sobota 13.7.2013                                     21,6 km                                       převýšení 671 m

Vypadá zdálky velmi výživně… a výživný tedy opravdu je. S prodloužením od architekta Karla Hubáčka vypadá i monumentálně. Vzhledem k tomu, že věž s hotelem byla vyhlášena českou stavbou 20. století, mnoha lidem opravdu monumentální připadá. Někdo může protestovat, někomu se to nemusí líbit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu v současnosti může dělat. Mně osobně se stavba na vrcholu líbí. A ti, kterým se nelíbí, se můžou spolehnout na to, že až my tu nebudeme (lidi), za pár set let se věž zřítí a za pár tisíc let po ní nezbude ani Ň. My jsme však pod dominantu severních Čech nepřijeli polemizovat o vhodnosti stavby na vrcholu, my jsme se přijeli krásně proběhnout, trochu si „natrhnout perka“, pokochat se z výšky krásnou rodnou krajinou a přiložit další dílek do mozaiky výběhů na nejpamátnější české kopečky…

V sobotu ráno v 6:00 sedáme do Šlehova stříbrného šípu a s nohou až na podlaze a zaťatými zuby se řítíme po R10 na sever směr Liberec. Před sedmou hodinou dorážíme na Hauptbahnhof Jeřmanice a v lehké běžecké nervozitě vyčkáváme na perónu příjezd místního pacifiku.

V lokálce pozorujeme (Štěpán alias Sandhall, Ondra alias Nezničitelný Ondra, Martin alias JakoVítr a dědek Libor alias Morová šleha) věnec mraků zbylých po nočním dešti obklopujících náš dnešní cíl. A modlíme se, aby se v dohledné době rozestoupily a my později na vrcholu mohli popustit uzdu své vášni pro panoramata.

V 7:30 se na Libereckém nádraží objevuje skupina podivně se zubících individuí navlečených v extra přiléhavých svršcích s lahvemi od Jupíka v rukou a s mini baťůžky akorát tak na tatranku a kapesník na zádech. Naštěstí je nádražka plná podobných exotů (cyklistů). V 8:00 nastupujeme do další lokálky směr Varnsdorf a po necelých 10 minutách vystupujeme, jako jediní, na totálně opuštěné železniční stanici Machnín. Náš výchozí bod dnešního výběhu. V 8:15 pozvolna vybíháme.

Štěpánova perfektní logistická příprava sňala z nás ostatních jakékoli povinnosti, tudíž jsme se mohli od prvních chvil po vystoupení z lokálky soustředit jen na čistou radost z pohybu. Škarpy jsou plné vody, dýchá se nádherně, noční déšť zvýšil vlhkost vzduchu a my se nezlobíme. Už po pár stech metrech však začínáme my tři ostatní mít o vhodnosti výběru trasy pochybnosti, viz. výškový profil výletu :-). Ještě nejsme ani zahřátí na provozní teplotu a hned nám přijde na mysl právě probíhající Tour de France. Stoupání 8.62 km, z 350 m n.m. na 1012 m n.m., tj. převýšení 662 m, průměrný sklon stoupání 7,1% – jasná 1.kategorie – jasný Mont Ventoux! Vtipná paralela – Ještěd 1012 m – Mont Ventoux 1912 m. Tempo konverzační dle nejpomalejšího ve skupině bylo ihned vystřídáno tempem individuálním – vyhovujícím pro zachování základních životních funkcí sportovce. Štěpán s Ondrou mají životní funkce poněkud hbitější, práskají do bot a zejména Štěpán celý „prďák“ opravdu běží, zatímco my ostatní jej zdoláme víceméně indiánským pohybem. Ondra prodělal virózu, vadne ještě před vrcholem a od té chvíle se jen tiše trápí. Marťas v nejprudším stoupání plném kořenů, mokrých šutrů a klouzavé suti prohodil za chůze poznámku, že „tohle by se Tonymu Krupickovi líbilo“ – nevím jak Toncek, ale já jsem se tedy během běhu tímto kopcem rozhodně „okrupičkoval“…

Po zelené značce stále stoupáme krásně prosvětleným a provoněným lesem. Trasa přes Srní sedlo, Rozsochu (767 m) a Kaliště se dá docela v pohodě běžet. Před Černou horou (811 m) se ale pěšina ostře zarývá do svahu, takže nezbývá nic jiného než přejít do svižné lezo-chůze. Cesta dále na Výpřež je super běžecká strasse fantástico – jen lehce zvlněná, celá po mechu a jehličí s parádními výhledy na všechny světové strany. Až z toho bolí za krkem.

Zajímavé optické efekty se naskýtají běžci na chvostu – v ostrém ranním slunci, (které si naštěstí dalo říci a umožnilo nám později krásné vrcholové kochání), jsou postavy před ním obklopeny nádhernou mlžnou aurou, která vzniká totálním spařením zavařeného organismu. Mrak vlhkosti z potu a vlahého jitřního vzduchu z nás vytváří valící se mlžné koule…

9:15 Výpřež – výchozí turistické místo, červená značka, rozlehlé parkoviště, široká asfaltová silnice, vydlážděné škarpy, atd. Oproti předchozí běžecké pohádce, jasné známky blížící se turistické komerce. Lesknoucí se rotační hyperboloid je naštěstí coby kamenem a stále na očích, takže hop dva tři a v 9:30 jsme nahoře na Ještědu (1012 m). Obcházíme vrchol, trochu fotíme, snažíme se oprášit již dávno zapomenuté místopisné znalosti a ve vzduchu prstem malujeme naší další trasu po Terasách Ještědu až na vzdálený kopec Javorník. V 9:45 se plni dojmů dáváme opět společně do běhu.

Panoramata z Ještědu (po kliknutí ve vyšším rozlišení)

Zato klesání…to je paráda…běh „zdarma“, vyklepáváš únavu ze svalů, terén je mnohem schůdnější, takže nemusíš pořád kontrolovat, kam dupeš. Procento klesání takřka ideální pro konverzaci a kochání. Tady už Štěpán sklízí od účastníků zájezdu jen a jen slova uznání. Jen Ondra vadne čím dál víc a s „červenou lucernou“ na zadku bojuje s vlastním nemocí vydudaným tělem. Na zajímavých místech spontánně zastavujeme a během čekání na Ondru obhlížíme panoramata, kterých není na dnešní trase rozhodně málo. Výhodou trasy je fakt, že turisty potkáváme hromadně pouze na a pod vrcholem Ještědu, na zbytku trasy by nám na jejich spočítání stačily prsty rukou. Běžíme buď po asfaltu (první kilometr pod vrcholem), šotolině (další asi kilometr), a potom už jen loukami, lesy a mezi poli po povrchu přírodním. Marťas v posledních týdnech stále na špici. Maká – však má taky motivaci jako hrom! Dlouho nám tajil, jaká ho potkala klika. Stal se jedním z evropských šťastlivců, kteří byli vylosování na maraton do Ňújorku! Moc mu to všichni přejeme a také ho kvůli tomu pořád pošťuchujeme… „neflinkej to, budeš tam za kašpárka“, „měl by jsi zrychlit, takhle se tam nevejdeš do limitu“ a další podobné „povzbuzující“ plky…

Po červené sbíháme lesem okolo Černého vrchu (950 m) a přes Černý kopec na Pláně pod Ještědem. Dále pak po modré na Rašovku a po rozlehlých loukách a pastvinách do Rašovského sedla, z kterého pomalu funíme na poslední kopec – Javorník (684 m). Cesta stále mírně z kopce do kopce, po příjemném měkkém povrchu. Běží to skoro samo, nic nebolí. Nevíme kam dřív koukat, zda pod nohy nebo kolem sebe. Sluníčko lehce hřeje a

 vítr zároveň příjemně chladí. Paráda, nic nám nechybí. Šťastný je jen blázen… Takové běhání bych předepisoval všem, jako terapii! Kolem 11:00 se kluzkým blátivým seběhem dostáváme zpět dolů do Jeřmanic na nádraží, kde v 11:15 sedáme do vozu a příjemně znaveni frčíme nach Prag.

Nakonec jsme natočili přibližně vzdálenost půlmaratonu, vzhledem k profilu trati dobrý počin a výživný trénink pro získání síly do stehen.

                                                                                                                    Morová Šleha a Sandhall.