31.ODSTÍN – HAMTAVÝ V LUXUSU!
Hamty hamty, máme víc než tamty! Drahokamy, drahé kovy hromadíme každým dnem, v luxusu jsme premianty, není pro nás žádným snem. Chudokrevným blaze spícím sic kasa šustí šeky, jenže praví běhavci jsou trošku jiné plémě…do trezoru paměti nahamtáme stříbro řeky – náhrdelník pověšený na krk matky Země. Máme slunce zlatý pruty, brilianty z ranní rosy – beze strachu z daní, lhůty, bez mdlých schůzí s bossy. Dividendám bereme dech trylkem kosů prostým stesku a lomem světla ve smaragdech mladých listů za rozbřesku. Ani šustot palem z Baham a vábení hamtocechů nepustíme k mozku drahám – natož k svému slechu…s kapsou prázdnou a velkým srdcem jsme totiž – nejbohatší z Čechů.
32. ODSTÍN – LETNÍ V LETNÍM VĚTRU
Byl letní čas, očistný vítr vál a já dívku čilou potkal u hvězdárny. Říkám jí: „Rád bych se v kraj širý v bok s tebou podíval“ – a ona: „To není nápad úplně marný“. Pak nohu v noze bloudím s ní, drtíce spolu kilometry a tam kde les s loukou smíchem zní, kmitají modrý a modřejší tretry. Větrný metronom tiká mi před zraky – v copánek plavý vlasy si splétá – i širý kraj míhá se před mraky…vidíme v dál – až za obzor léta…vítr a červenec přináší zázraky.
33. ODSTÍN – LÍVANCOVÝ POSTÉ NA LÍVANCÍCH
21. STOletí. MěSTO. HiSTOricky důSTOjné míSTO. STOupenci hoSTOvání z Postoloprt, Stodu, Kostomlat i Stožce, (ba i z Rostocku, Vladivostoku a Čenstochové!) stojí často (i v listopadu!) důstojně i prostopášně v prostoru Stomovky. Testosteron jistojistě stoupá. Sto nestorů, sto aristokratů, listonoš s pianistou, důstojník i stokilogramový tlustoboký stožárovitý mastodont. Stoprocentně rostoucí hustota stojících a stolujících. Čistotní kustodi u stolku posté prstokladem postoupí restované těsto stojícím stolujícím. Sto a sto a sto – těsto sousto co sousto vystoupá z tlustostěnných plastových stolků a nestoudně sestoupí stolovníkům stomatologickými prostory do stoupy. STOKRÁT A NONSTOP!
34. ODSTÍN – LÉČIVÝ V MARIÁNKOVÉM SOUMRAKU
Skrzevá a napříč narůžovělých šmouh březnového soumraku se před mým zrakem vznáší nadýchaná šmouha bělostného kouře. Vnikám do ní klouzavě kolébavým tučňákovitým pohybem. Skrzevá a napříč chřípí v nozdrách zobanu saji zakulacenou vůni šmouhy z rozdrcené části ruličkovitě sušeného listu kultovní rostliny, přinášející potěšení skupině výrostků v lese se povalujících. Skrzevá a napříč chřípí nozder zobanu saji rozradostněn provlhlou vůni prsti předjarního lesa, kterážto mi mísíce se s nadýchanou šmouhou bělostného kouře z rozdrcené části ruličkovitě sušeného listu kultovní rostliny přináší potěšení takříkajíc dvojnásobné.
35. ODSTÍN – SMOLNÝ SMŮLA
Smůla! Co je smůla? Muška jenom černá, která za večera ve tvé oko vlétá a za řasou se kryje. Smůla – moje družka věrná na sklivci se zatřepetá, křídlem rýhu ryje. Dlaně v bulvy vkládám, slova slangu střádám a lesem zní věta dlaždičského kmeta – huba slovy hnije. Zvíře rozdrceno vzdechne, zdechne, v soli život ztratí. Snad se se slzami moje štěstí vrátí, muší smůlu smyje.
36. ODSTÍN – HOŘLAVÝ PEČKY NA KREV
Když stehna drtí železné stisky a lýtka hoří pod návleky, je cíl již zárožně blízký, přitom však příšerně daleký. Když z levé kapsy úmrťák čouhá a z pravé zas výpis z důchoďáku, stejně ti v očích plápolá touha jak roztouženému puberťáku. Když prošlé zakalí skleróza a budoucnost máš jaksi nejasnou, říkáš si: „Verš je fakt lepší než próza…a lepší je shořet než vyhasnout!“
37. ODSTÍN – EROTICKÝ NĚCO PRO VOAYEURA
Voyauer se chlípně kouká, co nabízí městská louka – zelený oceán vysoké trávy vlníc se ve větru ukrývá cosi. Poblíž dvě hromádky – svlečené hávy, na nich tři zplihlé primerosy. Mrknu očkem do moře – probíhá akce – albínští kytovci shodili džíny. Plejtvák je nahoře, zrovna jde do kontrakce – hekem je povzbudím z úkrytu za modříny. Nikdy se nenudím – každý běh jiný.
38. ODSTÍN – MANDLOVÝ VE VŮNI MANDLÍ
Z obrovských kapek na koncích tažně za sedmým očkem hlavičky tramínku vypučel duben. Běžím kol piánko – neboli vlažně – a mrkám očkem, jak se z těch kapek vínečko klube. Milión miriád třešňových květů lechtá mi chřípí mandlovou vůní, na vršku větve má se kos k světu – pyšně a se zlatem v hrdélku trůní. To neběžím já – to jen jaro, jež kolem mne kypí…to nezářím já – to jen krása, kterou jsem chytil…to nezpívám já – to jen víno, co jsem kdy vypil.
39. ODSTÍN – STŘÍBRNÝ GENERÁL SVĚTLONOŠ
Nekoukám nalevo, nekoukám napravo, však je to stejně úplně zbytečný – když se svět okolní natírá na tmavo, zůstávám k večerním podnětům netečný. Vidím jen podivné mrtvolné kolečko, rušené párou vlastního dechu – úžasné muří porodní hnízdečko – vzlétají v ústrety, zvědavé na macechu. Pleskají v tváře tisíci křídel a tvoří výložky na ramenou, chycené šajnem do osidel na befel tmy ani nevzpomenou. Zrodil jsem armádu stříbrných můr – generál Světlonoš půlnočních túr.
40. ODSTÍN – VÁLEČNÝ (10.6.2017) CESTA DO PAMĚTI
Nevidím ohně, necítím kouře, je tu jen krásný červnový den, mé oko vlhké před sluncem mhouře snaží se promítnout ten krutý sen. Neslyším střelbu, praskání trámů, nehmatám horkých nábojnic, marně si mozek nad válkou lámu, když klušu trávou do Lidic. Jediný svědek – obecní hruška, vykřičník v zemi u rybníka, praskání větví jak popravčí puška, třičvrtě století od hrobníka………nechám ji hořet na kraji Lidic – za všechny nevinné oběti, ohně i kouře nenávidíc – malinkou svíčku paměti.
Šleha běhá... 