LEDEN  2014

Momentálně nejsem vůbec SVOBODNÝ. Dokonce jsem připoutaný. Připoutaný na devíti místech. Ve vodorovné poloze pozoruji, jak mé scvrkávající se tělo opouštějí pomocí hadiček do něj vetknutých různé tělesné tekutiny. Zároveň fascinovaně hledím na jiné hadičky, které v protikladu s prvními cancoury přinášejí do mého těla jinými otvory tekutiny životodárné. Abych se scvrkával co možno nejpomaleji… jediné, co mohu v této prekérní situaci dělat, je rozostřeně čumět do stropu, nutit mozkem tělo bojovat o holý život a spoléhat se na šikovnost, znalosti a zkušenosti okolo mne pobíhajících andělů. A doufat, že ty druhé hadičky nad prvními zvítězí.

Vlastně ještě jednu věc mohu udělat. Ve vzácných chvílích projasnění mysli můžu psát. Ruka mne ještě trochu poslouchá a mozek oblblý sedativy produkuje množství zavirovaných souborů…možná i proto si troufám vám napsat. Napsat vám, proč jsem běhal proč bych chtěl běhat dál…snad…někdy…

…teď nemůžu. Ležím jak lazar a běžím trojitý ultramaraton o život…

8.1.2014 – 0 km – 5 000 min.

NA DNĚ

Dopadám na dno bílého akvárka,
dopadám do písku, jenž tlačí a svírá,
oči mám dokořán jak sova Rozárka,
zářivka na víku blikajíc zmírá.

Sedmero hadiček přináší naději
vystoupat k hladině – polaskat plíce,
v každém z nás hadičky víry se nadějí
že z písku se vyhrabem – méně či více.

Filtrací času proženu vzpomínky,
rozvířím zrnka a vyrazím k cíli,
ponechám na dně tížící kamínky…
…a vím že…
…co tě nezabije, to tě posílí.

Ptali se mně: „Proč běháte?“  Zvláštní otázka…to je stejné, jako kdyby jste se mně a podobných jedinců zeptali: „Proč dýcháš, proč jíš, proč miluješ, směješ se, pláčeš, proč vlastně žiješ?“
Jsme přece lidé, primáti, savci, obratlovci – máme teplou krev. Když chceme vykonat nějakou činnost, zejména k udržení základních životních potřeb, potřebujeme se přemisťovat. A někdy hodně rychle. Savci a jiná vyšší zvířata prostě k životu běhání nutně potřebují. To jen my – homo sapiens – jsme na tento fakt trošinku zapomněli.

Řekněte línému lvu, ať se vybodne na sporadické sprinty určené ke strhávání pakoňů či zeber…. potupně chcípne vychrtlý někde v savaně. Řekněte pakoňovi, ať se v pohodě pase, při napadení lvem neutíká a udělá pouze mazurkovitý úkrok stranou…. skončí jako lví svačinka, možná dokonce jako pořádný oběd v útrobách malé hyeny. Řekněte koňovi, ať se opře o ohradu nebo lehne do trávy, založí kopyta a vykašle se na hopsání, honičky a běžecké hrátky s ostatními – vycení na vás posměšně zuby jako Otík.

Nevím, proč by tedy měl být homodvojnožec nějakou výjimkou. To teprve v posledních pár tisíciletích v souvislosti s rozvojem zemědělství jsme zlenivěli. Zvěřina či polétavci nám stojí pěkně ve stáji nebo poskakují v kurníku, pokud máme hlad, došouráme se na dojení do chléva nebo hrábneme do důlku pro vejce. Maso na nás jako živoucí konzerva čeká za korytem. Trošinku jsme jako lidstvo zapomněli běhat.

Kdeže jsou dávno zapomenuté dvoudenní výběhy k uštvání antilopy? A co běžecký výlet po stopách mamuta, raněného našimi zručnými pažemi třímajícími oštěp? Dávno jsme ztratili schopnost (kromě několika rychle mizejících ohnisek v africké, jihoamerické, asijské či severské divočině) žít starým loveckým a sběračským způsobem. Jen někteří z nás z nejrůznějších příčin začali dávno zapomenuté „běžnosti“ oprašovat. Před pár lety jsem se stal jedním z nich. A ani v nejmenším toho nelituji!

A proč tedy vlastně běhám?

Nikdy jsem o tom, proč vlastně běhám, nijak hloubavě nepřemýšlel. Prostě jsem se jednoho dne, asi tak před sedmi lety, rozběhl. Otevřel jsem ten nejspodnější zarezlý šuplík s běhacími geny, vytáhl je pro sebe na světlo a alespoň několik hodin týdně dávám tělu vzpomenout na čistou radost z jednoduchého pohybu. Ne že bych předtím seděl na zadku a pletl šály – sportuji od dětství a sport je má první a poslední droga. Coby účastník převážně kolektivních sportů jsem však jako většina ostatních běhal pouze z nutnosti. Běh byl pro mne prostředek ke zlepšení obecné vytrvalosti. Hlavně v zimních měsících. Jenže chtějte po šestačtyřicetiletém chlápkovi s třikrát přetočeným tachometrem, aby na fotbalovém pažitu proháněl o generaci mladší protihráče. Tak jsem začal pomaloučku přemýšlet o změně sportu, neboť život bez něj si nedokážu představit. Jenže který sport si vybrat? Ping-pong? Dobrý, ale není v přírodě. Kulečník, bowling? Taky dobrý, ale málo pohybu a příliš zahulíno. Golf? Byl by pěknej… ale ty finance, cestování… turistika, to už provozuji, moc pomalý (a vlastně to ani není sport). Takže kolo, občas jezdíš – jasná volba… a zkus se rozběhat, třeba ti to přejde do krve. A přešlo. Prosinec 2006 rozhodl. Přihlásil jsem se na březnový půlmaratón. A o motivaci bylo postaráno. Pak už to šlo ráz naráz. Do března jsem se rozdýchal, běhalo se už poměrně lehce. Tudíž jsem si půlmaratón vysloveně užil, doběhl sice „na šrot“, ale v euforii a navíc v čase, který mne samotného příjemně překvapil. A od té doby jsem v mém běhání neměl delší než pětidenní pauzu. Každý týden 4 – 6 výběhů, či chcete-li tomu tak říkat – tréninků, od ledna do prosince, nikdy indoor, vždycinky venku, ročně kolem 3000 km, k tomu stovky krásných závodů od 3 km po ultramaraton. Po všech možných místech, površích a ročních obdobích. Vše ve skvělé společnosti stejných „magorů“ jako jsem sám, ve vynikající náladě, v partě lidí, kteří si přejí, mají fajn vztah k přírodě a rádi nejen sebe, ale i ty okolo.

A bonusy? Přestala mne pobolívat kolena, zmizely občasné problémy s bederní páteří, nic mne nerozhází, to, co byl dříve „problém“, nestojí vůbec za řeč a opravdový průšvih se jeví jako další výzva k rozlousknutí. Světské problémy se prostě jaksi zmenšily. Nohy, jako první housle orchestru sladěného miliony kroků, mně nesou rovnou za nosem – a ostatní nástroje poslouchají dirigenta, čtoucího partituru s takovou lehkostí, že mu zbude ještě dostatek prostoru k přemýšlení.

Jednoduše – vybíhám, zahazuji všední starosti a ten šedý květák za čelem se začíná věnovat tématům, která mi připadají v tu chvíli zajímavá. Anebo taky ne. Někdy jen tak vypnu, nemyslím na nic a kochám se…

…ale hlavní je, že v těchto chvílích jsem SVOBODNÝ!

12.1.2014 – 10 metrů – 10 minut

PRVNÍ KROKY

Šikmo vlevo na podlaze
sluneční stín parapetu
předchází mne vzdor vší snaze…
…a já sotva brčky pletu.

Výsledkem té líté snahy
aktivní jsou potní žlázy,
na „útěku“ z muší váhy
startuji svou novou fázi.

V partaji mírného pokroku
zakládám si sekci plazí,
v košilkách zpocených v rozkroku
scházíme se tu takřka nazí.

Třeba jest zatnouti zuby a syčet,
metry ať přibývaj zdárně,
abych pak nemusel fňukat a skučet,
že výběh vyhlížím marně…

Běhání mi prostě chybí. Strašně chybí – z milionu důvodů. Těším se na něj jak malej kluk. Těším se, až se přehnu přes dvířka chlívku, vystrčím západku, změním se ve lva, zařvu, sestoupím ze skaliska a za pátou akácií na severozápadě spatřím svého pakoně. Opět se změním, sevřu v pravé ruce oštěp a s přiblblým výrazem sedláka z TV znělky České sody vyrazím na lovecký trail…

 

…budu muset končit. Už blábolím nesmysly a navíc koukám, že andělé přicházejí odpojit první scvrkávací hadičku…

Držte mi palce!