Jak se cítí běžec z týmu NADACE NA OCHRANU ZVÍŘAT na pražském Volkswagen maratonu?

Den před závodem – jako vůl, hledaje po celém bytě tu ponožky, tu vazelínu, tu sichrhajcky na připevnění čísla …omluva volovi, jsem jen ukázkovým příkladem samce rodu Homo sapiens po padesátce!

Na Václaváku – v technickém zázemí – jako mravenec, cítící pospolitost běžeckého národa – bez ohledu na barvu pleti, tvaru očí či délky tykadel. Všechny jedince v téhle elektrizující chvíli spojuje láska ke sportu, běhu a touha komunikovat napříč mraveništi…

Na startu (Staroměstské náměstí a Celetná ulice) – jako tučňák, stoje nahňahňán v davu a čekaje na startovní výstřel. Chlad se v davu lépe snáší, tučňáci se na sebe mačkají a usmívají, mávají vrchními pahýly, podupávají a těší se až je vedoucí tučňák kolonie pustí do vody… a plavte…

V 1. kilometru (Pařížská ulice) – jako pakůň. Stádo vyrazilo, rychlejší pakoně se proplétají   mezi pakoni – pohodáři, vypadá to jako totální chaos, ale všichni kopytnatci moc dobře vědí,   kam směřují…

5. kilometr u napajedla (Holešovice) – nejdříve proběhnou gepardi, lemtajíce v plném trysku, následuje nekonečný had pakoňů včetně mé maličkosti, kteří nasměrují půl tekutiny do huby, zbytek do nozder, uší, očí a na chodník. U napajedla to za chvíli vypadá jako v chlívku a jeden nezávidí těm vzadu. Určitě se do vycmrndaného ionťáku přilepí jako mouchy na mucholapku.

10., 15., 20., 25., 30., 35. a 40. kilometr – další občerstvovačky… i gepardi řídnou, rychlost však nezměnili… a z pakoňů se postupně stávají zástupci mnoha živočišných druhů, počínaje antilopami…konče lenochody a slimáky.

20. kilometr (Podolí) – cítím se stále jako pakůň, držím tempo, síly neubývají…

28. kilometr (Smíchov – obrátka) – cítím se jako býk! Tempo nepolevuje, hlava funguje, je mi fajn…

32. kilometr (Rudolfinum) –

davy řičí, býk se blíží k pověstné“maratonské zdi“ na 33. km, stále drží tempo, nic nebolí, vše jde nečekaně hladce. Jenže opravdový maraton začíná…..právě teď!

33. kilometr (u budovy vlády) – trochu zpomalím, měním se v sovu a motivuji se – „ta zeď je jen v tvé hlavě“… nebyla tam! Opět zrychluji a vše jde zase hladce.

36. kilometr (znovu Holešovice) –

stávám se kondorem. Využívám stoupající hladinu euforie a klouzavým letem se vznáším nad asfaltem a dlažbou. Nic nebolí, užívám sito a je to krásné. Přelétám a povzbuzuji znavené pakoně.

39. kilometr (Rohanské nábřeží) – jsem taky gepard! Předbíhám pakoně po desítkách. Dokonce i jednoho geparda! Poprvé v životě jsem předběhl maratonce z Afriky!

42. kilometr (Pařížská ulice)

– nepřenosný euforický zážitek… nejkrásnější a nejsnadnější maraton v životě. Žádná krize, žádný problém. Cítím se lvem, králem zvířat… a posledních 50 metrů opět tučňákem, modrý koberec v barvě moře pod nohama, modré nebe nad hlavou… to už nějak doplavu!

Jestli máš rád adrenalin a euforii (a nemáš dostatek odvahy či prostředků na extrémní zážitky či destinace)…běhej maratony. Dočkáš se obojího měrou vrchovatou.