AKCE KOPCE – 5. 7. 2018 – díl sedmnáctý – KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK … 28 km… + 1500 m
PŘEDMLUVA
Ne, nevzdáváme se. Naše idea ještě nezemřela. Stále ji sledujeme – jako skomírající, ale stále plápolající plamínek, mihotající se v průvanu na hraně hluboké Macochy, vyhloubené záplavou četných životních bouří. My to dáme! Sice asi až v důchodu, ale dáme! Jedeme dál! Po deseti měsících! Sedmnáctý kopec ze třiceti plánovaných. Sedmnáctý kopec, v tomto případě můžeme říci přímo – hora. Vždyť malé horstvo (jedno z nejmenších v ČR), které se nazývá stejně jako jeho nejvyšší vrchol, je třetím nejvyšším v Česku.
Kam tedy jedeme tentokrát? Na KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK.
KAPITOLA PRVNÍ – OPILOST
Opilí nadšením, že konečně nadešel den, kdy přiložíme podrážku do prachu, kamene a trávy hor, přicházíme přes zelený pažit na hranu SJEZDOVKY U SLONA ve SKI AREÁLU DOLNÍ MORAVA. Hned vedle dojezdových kolejnic místní bobové dráhy. Lhostejné pohledy konzumentů různě barevných tekutin a pochutin, polykajících tyto ze stolků na zahrádce restauračního zařízení, se záhy mění v pohledy veskrze zvědavé. Podívejte se vzhůru – čtyři magoři mačkají synchronně své cibule a opravdu vybíhají po sjezdovce proti vrstevnici! Fyzicky cítíme na svých zátylcích desítky očí. Stačí však jediná minuta, aby se naše myšlenky soustředily na zcela jiné téma. Na dalších několik hodin zbude čtyřem šedým kůrám mozkovým jediný ústřední motiv – přežít! A co zbude svalům, plicím? Zbytky stále a plynule ubývajícího kyslíku.
Osazenstvo „zájezdu“: Lujza – žižkovská naplavenina zo Slovenska, dále otec zakladatel Akce kopce Sandhall, potom nejrychlejší člen běžců z klubu ŽUCH (Žižkovská Unie CHlastačů) Kája a konečně – Šleha Morová – legračně běhající důchodce. Všichni pěkně za sebou seřazeni zhruba v desetiletých věkových odstupech. (Můj návrh, aby mne tedy členové expedice oslovovali vzestupně „starý ocko“, „taťuldo“ a „strýcu“, se však v tropickém dni setkal s ohlasem velmi vlažným.
Již po několika minutách, na odbočce zhruba v polovině sjezdovky, se naštěstí dostáváme do mírnějšího svahu. Pokud se ovšem 12 ti procentnímu stoupání dá říci „mírnější svah.“ Máme co jsme chtěli. Zároveň však nemáme, co bychom mít měli. A to je fyzička. Záhy se totiž počaly v plné nahotě projevovat značné výkonnostní rozdíly mezi ve svah stoupajícími. Jediný, kdo snese alespoň trochu přísnější měřítka co se fyzičky týče, je Lujza. My tři bratři v propoceném triku si o ní můžeme nechat zdát. Kopírujeme modrou turistickou s příhodným názvem SKALNÍ TRAIL, abychom po dosažení další sjezdovky KOLOTOČ vyběhli traverzem ke konečné stanici lanovky na VYHLÍDKU. Dále po CYKLOTRASE č. 4361 na odbočku POD CHLUMEM, stále na přímé letní výhni…4 km, 400 m převýšení…na rozcvičení bohatě postačilo. 
Po dalším stoupavém vysušovacím úseku na plném slunci (ač v lese) přibíháme k nejvýše položené chatě v širokém okolí – SLAMĚNCE 1116 m.n.m., která se nachází u konečné stanice lanovky. Z ní je již jen skok ke známé STEZCE V OBLACÍCH, jedinému místu na celém hřebeni Sněžníku, které tvrdě zasáhl svým doširoka se rozpínajícím pařátem dravec civilizace. Brutální, tři roky stará stavba, má svým tvarem připomínat let nočního motýla. Nic proti myšlence, ale mně v tomto lidmi příliš nedotčeném místě připomíná horskou dráhu z Disneylandu posazenou na hřbetě Kamenožrouta zeleného.
Po nezbytném občerstvení (pro Šlehu) dvěma mírně chlazenými birelly, pokračujeme vzhůru po další sjezdovce. Šleha si nekompromisně uzurpuje chvost skupiny, na nějž si až do konce dnešní taškařice nenechá sáhnout. Lujza, navzdory svým slovům:“Snáď vás nebudem zdržovať,“ laními skoky rekognoskuje terén vpředu, v čemž jí alespoň dočasně pomáhají Kája se Sandhallem, oba v optimálním běžeckém věku. Šlehovy výmluvy na focení a prostatické zastávky ostatní brzy prokouknou, takže karty jsou rozdány jasně…bude se stále čekat na Šlehu. Netrvá ovšem dlouho a ke chvostu se hlásí i Kája. Předstíraje nebývalý zájem o polomy na hřebenech, způsobené nenasytným kůrovcem, každou chvíli s radostí zastavuje a tyto fotí. Vysílen neustálým zvedáním nohou přes kořeny, kameny a kmeny padlých stromů však padá pouze jednou – naštěstí do měkkého. V tomto mu Šleha zdárně sekunduje. Každou chvíli, s nespisovnou vsuvkou opouštějící jeho dehydratací zroklený ksicht, klopýtá o nepřekonatelné dvoucentimetrové vyvýšeniny, záludně přírodou nastražené uprostřed medvědí stezky. Tvaroh je tvaroh. (Faktická poznámka – nemáme už vůbec žádnou vodu!)
Konečně jsme se rozptýleni přiblížili prioritnímu cíli expedice. Vidíme jej rozmazaně po levé ruce – stále však příliš vysoko. Zaráží nás, že ač se nacházíme ve zbytcích vrcholového lesa zhruba 1250 m.n.m., budeme muset k dosažení vrcholu nejdříve podstatně klesnout. To dá rozum, že o to více pak bude nutno stoupat. Proběhli jsme rozcestí BABUŠE, vrchol PODBĚLKY (1308m.n.m.), SUŠINY (1321 m.n.m.) a pod STŘÍBRNICKOU HOROU klesáme kolem Františkovy chaty, patřící horské službě, pod HORU. Les se rozestupuje a my vidíme, jak je svah před očima prudký. Jsme zpět na 1200 m.n.m. Údolí je předstupněm závěrečného výšvihu. Klopýtaje, s jazykem na vestě (tedy dresu), se do něj s myšlenkami na vodu pouštíme. Do dobývání nejpamátnějších míst pohoří. Na ostrohu ve výši 1360 m.n.m. přibíháme ke známe soše slůněte, místa dalekého rozhledu. Sochu nechal postavit pod vrcholem Králického Sněžníku německý umělecký spolek Jescher jako svůj symbol. Stoupáme dále a jsme tu. Čím je pro Čecha pramen Vltavy na Šumavě nebo pramen Labe v Krkonoších, tím je pro Moravana pramen Moravy na Králickém Sněžníku. Kája, odkojený vltavskou stokou a žižkovskými olověnými vodovody, má sice nejapné a rádoby vtipné poznámky o odtoku pramene směrem k Černému moři…
Morava (německy March, polsky Morawa) pramení pod vrcholem Králického Sněžníku na území obce Dolní Morava v nadmořské výšce 1380 m.n.m. v upravené studánce. Hlubokým údolím, které sama vyhloubila, odděluje východní a západní hřbet pohoří. V jižním úbočí Králického Sněžníku vytváří strmý žleb, kde přijímá několik potoků. Má zde charakter rychle mohutnícího horského potoka, níže pak říčky s rychlou čistou vodou. V Jeseníkách přibírá tři větší toky: Krupá, Branná a Desná. zdroj:WIKIPEDIE
…ale vrhá se lačně spolu s naší trojicí k pramenu, společně drsně odstrčivše vše, co nám stojí v cestě – řídký vzduch, mdloby, halucinace i polské tůristy. Lemtáme jako krásná Sushamita Kumari Pambadampara v Bolywoodského filmu o oáze Farafra a barbarsky s přímo erotickým vzdycháním poléváme zátylky i kšiltovky nejlahodnější pochoutkou. Po povinném fotografování doplníme lahvičky panenskou vodou z hory a indiánským během se doslova z posledních sil doplahočíme na vrchol Králického Sněžníku.
Dobyt!
Vrchol je holý, zasypaný pouze hromadou kamení ze zbytků kamenné rozhledny z roku 1899, odstřelené v 70tých letech minulého století zástupci lidově demokratické armády – nohsledy armádního generála, ministra národní obrany a ministra destrukční činnosti, soudruha Vojciecha Jaruzelského.
Panoramata!
Pomyslně si odškrtáváme číslo 17, plácnutí na nejvyšším kameni, pokus o panoramatickou fotografii, vydýchávání.
KAPITOLA DRUHÁ – VYSTŘÍZLIVĚNÍ
Říká se tomu „velké oči“. Jak jinak pojmenovat troufalost, které jsme se dopustili. Naplánovat trasu s 1500 metry převýšení a mít místo svaloviny tvaroh, to chce notnou dávku odvahy a nesoudnosti. A každý tvaroh brzy zkysne. Zvláště ten tučný a polotučný…
…za nejvyšším vrcholem dnešní expedice je vymalováno. Indiánský kmen Plochá noha je redukován o tři jedince. Genocida. Sandhall – kmenový šaman Křečující Pajšl – se snaží udržet své útroby v jakés-takés rovnováze. Šleha – kmenový strážce skladu tomahawků Vyhřezlé Plíce – marně hledá jeskyni, v které by potupně zhynul…a Kája – kmenový náčelník Hurvínkovo Koleno ( je ohebné nejen dozadu, ale i dopředu a do stran) ? Právě se zřítil z těžce schůdné stezky, aby sobě z horské mýtiny vyškubl smrkovou soušku, za pomoci které chce nahradit vylomenou čéšku…jeho lýtkové svaly, vyrýsované v ebenový samorost léty loveckých výprav na mleté bizony, migrující v ledově hranolovitých ocelových ořích žižkovskými údolími, se zvolna přeměnily v hroudy másla, stloukané s láskou jeho černovlasou squaw z mléka, podojeného ze slonovinových struků jejich domestikované bizonice Máni…na Bělehrad!
Jen Sandhall se po chvíli malinko zdrchal a připojil se jako předvoj k Lujze. Provádějí průzkum. Terén se prudce svažuje k polské straně hor. Vyhřezlé Plíce a Hurvínkovo Koleno mezitím tupě zírají k podlaze, snažíce se neupadnout. Jsem na tom o malinko lépe, „běžím“ proto za předvojem a hlídám Hurvínka za sebou, aby nezabloudil. Předvoj totiž mezitím již dvakrát odbočil. My na chvostu se totiž spoléháme na vizuální kontakt – ne na mapu, kterou třímá v roztřesené paži Křečující Pajšl. Stále zdravím dav tůristů, sestupujících z vrcholu: „Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj, ahoj, ahoj“…odpovídají:“Ahoj, ahoj, dzieň dobry, ahoj, ahoj“…náhle, bez varování, mění se pozdravy na:“Dzień dobry, dzieň dobry, cieśt, dzieň dobry, dzieň dobry, cieśt, dzieň dobry“…tady něco nehraje. Těsně před Varšavou mi to konečně dochází. Jsem bez občanky -a mimo zemi krále Miroslava! Budiž mi jedinou útěchou, že se stále nacházím na území EU. Sbíhám k nějaké veliké chalupě. Žádnou jsme však už potkat neměli! Před chalupou cinkají na stolcích orosené půllitry, hosté šišlavě konversují, zavodnění a zapivěně veselí…nemám ni eura, nemám ni zlotého – v mé propocené kapsičce ledvinky se cinkaje krčí pouze zoufalé zbytky měkké české měny…
…no nic, ze suché dásně klapu se špatným švejkovským přízvukem: „Dzieň dobry“ a pokračuji dále – vzhůru po své dvoukilometrové „záběžce.“ Ta je pro mne ve stavu, v jakém se právě nacházím, doufám dostatečným trestem. Kromě zírání na podlahu je přece nutné se také občas podívat do kraje a na předvoj!
Vyhřezlé Plíce jsou po další půlhodině naoko vyplísněny zbytkem kmene, čekajícím vyschle a netrpělivě pod ojedinělým stínem ztepilého smrku o dva kilometry níže.
Už zase nemáme vůbec žádnou vodu!
Kmen Slepených Pater čeká ještě minimálně 10 kilometrů vyprahlou krajinou hřebene – žádná studánka, jen pražící slunce a minimum stínu v prořídlém smrkovém porostu. Indiánský běh se pomalu mění v POCHOD JEN TROCHU ŽIVÝCH MRTVOL. Lujza, chudinka, nemá odvahu rozběhnout se. Snad lítost nad žalostnými troskami? Přirozený respekt před šedinami? Či jen holý strach z bloudění osamělé dívky, vydané napospas pustině hor, samotě a dezorientaci?
Po nekonečných (pro kmen Slepených pater) desítkách minut šnečího přesunu pod MALÝM SNĚŽNÍKEM a kopcem HLEĎSEBE se před námi, nad vrcholy stromů, objeví ROZHLEDNA KLEPÁČ (http://www.rozhlednovymrajem.cz/klepac/)
Za pomoci hrubě otesaného zábradlí se nám podaří vyploužit na její vyhlídkovou plošinu. Za nadlidské úsilí to stojí. Vidíme celou naši dnešní trasu jako na dlani. Krása. Jedinou vadou na ní je pomyšlení, že nás čeká ještě zhruba pětisetmetrové „přenížení“ k výchozímu místu 17. kapitoly AKCE KOPCE. Přímo proti vrstevnici. Dolů. Jestliže dopoledne běh nahoru proti vrstevnici bolel, teď dolů bolí dvojnásob. Některé úseky jsou tak prudké, že v duchu blahořečím Sandhallovi, že nenaplánoval trasu obráceně. Teprve v posledních 3 kilometrech se terén zmírní, takže „zmátoření“ Sandhall s Lujzou dokonce běží! Zatímco se labužnickou čtvrthodinku ráchají v již zmohutnělé řece Moravě u Ski areálu Dolní Morava, Šleha s Kájou dokončí dílo POCHODEM ÚPLNÝCH MRTVOL.
KAPITOLA TŘETÍ – POUČENÍ
Nechoď s tvarohem do hor!
Při závěrečném sestupu Šleha s Kájou u jedné chalupy potkávájí cyklistu, který si na zápraží cosi kutí na svém bicyklu. Vůbec, ale vůbec mně nepřekvapuje, že cyklista okamžitě pozdraví Káju a osloví ho jménem. Jako zasloužilý štamgast většiny žižkovských lokálů Kája totiž pravděpodobně popíjel již s většinou občanů ČR. Z cyklisty se klube druh dcery majitele Kájova nejoblíbenějšího výčepu, jenž se právě nachází uprostřed závodu…a to závodu 1000 mil Československem, který již několikátý rok pořádá největší český cyklodobrodruh Honza Kopka – mimochodem několikanásobný finishmen (a také vítěz) cykloverze zimního závodu IDITAROD na Aljašce, dlouhého „jen necelých 3000 km,“při kterém se závodníci několik týdnů pohybují také v průměrné teplotě 30st.C – ale mínus!
Tak nevím, proč tady já Šleha tvarohová kňučím nad necelými 30 kilometry letního běhu v horách. Ale lépe potrénovat by to rozhodně chtělo. Pak (snad :-)) příští kopec nebude tak bolet.
Šleha Morová skoro mrtvá.
Šleha běhá... 