Auta jsou vyhnána, dlažba je holá, přede mnou zábrana: „Přeskoč mne!“volá. Přeskočím – křupne to…na počátku konec? „Dávej pozor, jelito, to chceš být dnes maratonec?“

Na Palachovo náměstí přichází běžci pro štěstí. (To ještě neví, že zejména ti čeští na dvanáctým oči vytřeští a nadšeně zavřeští). Luft je zatím trochu chladný, nabitý však energií – využít ji bude snadný, těžko se zde nedobiji. Z davů srší watty, volty, proud běžců je úchvatný – probíjí až u aorty – když odkládám u šatny. Husina sic tělem třese, povstal každý těla chlup, nad úsporným běžce dresem v modrém ksichtu cvaká zub – ale mozek hlavu hřeje, srdce zase celý trup, takže z mého obličeje lze spatřiti celý chrup. Nasazuji batoh, vlajku, vystupuji ze stanu – a hned z pěstí plných lajků povzbuzení dostanu…

Davy houstnou, v očích jiskra, v bednách číhá Smetana, ani kdybych povyskočil, nedohlédnu Keňana. Výstřel zdáli sotva slyšet, šourání až ke startu…měkký tepich, chvění v břiše – hned jsme smečkou levhartů. Jen pár metrů nad Vltavou uchem zurčí Vltava – dokud tóny neodplavou, pokaždé nás dostává…

S batohem v davu, s červeným praporcem, běžím a cítím se hluboce rozpolcen…běžel bych rychleji, ale mám úkol – pomoci k rekordům té bandě vůkol. Dnes jenom pro sebe srdce mé netluče – tluče pro ostatní dychtivé kukuče! Úkol mám skromný, jasný a jediný – až k cíli dovésti hrdinky, hrdiny. Plním sen mnohého děvčete, klučiny – pobíhat Prahou míň než dvě hodiny…

Přibíhají – rozhodně ne potichu, rozhodně za smíchu a rozhodně ne čerství: „Pokládám Vám, pane ženichu, otázku věčnou – zda dobrovolně vbíháte do manželství se zde přítomnou slečnou?“                                            Takhle to dopadá, když láska za běhu bují – dojat jak zamlada mávám a křičím: „Gratuluji!“

Dnes má svatba správné grády, dnes jsou všechna oka vlahá. Proč se vláčet na úřady, když emocí plná Praha? Kdy dá Michal pusu Soně za největších ovací? Když byl svazek uzákoněn při závodě oddacím!

„Slibuji, že s tebou poběžím dobrým i zlým až do smrti – nemusíme vždycky vyhrát, spolu klidně čtvrtí!“

V absenci osobní dopravy po svých se každý velice voňavý přes tepich rudý do cíle dopraví. Na krk si pověsí přetěžkou odměnu – doma pak z krku šoupne ji na stěnu…

Nelituj nikdy bolného kroku, puchýře, potu, píchání v boku, nelituj vůbec plotýnek bloku – neb vedle bandy podobných cvoků budeš žít šťasten až do sta roků!!!!

Hodně štěstí ve společném běhu životem přeje Morová Šleha!