích s NATURASFALTEM a přibližující se frenetickou fistuli PATAKY, očividně se nacházejícího v pořadatelském transu….zrychluji, sprintuji, letíííím…..a náhle, těsně před čárou z hybridní mouky PENAM 007, padám… do vody!….                                                                                                                                                                             …nemilosrdná tma….co…coco..co….otevírám oči. Stále je tma. Čvachtání mé pravé ruky v nočníku se mísí s větou: „Není nám už sedmnáct“, vycházející spolu s tóny tlumené hudby z prostoru vlevo. Otočím hlavu ke zdroji hudby a studený pot z čela mi ukápne…na peřinu. Něco malého přeci jen vidím…na displeji budíku blikají tři červená čísla – 4:44.                                                                                                                                           Uf! Byl to jen strašný sen!                                                                                                              Musím vstát. Je první sobota v měsíci. Dnes ale vstávám dříve. Utírám orosené čelo a dochází mi proč vlastně. Právě si uvědomuji, že do Stromovky nedorazím.

Ale v lednu? V lednu jsem tu zas! A co vy?

Milé lívancoběžkyně, milí lívancoběžci a milá lívancoběžčata, milí lívancopořadatelé a lívancodiváci – ať vás srichimnoyský běh bez EPOXYGENU, HUSTRICH KOŽAGUMŮ a NANOMASAŽOBOTŮ – jakož i radost ze života, optimismus a křupavé sobotní snídaňové lívance provází životem i v roce 2019, 20, 21…….44 i dále!…

……a držte Světu palce, ať nám příští léta nedovolí vytvářet ze ŠLECHTOVEK       ŠLECHTONALDY a z našich spoluobčanů BIGFATHERY!

Šťastný a veselý všem přeje Šleha Morová…