Skvělý nápad. Uspořádat závod v lese u Staré Boleslavi. V TOM LESE. V lese, jehož vyschlá půda pod borovicemi je prosolená potem největšího (můžu směle tvrdit) ze všech běžců, kteří kdy v dresu běhali po téhle planetě. Pravda – startovné není z nejlevnějších, dokonce bych řekl, že je na desítku nekřesťansky drahé – ale co by obdivovatel běžecké legendy na její počest neudělal. Zvláště, když se letos nezúčastnil na jeho počest běhaného ZÁTOPKOVA ZLATÉHO TÝDNE. Ale nebudu skuhrat nad startovným – závod je připraven perfektně, všechno šlape jak na drátku.
Dobře to tu znám. 
Občas sem zavítám, nechám auto v Lomené aleji, oběhnu stadion v Houšťce, blízké parky a prošmejdím si všechny tři Zátopkovy trasy. Červená je jen kilometrový obdélník o hranách 400 x 100 x 400 x 100 metrů. Říká se, že si jí Emil při některých z rychlostních tréninků střihnul třeba 100krát. 400 naplno, 100 meziklus, 400 naplno, 100 meziklus atd…40 kilometrů, z toho 32 ve sprintu. Zkusil jsem to jednou taky…neptejte se mě, po kolikáté sérii jsem zkapal.
Potom tu máme modrou trasu. Tři kiláčky. A žlutou. Pět kiláčků. Krásně se motají lesem – borová silice voní, jehličí pruží a kořeny – nastříkané zeleným sprejem, aby si nešikové ve vytuněně vytlumených super botkách nerozbili čumáček – udržují běhálisty ve střehu. Pořadatelé si vybrali žlutou. Dáš si jí dvakrát za sebou – a je to.
No jo…loni, při prvním ročníku, celkem dobrý. Ale letos? Letos jsem dobře papal. Podle toho jsem taky v zimě vypadal. Je o trošku tepleji. Jsem o rok starší. Zimní přípravu jsem odflinknul. Bolelo a bolí mně koleno. Podle toho taky vypadá celý běžecký rok. Podle toho taky vypadá závod. Říká se, že každé kilo nadváhy znamená na desítce 2 vteřiny na kilometr. No tak určitě. Vynásob to nejméně třemi. Výsledek? O minutu hůř než loni.
Taky se mi poprvé při závodě rozvázala tkanička. Pět kilometrů před cílem. Prý dvojitý uzel pomůže. Někdy tedy ne. Někomu. Nešikovi. Výsledek? 5.místo v kategorii – o 8 vteřin za třetím. Vloni 3.místo o 40 vteřin před třetím. Myslím, že od příště budu zavázání tkaničky kontrolovat důkladněji!
Nejlepší na tomhle závodě je intervalový start. Startuje se po dvaceti vteřinách. Zcela rovné podmínky pro každého. Pravda – s číslem 351 jsem startoval po číslu 1 o dvě hodiny později – a to už je v létě na teplotě poznat. Ale není nač se vymlouvat. Když není forma, nepomůže ani nižší teplota, ani dobře zavázaná tkanička. Krásně si však při čekání pokecáš se spoustou známých, kamarádů a „soupeřů“ z běžeckého života.
A běžet uprostřed parného léta, ve třiceti stupních a za jasné oblohy téměř celý závod ve stínu? To nemá chybu!
