11. ODSTÍN – PODZIMNĚ  JARNÍ                                                                             V PŘEKVAPENÍ

Netrpím snad očním klamem při tom běhu za elánem? Na okraji Prahy samém – tam kde končí temné houští-mladý javor duhu pouští. A hned vedle jabloň stará vesele si kvete…nemůže se dočkat jara,poupě od poupěte. Jsem zvědav zda na jaře vzkvete stejně bujaře…

12.ODSTÍN – VYBLEDLÝ                                                                           KDE JSOU NOVÍ ZÁTOPCI ?

Z měst velkých i z malých obcí seběhli se nám pohrobci…by vzdali hold Ťopkovi. Hořce by však zaplakal. Za tu přesnou kopu let jaksi nám ten běh vybled. Jedno jsi-li Jan či Věrka, pěkně by všem natrh perka! Kde jsou noví Zátopci?!

13.ODSTÍN – BRONZOVÝ                                                                  Z ŽIŽKOVSKEJMA PEPIKAMA

Kam tvé levé oko z bronzu – Honzo Žižko tam nahoře – v nekonečném doby štronzu zírá kalně z hřbetu oře? Na jakous to hrůzu hledí? Na to jak mdle pod tvým zrakem maniak za maniakem míjí úzké zorné pole a ztrácí se vpravo dole – v pouliční šedi. Místo schůze ŽUCH (Žižkovská Unie CHlastačů) přepadl nás sportu duch. Místo místa u stolku ve Vystřeleným oku proběhl sraz spolku Vyznavačů Rychlých Kroků…místo sání pěnomoků vsáli jsme smog do laloků.

14.ODSTÍN – ŠEDIVÝ                                                                                    ZTRÁTA KAMARÁDA

Koukám smutně z okna ven, příznačně to šedý den. Z šedých mraků slaná voda padá, trošku se mi klepe brada – ztratili jsme kamaráda. My všichni. Děvčata i hoši, běloši i černoši, hubení i tlusťoši, frajeři i slaboši, pozávodní smraďoši, ti pilní i lenoši, jinoši a staroši. Z běžeckého nebe opatruj nás Ivoši…je mi ouvej.

15.ODSTÍN – RŮŽOVOČERNÝ                                                                   ZAČNU BÝT TRPĚLIVÝ

Ślehovo velmi pozdní odpoledne – co bude dál? Prozatím velmi nepřehledné…léčeným svalem ztuhlost se šíří, při sudém kroku siréna kvílí – vlákénka masa divně se kříží, zčernalo sklíčko růžových brýlí. Sám sebe znovu schlíple se ptám: „Kdy na hlas rozumu konečně dám?“ Kolikrát ještě stehno mé rupne, než získá rozum záhlaví zpupné? Kdosi moudrý kdysi řekl: „Myslíš na budoucnost s takovou netrpělivostí, že opovrhuješ přítomností – v důsledku toho nemáš ani budoucnost, ani přítomnost. Žiješ, jako bys nikdy neměl zemřít a umřeš tak, jako bys nikdy nežil.“ Dovolte, abych mu smekl – radši ho poslechnu, než bych s tím sekl. Pokud tedy shodím dekl, tak jedině slibem:“DOSTI!“ Aby tonus svalu změkl, naučím se trpělivosti…

16.ODSTÍN – MASTNĚ BÍLÝ                                                                            VRAŽDĚNÍ SÁDLA

Sto roků vleže žil – papal jsem – sto roků kynul jsem ztuhlý, za sto let v oblasti nad pasem narostl mi objem truhly…s tím sádlem tahal se do práce, k robotě kulhavě kráčel, z podpaždí zpoceným koláčem to sádlo nad žebry máčel…sto roků vleže žil – léčil jsem – kdo mi těch sto roků vrátí? Dnes ale sádelně oblým rtem počínám opět se smáti…dobíhám zvadle se potáce v zpoceném sportovním hadru – zas běžet lesem je senzace – a proto křičím:“Smrt sádlu!“

17.ODSTÍN – PESTŘE CHLUPATÝ                                                                            MEZI ČOKLY

Padesátka městských čoklů plete mordy pod nohy, pouliční směsky líté sápou se mi po lýtku, vytrvale útočí, chytře a ze zálohy – nerad by jsem vzadu přišel k zubatému razítku. Příště musím vyrazit se svým drsným trhačem – pětikilo živé váhy vyjedná nám respektu. Prozatím tu pobíhám se staženým svěračem, bych nepřišel k úrazu na šunce či na rektu.

18.ODSTÍN – ŽLUTÝ                                                                                     VÝBĚH S ALERGIKEM

Když před ním běžím skrz lány řepky v odlesku jeho leštěné lebky, zpraží mne pohledem krvavých bulev a sází sípavě tisíce k…. . Když chválím jarní ráj – myslím si: „Jen si ulev“.  A když mu přikládám s kyslíkem masku – myslí si: „Už víc ani na procházku!“ On má v květnu drsný svět – já pro změnu hebký.

19.ODSTÍN – FIALOVÝ                                                                                    VE VŮNI ŠEŘÍKU

Dnes běžím okouzlen ve vůni šeříku. Kdybych tak mohl schovat ji v šuplíku…uzamkl bych si jí na horší časy, pospolu s odérem ostatní biomasy. Zamkl bych do něj čmeláčí bzučení i voňavý svist větru v zeleném ječmeni. V období plískanic zastrčil klíček, dychtivě otočil, vypustil květen – cvak – ucítil šajn a van na řasách víček a spatřil jaro – jak v díži vůně své hněte…prozatím schovám vše do hrotu pera – bych mohl zítra číst, co cítil jsem včera…                                             

20.ODSTÍN –  SVÍTIVĚ MODRÝ                                                               S DÁRKEM NA NOHOU

Novoučké botky na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Svítí modře, vážím si jich velice – vstupuji do nich ze dvou stran přec. Podrážky jsou bílé jako pel a čekají na hlínu, asfalt a jehličí, abych jak čmelák je do dálek rozesel – až tam, kam slunce dosvítí a vítr dofičí. Pokud tam botky mé nové doletí, podlehnu okamžitému dojetí…však to, co z nich trčí, je na nic – divně se klátící běžecký panic.