AKCE KOPCE – díl 7. – závodní…jak jsme ale vůbec nikoho nevzbudili

(sobota 17.1.2015, 21.5 km, převýšení 646 m)

Tomu se říká „zaplácnout dvě mouchy jednou ranou“. Sfoukli jsme masochistický závodní půlmaratón VLAŠIM – BLANÍK – VLAŠIM a zároveň výběh na památný kopec (je-li libo – horu).

O Blaníku už toho bylo napsáno dost a dost… nebudu fušovat do řemesla Jiráskovi, Klicperovi, Tylovi, Erbenovi, Vrchlickému ani Cimrmanovi, nepokusím se vám ho tady vymalovat jako Mařák či Aleš, natož o něm skládat symfonickou báseň jako Smetana.

Mám jen jednu faktickou poznámku: parafrází klasika – naše země pravděpodobně vzkvétá! Protože bordel, který způsobila nájezdnická horda tří stovek funících a dupajících mastodontů, řítících se z vrcholu hory, Blaník ještě ve své lidské historii určitě nezažil!                                                                                                                                                   A nic. Chrápou dál… asi je ještě čas… kdyby bylo opravdu zle, lepší budíček by si pánové ve zbroji přece přát nemohli.

A co závod samotný? Nádherná trať od zámku Vlašim, přes zámecký park okolo řeky Blanice, po krásně zvlněné silničce takřka bez aut. Ve střední části výživný trail s kořeny, jehličím, mokrými kameny, lávkami přes potůčky, ba i s chodeckými vložkami do krpálu pro méně zdatné. Jeden si tu krásu uvědomí až zpětně. Po pár hodinách. Až mu tep a chladnoucí mozek dovolí trochu se zamyslet.

Běžecké příručky velí a odborníci radí – při běhu dýchejte nosem. Chci to vidět! Jak mám nosem narvat do plic každou vteřinou 7 litrů vzduchu? S dokořán otevřenou pusou lapám po dechu, zapírám dlaně o třesoucí se stehna a vyhlížím vrcholovou kótu 638 m.n.m. Zóna pro kyslíkové přístroje prý začíná kolem 8000 m.n.m. Kdeže! Na Blaníku už v 550ti! Na něm je všechno možné. Když v jeho útrobách uběhne za rok jenom jedna hodina?

A když se konečně vydrápeš na vrchol, nemůžeš ani zapíchnout vlajku a udělat vrcholové foto. Za prvé by na tebe diváci blbě koukali a za druhé zbytek tvého vrcholového družstva už zřejmě šmirgluje silnici někde v podhůří u Kondrace. Až na ní doběhneš ty, budou se blížit k základnímu táboru u cíle. S číslem na prsou a srdcem v krku se řítíš do údolí, dřevěné špejle se snaží nezaškobrtnout a nefláknout tebou o zem. Nemůžeš se ani napít ze studánky U Brodce na úpatí Blaníku – protože jakmile se sehneš, pro křeče ve všech myslitelných svalech se už nezvedneš. Takže vyběhneš z lesa a následuje relativní pohoda. V Kondraci si můžeš alespoň zvenčí prohlédnout původně románský kostel sv. Bartoloměje. Jeden z nejstarších a nejkrásnějších v Čechách – již z 12. století. Oltář v něm spolu s kazatelnou pocházejí z již neexistujících Dolních Kralovic, zatopených želivskou přehradní nádrží. V obci a okolí se též na počátku osídlení těžilo zlato a stříbro. Závodníci zde však museli těžit z dobré trénovanosti, poněvadž jinak by se až do cíle nedoplahočili… pak už čeká pouhých 5 km… zámecký park je sice dlouhý jak Lovosice, ale na jeho konci zívá vytoužená cílová brána.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Rytíři z Blaníku mají v dobách nejtěžších vyrazit proti nepřátelům, porazit je, aby vzápětí v Čechách nastal klid a mír. Jediného rytíře beze zbraní jsem naštěstí viděl až v cíli, na zámeckém dvoře. Předával medaile a smál se od ucha k uchu…

Největší nepřátelé ale číhají v nás, v našich nitrech. V naší slabé vůli, v naší lenosti. Je třeba občas zahodit peřinu, seskočit z pece, přehodit si přes rameno uzlíček s buchtama a vyrazit…

Třista říčných mastodontů dupe alarm do hory,                                                                                                                                          od úpatí běží frontu nad dutými prostory.

Maximální rámusení vydávají směrem dolů,                                                                                                                                            skoky duní na kamení přes pověstnou štolu.

Až mi jednou bude nejhůř po duši, vzpomenu si na to dnešní běžecké trápení, na pověst o hoře a na všechny hovadiny, které jsem v životě vykonal. Vyběhnu ze sebe jako z Blaníku, omrknu oprýskanou fasádu, pořádně se proplesknu a vrátím se do sebe. To bude najednou v duši mír a klídek! Jenom doufám, že ve mně z těch, šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a dalších sátých let ještě nějací rytíři zbyli.

Jediného rytíře beze zbraní jsem viděl až v cíli – na zámeckém dvoře. Předával medaile českým Honzům a princeznám – a smál se od ucha k uchu…