Neděle 11. 8. 2013,     29 km,      převýšení 640 m

Kdy na výlet? Vydej se vždy v termínu, kdy naše parta magorů běhajících nahoru na horu má akci!
Stojíme na vrcholu Kozákova. Je nás šest. Kačka, Markéta, Štěpa, Marťas, Sandhall a Šleha. Než přijede cyklobus, kocháme se. Fotíme. Je co. Včera pršelo a tak je vymeteno. Nikdo nás neruší – nikdo tu není. Jako vždy počasí na objednávku – chladivé slunečné ráno, mírný vánek pofukuje. Dole v údolí se válí vata. Je jí plné. Nejsou to mraky – jest to mlha. Na parkovišti pod železnou rozhlednou stojí jen dvě auta. Jsou naše. Budou tu stát osiřelá ještě dvě hodiny. Pak se tůristé probudí. A začne šrumec. To už tu nebudeme. Budeme se sem zase blížit. Od spodu. Během.

Co nás čeká? Mluvíme-li o povrchu, tak to máte:

• asfalt – hrubý, jemný, výtlukový, lehce tekoucí
• louka – natura, sekaná, spásaná, spásaná s kravskými koláči, spásaná s koňskými bobky, podmáčená
• lesní cesta – po jehličí, písčitá, bahnitá, výmolová, úvozem, nečitelná, čitelná i pro blbce, přes polom, s oky z kořenů pro frakturu nártu, s pískovcovými platy vodorovnými, s pískovcovými platy nakloněnými určenými k pádu do rokle
• turistický chodník – polní pěšinka hliněná, polní pěšinka polní, písečný chodníček, písečná dálnice, schody žulové, schody pískovcové, schody ocelové, schody dřevěné, schody dřevěné shnilé, štěrk jemný, štěrk hrubý, štěrk šílený ala kamenná lavina, chodník značený, neznačený, značený – ale neviditelný, neznačený – ale viditelný
• běh přes – hradní nádvoří, parkoviště, potok, padlého turistu
• běh před – hradním pokladníkem, zuřivou motokrosovou mašinou, vlčákem s pěnou u tlamy s pěnou u huby
• jako perlička – nechtěná částečná účast na maratonu Českým rájem ! (viz. Rájmaraton 2013)

Přijíždí autobus. Odváží nás do Rovenska pod Troskami.
Vybíháme z náměstí, od sochy panny Marie, první domorodec je mírným násilím přinucen nás vyfotit.

PODOBENSTVÍ

Šlapeme první kroky. Po prvních pěti zazní zvon… náhoda?

Zvony ve zvonici v Rovensku pod Troskami: jsou unikátem v Česku (s výjimkou zvonice v Kouřimi) jsou zvony obrácené „rebelantsky“ srdcem vzhůru. Jsou rozhoupávány šlapáním, trojice zvonů je sladěna a vyžaduje zvonění v jistém rytmu, což si vyžadovalo zapojení čtyř zvoníků. Dva zvony byly ulity roku 1630, třetí roku 1639. Váží 1500, 1200 a 600 kg a nikdy nebyly zrekvírovány! Proč byly ve skutečnosti obráceny, se přesně neví. Dle tradice proto, aby připomínaly povstání 1629, dle jiné, že to bylo „na husitský“ způsob. Velký zvon ze zvonice prý dokáže splnit přání dívce, která udeří třikrát srdcem o zvon. (Wikipedie)

Konverzace. Stoupáme mírně, prozatím po silničce. Modrá turistická odbočuje ze silnice. Kam? Na soukromou pastvinu. Přes elektrický ohradník. Na něm cedule: Nevstupovat, ve stádu je plemenný býk! Kateřina s Markétou během pěti vteřin na čele. Přes louku letí sprintem. Do prudkého kopce. Markétin kejmlbek šplouchá forte. Skáčou stylově přes kravské koláče – Hejnová hadr. Býk nikde. Naštěstí. Cesta se láme, vbíháme do lesa. Tempo klesá, úhel roste, dech se zrychluje. Pod Troskami na sebe čekáme. Konečně opět dohromady. „Trosky pod Troskami… Trosky na druhou.“ Můžeme odfajfkovat další kopec. Nejzáhadnější český krpál. Kopec s miliónem tajemství.  Zde je jedna verze jednoho z nich…

 

Bába a Panna

XV. století žily na Troskách dvě příbuzné ženy, které se tak nenáviděly, že se každá usídlila v jiné věži. Na Bábě bydlela Markéta, vdova po Otovi starším z Bergova, na Panně její vnučka, která se jmenovala Barbora.
Markéta byla zapřisáhlou katoličkou, Barbora byla víry kališnické, k níž přestoupila po smrti svého ženicha. Nejprve se mezi nimi započaly hádky pro víru.
Ráno, sotvaže dopadla na zdi Báby první jitřní zář, vstala Markéta a naklonivši se z okna vykřikla zlostně proti Panně:
„Ještě jsi živa, kacířko? Ještě tebe Lucifer neodnesl?“
Barbora vyskočila z lože, zarděla se v lících a zahrozila směrem k Bábě: „Už zase začínáš hádku, jednuško? Sprav si svůj ovčinec a o kacíře se neotírej!“
„Nech jenom ty sama spravedlivé lidi na pokoji!“ odsekla jí Markéta. „Však já dobře vím, kdo je tou můrou, která mi dnes v noci upila krve.“
„Hahaha,“ zasmála se Barbora jízlivě, „každý cikán hádá podle své planety. Tebe, bábo Markéto, nikdo neumoří, ty zmizíš se světa na koštěti!“
Tak se hádaly obě ženy s malými přestávkami, dokud nezašlo slunce. Spílaly si a křičely, až ptáci, kteří se na hradě zastavili, vzlétli do výše a polekaně odtud prchali.
Čím se večerní hádání skončilo, tím se ráno opět začalo. Nekonečné byly litanie, jež si obě ženy čtly, dokud sama smrt neučinila konec jejich každodenním hádkám.
Bába Markéta ulehla a zakrátko odešla na věčnost a umlkla navždy.
Barbora se slzami v očích pohlížela každodenně do oken osiřelé Báby, čekajíc marně, že se odtud ozve známý břitký hlas. Teprve nyní, když se neměla s kým hádati, cítila se dokonale nešťastnou. I zemřela krátce nato, aby se sešla s Markétou na věčnosti a tam si s ní vyřídila dlouholetý, neskončený spor.

(Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků)

 

Sbíháme z Trosek. Krása nesmírná, louka sečená, cestička udusaná. Sandhall zpívá… zpívá „do Českého ráje, cesta příjemná je,dudláááj, dudláááj, dáá…,“. Šleha zpívá též. Zpívá „mašinka na cestu vesele si píská, strojvůdce topiči mastné vlasy víská – vyběhne, doběhne, i Trosky si oběhne, jen kousek se zaběhne, a fyzičku získá…“. Prostě magoři.

Lesní úseky po jehličí a konverzační tempo? Ani náhodou. Dostaneš se na čelo a okamžitě zrychlíš. Láká to. Kilometry naskakují jedna radost. Běžíme rájem. Českým. Skalní město. Lidí jako prejtu. Pletou se… tůristi. Běžíme obří slalom. Předbíháme běžce s čísly. Zdravíme číslo 20. Maratonci…rájmaraton…

                                     Panorama z Mariánské vyhlídky

Děti piští:
„Mami, a próč tihle nemají číslo?“
„Protože ho mají schovaný“
„Protože tihle nezávodí, tihle běhají pro radost, podívej, jak se tlemí“
„A próóč nezávodí?“
„Protože ho ztratili a budou diskvalifikovaný“
„Amami, co je to diskvifikovaný?“

Běží proti nám číslo 20:“Vy si to zkracujete !!!“ Kocháme se na vyhlídkách. Na vyhlídce na KAPELU. Na vyhlídce na KAPELNÍKA. Na vyhlídce na LVÍČKA. Sbíháme k symbolickému hřbitovu českých horolezců. Zíráme na štítky se jmény těch, kteří zaplatili svou vášeň tím nejcennějším… rozjímáme.

Do schodů a dál… do soutěsky a dál… ke studánce a pít… do klopených zatáček… jupííí… do bláta… do luční vůně… do hovězího koláče… do kopce… do prdele proč všichni běží tak rychle!
Přímé úměry na jižní stráni Kozákova – čím blíž k cíli, tím prudší kopec… čím blíž k cíli, tím více padlých kmenů… přes cestu… čím blíž cíli, tím více slizkých kamenů… čím blíž k cíli, tím větší                                                                                                            chuť na pivo…

ještě 150 schodů na rozhlednu… ááááááááu… do konce svých sil…

                                                                                                               Morová Šleha

Český ráj zezadu…

aneb, když se člověk stane součástí skupiny.

Prožila jsem moc fajn den. A stačilo málo, abych se o ten prožitek připravila. Bála jsem se, že mezi běžci formátu Šleha, borec Uvízl, Sandhall a Štěpa, kterého jsem ani po těch letech občasně společného běhání nedonutila, aby mě radostně zdravil, se budu ztrácet, ale účast přislíbila i Markéta a rázem jsme byly dvě, které zdržovaly, a svět byl zase fajn.

Mám převelikou výhodu, že nedotčena zeměpisem a prosta jakékoliv místopisné paměti, lze mě brát na tatáž místa znovu a znovu a já se zase divím jako poprvé. Myslím si, že jsem v Českém ráji již byla. Dokonce existuje dokumentace, která to dokládá. Přesto, tváří v tvář Troskám, Hrubé skále a té spoustě nezapamatovatelně se jmenujících pískovcových homolí mé oko zvlhlo, tvář se natočila ke slunci a v srdci se rozhostil mír. Rozumím Máchovi, že měl rád Český ráj (škoda jeho vášně pro hašení požárů, mého požehnaného věku se ten nebožák nedožil).

 

Ale k běhu. Vlastně jsem poprvé zažila běh, coby prostředek přepravy. Běhám čtyři roky. Možná o pár měsíců déle… ale nikdy jsem se běžmo nepřepravovala jinam než do práce. A najednou je tu prožitek, který mi umožnil volným během (dovedu si představit, že bych takhle mohla běžet celý den…) si vychutnat krásy Českého ráje, zasportovat si a možná v jednom či dvou nevinných dítkách zasít semínko lásky k běhu, to když tatínek, jehož ratolest jsme míjeli, říkal: „vidíš, tihle běhají pro radost, to se pozná…“. Nebyl to závod, nebyl to běh, byl to prožitek. A byl moc fajn. Tak moc fajn, že příště zariskuji a poběžím, i kdybych měla být jediný a nejslabší článek, protože o tom to nebylo. Bylo to o radosti a o sdílení. A o tom, že samotný běh může být cílem.

                                                  Panorama z Kozákova

                                                                                                                                                 Katka