41. ODSTÍN  –  PLAMENNÝ                                                   VODIČSKÁ LIDOVÁ

Okolo Příbramě vodič se točí. Kdo zde má cíle své, ať si zaň skočí…a jedna byla – ráda si zaskočila, kolínka protočila – a měla z pomněnek pár velkých očí. A byla pilná – a promluvila: “ Cos krutý vodiči, cos mi to udělal, že jsi mne na vojnu, že jsi mne na vojnu běžeckou dal?“ Já jsem to udělal pro oči Alenky, já jsem to udělal docela rád – protože v kukadlech má stejné plaménky, ve kterých začal jsem dávno už plát…a také pro křivky  sportovní halenky, na něž můj pohled nesměle pad :-).

 

42. ODSTÍN  –  DOMÁCÍ                                                               DOMA

Na každý pád mám to tu rád. Pražádný krpály ni žádná rovina, jen stará hvězdárna výhled mi protíná. Kdo tudy sviští, nikdy se nesplete – hrozí mu leda tak kusadla klíštěte. Když běžím po louce pospolu s kluky, má pumpa jihnouce zrychluje tluky. Je to jen emocí či příznak nemoci? Bez křečí svalů a bez srdcí komat každý běh píše tu životní román – nohopis s prostinkým titulem „Doma“.

 

 

43. ODSTÍN  –  KVASNICOVÝ                                                   OPĚT JSEM SE NEPŘEKONAL

Ty časy jsou už dávno pryč, kdy honíval jsem jenom míč – teď honím marně rekordy, neb s rychlostí jsem na kordy. Ty časy jsou už dávno v háji, kdy míč poslouchal mladou nohu – teď myslím si, že mohu – a přitom na chvostu si vlaji. Ty časy jsou už dávno pasé, kdy vyhrával jsem zas a zase – teď jsem rád, že trvá šance – zakousnout se do lívance.

 

44. ODSTÍN  –  CEMENTOVÝ                                                                   V ANDÁCH                                                                                                                                                     Studenou hladinou stíny se dlouží, v kamenných stěnách ozvěna, cementem cesty lemrouši plouží tělíčka v soli, závodem raněná. Panova flétna, sametu chór, perkusí drnčí srdeční sval – indián v ponču od andských hor dodal nám síly – běžíme dál. Vbíháš-li do Velké Ameriky – můžeš být na beton na sračky – v závodě do útrob míchačky staneš se maltou romantiky.

 

45. ODSTÍN  –  LÁZEŇSKÝ                                                            SEVERNÍ  PROTIVÍTR

Zde běží ten blázen, chtěl rekord, byl zrazen, orosil zarostlou tvář. Má plechový nohy, pohled mátohy a na hrobu vyrytý snář. Jde s velkou ztrátou, s hlavou přehřátou, shrben a sláb, propocen, stehna ho pálí, Thermal je v dáli a srdce bije divoce. Protivítr bývá krutý, počítej lásko má s tím, hnáty teď mám ochrnutý, čilý se domů nevrátím.

 

 

46. ODSTÍN  –  MASKOVACÍ                                                                  MEZI  PTÁKY

Je jich zase plný les – maskovaní v čerstvém listí. Mnohočetní sólisti. Sundávám si sluchátka, ruším herce, jak čte sci-fi – a pernatá zvířátka spouští koncert kvalit hifi. Nejvíce řvou holátka. Když mne míjí jejich žloutky, počnu míti k sprintu choutky. Když mne míjí jejich bílky, slyším z výšky mladé trylky…a když mne míjí jejich trus (ó, jaký hnus!), startuji slalomový klus.

 

47. ODSTÍN  –  NEVIDITELNÝ                                                                      SÁM?               

Sedm nula nula. To je ale smůla. „Haló!?“ Kam jste všichni zmizeli? Jsem tu zcela sám! Že ležíte v posteli? Že byl včera flám? Tohle dobře znám.           Ručička se hnula, osm nula nula. „No konečně!“ Už tu nejsem sám…však kde je úsměv na slečně, která kouká netečně a odpovídá úsečně, když ji zdravím srdečně? Fakticky v něj nedoufám.            Devět nula nula, v konec spěje tůra. „Jéje, vás tu ale je!“ Než docílím aleje, velké davy míjeje, mizí moje chmura a nadšeně řvu:“Hurá!“ Už jsem zase Jura!

 

48. ODSTÍN  –  TRAMÍNOVÝ                                                  OD LETOŠKA K PŘEDLOŇSKU

Stín letošních vinných listů pokryl zimní splín – běhání rozpuklým jarem opět hraje prim. Rozpuk loňských letorostů řine vinnou mízu – proč bych se ven nevyřinul pozvednout si fýzu?            Hlt předloňské nadúrody klouže večer patrem – sklenka je mou vlastní sestrou a běh rodným bratrem. Letos, loni, předloni – běh mi byl dán do vínku – mívám při něm stejný pocit jako s lahví tramínku.  

 

49. ODSTÍN  –  ČERNO-BÍLÝ                                                                 TUČŇÁČÍ  ÚBĚH

Stojí tu na rohu baráku s čepicí vraženou do čela – zimu má naprosto na háku neb zevnitř je rozpálen doběla. Bere teď u dveří za kliku, mačká ji zkřehlými prsty – vně Grónsko a uvnitř Afriku – nadšený tučňák hladkosrstý. Kolébav postavou do schodů, říká si: „To nemá

chybu – duši jsem nadělil pohodu a tělu chuť na tučnou rybu.“

 

50. ODSTÍN  –  LESNÍ                                                                   V SOUKROMÉM CHRÁMU

Les. Znám tady každý kámen. I kořen, co kotníkům neplechu tropí. Znám všechny paseky, z kterých lze dohlédnout nebe…poznám i ptáčka, jenž na mne včera šplouchl kus sebe. Co jsem tu všechno zažil, nikdo nepochopí: podzim mne průtrží svlažil, v létě zas na sušinku, jarem marně se snažil a zimou dřel bez účinku. Starý vlk s nejedním šrámem od hrotů ostružin kopí – vyrovnán běžím soukromým chrámem a    čenichám     včerejška           své vlastní                 stopy.