Minulí týden sem zasejc podkal svoji bívalou učitelku. Po tom maratonu. Cosem teď bježel f Praze. Vesele šla lesem v graťasech. A tričku. Z nápysem SPECIÁLNÍ ŠKOLA PRAHA 3. A s obráskem. Bil naněm načmáraný gzicht. Nejdřív semsi mislel žesem to já. Ale nebil jsem to já. Bil to nějakí jiný gzicht. Šla fakt fofrem. A hůlki jí kmitali v rukách jako tydlencti kliklaki. Jak rád semji uviděl! Tý už muší bejt let…nejmíň milion sto…to jetak dávno co semji viděl na posledy!

Ahoj Šleho řekla. A taki řekla jak se ti pořát daří? A jestli ještě pořát bjehám.
Řikám žese mám dobře a bjehám furt. Aže mám pořát dole f šupliku to moje povidání. Votom půltramaratonu. Ftý Stromovce. Co mi minule opravila. A přepsala na počtadle. Teda na počitači. A taki i jiný povidání. Pozdější. A taki že mám eště jedno kerí eště f šuplíku vúbec nejni. Noví. Vo tom jak sem vodil. Lidi. Ne psa. Toho vodim doma. Lidi sem vodil na ulici. Na moc ulicich. Skorem dvakrát kolem Prahi. A vubec sem nezabloudil! Tak tomito noví povidání musíš ukázat. Povidá….

…tak sem jito ukázal. Vona pak brečela. Smíchem. Mně to teda ažtak srandovni nepřišlo. Spiš bich řek – jak řikala moje máma – žetenpříběhbilkpláči. A žeprej mito opravi. Napsat tak aby ji přiště po přečteni nebolelo břicho. A nerolovali seji fusekle. A jiný abi tomu taki trochu rozumněli. Tak povidam žejo.

Dneska mito klesu přinesla vopravený. Moc tomu sice nerozumim. Aleto nevadi. Jak řikala moje máma – tymůjrozumbradonesnažsetopochopitstačíkdyžtomožnápochopíostatní…dal jsem ji zato ten nejvíc nejdobřejší kousek zesví bombonyjéri…

..tak a tady toje.

MŮJ  DVACÁTÝ ŠESTÝ MARATON

Už jsem věděl do čeho lezu. Do maratonu. Po dvacáté šesté. Vždycky mi trvá víc než tři hodiny. Jeden čas jsem si myslel, že to bude trvat i méně. Ale nikdy se mi to nepovedlo. Ani jednou. Z dvaceti pěti pokusů. No….teď už vím, že se mi to teda nepovede určitě.

Když jsem se svou kačení chůzí blížil k Prašné bráně, věděl jsem, že po dvacáté šesté to bude jiné. Sakra jiné. Za prvé jsem o něco starší. Za druhé jsem o něco rozlámanější. A za třetí? Za třetí – poběžím na přesný čas. Na zádech se mi totiž houpe vodičský batoh. Co to je – vodičský batoh? To je taková neposedná věc, která ti 42 kilometrů rozdírá ramena. Která tě, když si jí špatně připevníš, mydlí furt zezadu do páteře.   Je to takový neposedný nosič vlajky tvaru slzy, na které je napsáno číslo. Různé číslo.

Na slze, točící se mi v mírném ranním větříku nad hlavou, je dnes napsáno číslo 3:30.

Nasadil jsem si to monstrum u šaten na Václaváku. Sotva se mi ocitlo nad hlavou, začal si se mnou každý plácat, smát se a ukazovat na mně. A každý druhý (v různých řečech, ale stejnými pohyby) mi  hned oznamoval, že po startu chce běžet se mnou. No, nevím. O čem si s nimi budu povídat? Když umím jen česky a burundsky? A s takovým davem?Když pět tisíc lidí chce běžet na 3:30?

Než jsem přišel k Prašné bráně, najedl jsem se. Bude hlad. Měl jsem od minula v batůžku ještě nějaké zbytky, co se pořát ještě nezkazily. Tak jsem je dorazil. Ostatní – zkažený – jsem večer předtím, při balení na závod, vyhodil před domem do popelnice.

PŠBPU č.1 (poznámka Šlehovy bývalé paní učitelky) – on byl vždycky dost čuně. Tuším, že někdy ve třetí třídě jsem mu našla dole na dně školní brašničky mumifikovaný, pro herbář vylisovaný dvojkrajíc chleba s veganskou brčálovou šunkou.

U Prašné brány už postávali nějací hubeňouři a nějaké hubeňourky. A všichni se na sebe usmívali a vzájemně se objímali. Měli nad hlavami taky slzy. Popsané různými čísly. A jak se objímali, slzy o sebe vzájemně plácaly jako motýlí křídla. Moje máma vždycky říkala, že se slušností nejdál doběhneš, tak jsem se na všechny taky usmál a povídám: „Ahoj lidi!“ Všichni se začali smát ještě víc a horempádem zdravit i mně.                       Měla pravdu.                                                                                                                                          Potom jsme se museli společně přesunout ke startu. Už půl hodiny předem. A toho jsem se bál. Musel jsem totiž promluvit do mikrofonu. Před plným Staromákem. Ale dopadlo to dobře. Dan se mně totiž ptal na pivo. Prý jestli si za cílem dám.“No bodejť,,  povídám po pravdě. To bylo fakticky lehké (jak říkala moje bývalá třídní paní učitelka) „intervijů.“ Po intervijů jsem si dal ještě dvě kolečka. Ne – ne na rozběhání…dvakrát jsem se otočil ve frontě na cvrnknutí. Protože naproti vládě, na prvním kilometru, je pak moc velká tlačenice.

Když jsem vcházel do koridoru D, kde jsem měl čekat s Honzíkem a s ohromnou spoustou dalších na start, proletělo mi před očima nějaké peříčko. Docela fofrem. Přitom skoro vůbec nefoukalo. Vzal jsem to jako znamení. Akorát jsem ještě nevěděl, jestli dobré nebo špatné.

Úplně nejvíc nejlepší je čekání na start. Jak jsme všichni stejní. Někdo má dva metry a sto kilo a některá metr padesát a kil sotva čtyřicet i s postelí – ale v téhle chvíli? Všichni jsme na duši lehcí jak to pírko. Najednou mi někdo klepe na rameno. Terezka! Terezka Sluníčko…tak to jsem rád. Mít vedle sebe při maratonu děvče, které se neumí mračit, to je jako ho celý vyhrát!

PŠBPU č.2 – Terezka Gecová, česká ultramaratonkyně, mistryně republiky v běhu na 100 km, úspěšná reprezentantka (mj. – 4. místo na Caballo Blanco ultramaratonu v Mexiku, a hlavně – 2017 – SPARTATHLON (245,3 km) – 20. místo mezi ženami.

Stojíme na okraji Staroměstského náměstí. Přesně v 9:00 někdo vystřelí. Prý pan Sebastian Coe. Prý šéf. Náš velký šéf. Šéf všech atletů na Světě!

Na dlouhých závodech nenosím hodinky. Ale tentokrát je mít musím. A nesmím je zapomenout zmáčknout. Na startovní bráně, jak říkal můj šéf Jirka – šéf vodičů. Protože dnes běžíme na čipový čas. To je ten od jedné brány k druhé. Přesně.  Toho se bojím vůbec nejvíc. Počítání (Jak říkala moje máma:“Šleho, hlavně nic nepočítej, nebo to zase zvojtíš!“). Musím totiž běžet furt stejně. Dnes to bez počítání vůbec nepůjde. Tak jsem si ty čísla aspoň napsal na ruku. Černou fixkou. Tahák. Jako kdy a kde mám být…no, bude to fuška. Větší než běh. To počítání.

Hrajou Vltavu od – jak jsme mu říkali ve škole – Bédi Šlehačky. Tu mám rád. Tu melodii. Vždycky když ji slyším, jsem najednou nějak na měkko. Jako vajíčko, co mám tak rád k snídani. Zvolna přeběhneme modrý koberec s černým pruhem pod startovní bránou. Nezapomněl jsem zmáčknout čudlík na hodinkách! Chci pozdravit toho našeho velkého šéfa, ale mačkám si zrovna čudlík na hodinkách…tak jsem aspoň zavolal:“Dobrý den!“ Ale neslyšel mně. Zrovinka nějak hlasitě zatroubila tuba. Od Bédi Šlehačky.

Připadá mi jako dobrý nápad běžet Pařížskou ulicí směrem k mostu, mávat špalírům okolo nás a smát se. Od ucha k uchu. Terezce to připadá taky jako dobrý nápad, Honzíkovi to připadá jako dobrý nápad…i všem ostatním běžícím to př……prostě samé odklopené hlavy. Z chodníku slyším známý hlas:“Šleho, utíkej!“ No, to je mi novinka….určitě nějaký bývalý spolužák. Nic se nezměnilo – jako ve škole, tam jsem taky pořád před nimi prchal.

Musím si hlídat Honzíka, abychom běželi jen kousek od sebe. Mám přece nějakou odpovědnost. Zatočíme za mostem doleva…a Terezka dostává kopanec od nějakého „šikovného“ běžce. Málem upadne….Terezka umí sprostá slova! Terezka Sluníčko! Připadá mi jako dobrý nápad se jí zeptat, jestli jako dobrý? Dobrý – už se zase směje. Honzíkova slza s nápisem 3:30 se kývá vedle mne. Setkání pohledem, palce nahoru, taky dobrý. Když jsem běžel s půlmaratonskou slzou třeba na 2:00, běžci si hodně povídali…ale dnes mají asi jinou strategii. Šetří síly. Běžet maraton na 3:30 a přitom pořád povídat, to moc nejde. A kdo v tomhle tempu povídat může, měl by asi běžet víc vpředu. Našel jsem si tedy taky strategii (Jak říkala moje máma:“Musíš si najít správnou strategii“). Prostě běžet furt dopředu. A kouknout se občas na levou ruku. Na tahák. A doleva. Nebo doprava. Na Honzíka. Podle toho, kde zrovna běží. On totiž umí moc dobře počítat…on je totiž o dost mladší. Jsem si doma na kalkulačce spočítal, že když já budu mít sto let, on bude mít sice dobrých osmdesát, ale pořád bude o dost mladší…a taky vystudoval vysokou školu. Nejmíň deset pater měla. Ta škola. (Jak říkala moje máma:“Na tebe je tahle škola moc vysoká.“)

PŠBPU č.4 – že máš, Šleho, jen 7 tříd školy základní, to tě vůbec nemusí mrzet, já tě mám ráda stejně, jako kdyby jsi vystudoval Harvard!

Na čtvrtém kilometru, zrovinka když se zase s Terezkou něčemu smějeme, jí někdo zezadu podkopne. A už leží. Ani nestačí zase říct ty slova. Jen vykvikne. Chci jí pomoct vstát, ale nejde to. Převálcovali by nás. Převálcovali by nás všichni, co běží za mou slzou s nápisem 3:30. Terezka se naštěstí zvedne sama. Nikdo jí přitom nepřeválcuje. Vidím před sebou prchat jednoho týpka. Utíká rychle pryč. Asi se stydí…má na zádech namalovanou červenobílou vlajku…spoluběžec udýchaně povídá, že je to Rakušan. To jméno neznám – ale prý to není jméno, ale země.  Ale rakousky taky neumím, tak na něj jen zavolám :“Ty jeden!“                                                                                                       Terezka se dívá podivně. Terezka má sevřené rty. Modré. A prchá dopředu. Asi umí rakousky. Tváří se jako moje máma, když mi výjimečně říkala:“Jsem na tebe docela nasraná!“

Najednou jsme zůstali s Honzíkem sami. V davu. Spíš před davem. Moje strategie zatím vychází – běžet s Honzíkem. Před davem. Pořád stejně. Musím s ním běžet. Za prvé to mám přikázané, a za druhé jsem si houbičkami umyl tahák. Já jsem totiž bez houbiček nemožný. Jak je víc než 10 stupňů tepla, na maratonu se vařím. Ale s houbičkami je to pěkný. Na desátém je to pěkný. Na dvacátém je to pěkný. Na dvacáté pátém je to pěkný. Dlouho je to pěkný. Běžím s Honzíkem pořád stejně. Někteří běžci s námi běží taky pořád stejně. Někteří ne. Ale to je maraton.

Je to pěkný. Bereme si sílu. Z lidí okolo. Ze slz a pozdravů kamarádů vodičů a vodiček, které potkáváme a zdravíme. Z dětských dlaní, dychtivě po nás natažených. Ze rtů a dlaní svých manželek. Z muzikantů, neúnavně jamujících na ulicích. Ze žlutých blůz zdravotníků, z uniforem policajtů i ze zvonění dopraváků. Z dobrovolníků, na které na občerstvovačkách stříkáme vodu z houbiček, ionťák a pot. Je to pěkný!

Na dvacátém osmém je to sice pořád pěkný, ale už jsem vycmrndal z vaniček nějak moc houbiček. A taky jich hooodně rozdal ostatním. Vždycky se tím na občerstvovačce nějak moc zdržuju. Honzík mi mezitím kousek uteče. A já mám potom co dělat, abych ho zase dohonil. To musím zrychlit…a jde to čím dál tím hůř. Protože půlka ionťáků je na asfaltu. A lepí to.

Na třicátém prvním je to furt skoro pěkný. Zvlášť, když se chci pozdravit s bájenkama. Ale nemůžu. Honzík by mi utekl už moc. Tak jim jenom rychle zamávám. A běžím, už celý dřevěný, dál.

PŠBPU č.3 – bájenky jsou BŽB. Báječné ženy v běhu. Sdružení, dostávající svému jménu. Mají při maratonu za 30. kilometrem pod palcem občerstvovačku.

Na třicátém třetím je to zajímavý. Slyším nějakého diváka říkat,: „Vyhrál Rup.“ Vrtá mi to hlavou. Až tak, že mi mezitím Honzík zase trochu uteče. Jak mohl vyhrát, když rup? No nevadí, za cílem se to do dozvím. Když taky nerupnu. To by opravdu nebyla výhra. Mám přece nějakou zodpovědnost. Jak říkala moje máma:“Musíš mít přece nějakou zodpovědnost, víš co to je?“ Naučila mě mít zodpovědnost, když jsem jí pomáhal každé pondělí zalévat kytky. Aby neuschly. A protože už mám zodpovědnost, zalévám se stejně jako ty kytky, abych se úplně nevysušil a dovedl lidi správně do cíle. Jenže to vrtání hlavou mě zdrželo dost. Honzíka sice doženu, ale běh už není tak pěkný. Přeci jen jsem už trochu sušený.

Na třicátém pátém je to ještě víc zajímavý. Svítí tu sluníčko. Jako kráva. Ne, že by předtím nesvítilo. Jenže to jsem nebyl ještě tak vysušený. I houbičky se mi zdají nějak vysušené. Vždycky, když je zmáčknu, nějak šustí. A syčí mi do tváře. Když se utírám. I spousta běžců okolo mně syčí. Taky se divně smějí. Připadá mi, že nějak křečovitě. Někteří otáčí oči v sloup. Koukám, kam koukají.  Na sousoší pána s krávou, jak spolu stojí na podstavci u tržnice. Taky vysušení. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Honzík se zpomaleně polil nějak moc rychle. Než ho dohoním, film se mi zpomalí ještě víc.

Na třicátém sedmém je to nejvíc zajímavý. Fakt jsem už skoro úplně vysušený. Před chvílí jsme se s Honzíkem otočili naposledy. Směrem k cíli. Řekl jsem si, že když už jsem doběhl tak daleko, otočím se taky a poběžím dál. Ale už jsem měl jinou strategii. Nebudu už vůbec podávat houbičky!

Na třicátém devátém už je to ale úplně nejvíc zajímavý. Něco mě totiž začalo šimrat vzadu na stehně. Na pravém. Chci se tam zpomaleně podrbat, ale nedosáhnu! Nějak se mi vysušily ruce. A Honzík je zase kousek přede mnou. Tak to musím vydržet. Chtě nechtě. Jak říkala moje máma: „Musíš to od kluků vydržet, chtě nechtě.“

Na čtyřicátém je to úplně nejvíc nejzajímavější. Ještě jednou jsem upravil strategii. Nebudu vůbec podávat houbičky a nebudu vůbec myslet na běh. Budu jenom koukat po lidech. A po psech. A hele, tady na mně jeden zrovna štěká. Zpomaleně. „Huuuuuúff……huuuuuúff.“ A panička povídá:“Beeeenneeeeééé fuuuuuuujjjjj…!“ Zpomaleně otočím hlavu doleva. Vpravo to šimrá. Nedosááááhnuuuuu. Uběhnu pár kroků…šimrá to pořád víc…a pak, najednou, mně Ben kousne. Zezadu do toho šimravého stehna. Film se úplně zastavil. Stojím pár metrů před sprchou. A šustím.

Nebyl to Ben. Okousala mně moje blbost. Můj slabý trénink. Týden nočních před závodem. Málo spánku. Honzík mizí přes sprchu k tunelu. Sundávám z ramen slzu, balím jí do ruky. Rozkládám nosné tyčky, balím je do druhé. Dojdu ke sprše. Na dvou borovicích…

                                                                                                                                                          ….zajímavý…najednou to zase jde! Na čtyřicátým a něco. V tunelu. Už nešustím. Sprcha pomohla. Film se zase zrychluje. V hlavě naskočila čísla. Já počítám! A měním strategii:“Když to půjde takhle dál, v Pařížský si slzu zase nasadím! Honzík není daleko!

„Šleeeehhooo! Neeestůůůůj! Běěěěž! Táááámhleeee vpřeeeeduuuu jeeeee cííííl! Jeeee viiiiděěěttttt! Jeeeen páááár meeeeeeeeetrrrrrůůůůůůů!!!“ Někdo křičí zpomaleně přes peřinu…neslyším…slyším jenom tlukot. A hukot….neměl jsem to dělat. Neměl jsem měnit polohu. Neměl jsem tu slzu začít montovat. Za běhu. Čtyři sta metrů před cílem. A teď mi smečka Benů visí zahryzlá v obou stehnech. I lýtkách. A trhá.

Čtyř sta metrů „běžím“ čtyři minuty. Ať počítám, jak počítám, nestihnu to. Nesměju se, jen zubím. Bolestí. Teď už vím, jaké znamení mi peříčko poslalo…

…proklopýtám přes modrý koberec. Tři třicet tři dvacet devět. Najednou umím počítat…ještě čtyři vteřiny, a mohl jsem být členem klubu. Klubu 3:33:33. Došourám se v křečích, s borovicemi, slzou a tyčkami k usměvavé slečně. Shýbnu hlavu, aby mi mohla nasadit medaili…a pod jejíma nohama, ve spáře mezi kočičími hlavami, leží peříčko. Mokré od potu těch, co nerupli..a taky drobátko pokakané. Proto ráno letělo k zemi tak rychle…

..zvedám ho…a film…se zase…..zpomalil…

…je mi kráááásně.

                                           „Ahoooj“… slyším povědomý hlas…“naaašeeeel jsi péeééřííííčkóóóo, Šleho?“                                                                                             „Ahoj“, odpovídám…ale nevidím pořádně, kdo to mluví. Mám totiž kromě jedné slzy v ruce ještě přes bulvy ty rozmazávací…“jojojo, našel. Šestadvacáté. Do sbírky. Já vím, kde je mám hledat.“

A toje asitak fšecko. Jsem fakt unavenej. Jdu spát.