19.10.2013
Přijíždíme po dálnici – pouhou jednu a půl hodiny od Prahy. Po pravé ruce se z údolí vynořuje obraz města, který mám z dětských let navždy spojen s tragédií, jež se zde odehrála. Nebyl jsem ještě na tomto světě, přesto mne masakr, jenž se zde před 68 lety odehrál, hluboce ovlivnil…
V sedmdesátých letech jsem Drážďany navštívil poprvé, nevím zda jako žák ZŠ či již student. Pubertální výlevy se spolužáky si z výletu pamatuji jen mlhavě, ale obraz zřícených budov, ponechaných napospas náletovým plodinám, mne z mysli nikdy nezmizí. Pravděpodobně jsem dostal přesný zásah, protože právě v tomto období jsem se stal pacifistou.
Kurt Vonnegut v románu JATKA č.5 napsal…
…řekl jsem svým synům, že se za žádných okolností nesmí podílet na masakrech, že je zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí…
…řekl jsem jim také, aby nepracovali pro podniky, které vyrábějí masakrovací techniku, aby dávali průchod svému opovržení lidmi, kteří si myslí, že takovouhle techniku potřebujeme.
…teď, ve věku pro účel naší cesty pro mne již téměř nevhodném, jsem se do města poněkolikáté vrátil. Účelem cesty mé a mých poněkud zachovalejších kamarádů a kamarádek bylo zmasakrovat si tělo zaběhnutím maratonu po nových, krásných a mladých Drážďanech…
„Drážďany byly zničeny v noci 13. února 1945“, začal Billy Pilgrim. „Vyšli jsme z našeho krytu až druhý den.“ Vyprávěl Montaně o čtyřech strážných, kteří ve svém úžasu a hoři připomínali pěvecké kvarteto. Vyprávěl jí o jatkách, z nichž zmizely všechny ploty, jejichž střechy a okna byly ty tam – vyprávěl jí, jak se všude kolem povalovala jakási krátká polena. Byli to lidé, zaskočení ohnivou bouří.
TAK TO CHODÍ.
Billy jí vyprávěl, co se stalo s budovami, které tvořívaly kolem jatek špičaté útesy. Zřítily se. Když oheň strávil jejich dřevo a zdivo se sesulo, kácely se jedna přes druhou, až posléze zaklesly do sebe v nehlubokých ladných křivkách.
„Vypadalo to jako na Měsíci,“ řekl Billy Pilgrim.
20.10.2013
…stojíme kousek od startovní brány půl a celomaratonu na Ostra-Alle. Kolem bariér davy převážně mladých lidí, kočárky, děti, všichni v poho. Nevím, proč se svou současnou neformou stojím pouhých 10 metrů od startu, ale byl jsem přidělen do sektoru A, tak v něm stepuju. Okolo hučí moderní město, barevné říjnové listí poletuje ve větérku střední intenzity přes značení pruhů na silnici. Teplota akorát, rosný bod zrovna tak. Někdo vpředu vystřelí, všichni okolo mne také. Ptáček vylekaný výstřelem mi přeletí cik-cak nad kšiltovkou a vyplašeně říká: „Ptí-píí-ptíp!“
Co tady vlastně pohledávám? Bez formy, s bolestí, nesoustředěn? Začínám se sunout vpřed, zvolna – jako parní stroj. Propastnou rychlostí se propadám do zadních řad masy. Na 1. kilometru jsem předbíhán půlmaratonkyněmi z naší bandy – Kateřinou a Janou…
1975?
V hloučku puberťáků obojího pohlaví, provádějících různorodé ptákoviny, procházíme kolem žalostných sutin Frauenkirche – symbolu zničených Drážďan. Hromada trosek. No a co? Mařena, zřejmě z platonické lásky, mne majzne přes palici měkkoučkou šiškou métského salámu. Šiška se láme a Mařena bude mít doma průser.
…jsem asi na 16.kilometru. Za budovami vzadu svítí špička Frauenkirchen. Svítí tam od své obnovy ukončené roku 2004. Ještě mám sil dost. Troskou se mám stát až za několik desítek minut. Po chvíli předbíhám zpět Janu, s lehce falešným výrazem naprosté fyzické pohody ji povzbudím do posledních kilometrů a pílím do cíle prvního dvacetikilometrového okruhu. Stále se nemohu soustředit na prvotní účel cesty do Drážďan. Přemýšlím o budoucnosti. Panáčku, ty jsi tady na závodě…pohledem bloudím po budovách, zapomínám sledovat nerovnosti, ale mám štěstí…
Toho dne se na takovém a takovém místě v Drážďanech sešli váleční zajatci z mnoha zemí. Podle nařízení mělo vykopávání mrtvol začít právě tam. Vykopávky tedy započaly.
Billy se jako kopáč ocitl v páru s Maorim, zajatým u Tobruku. Maori byl čokoládově hnědý. Na čele a na tvářích měl vytetovány víry. Billy a Maori kopali do netečného, nic neslibujícího štěrku Měsíce. Byla to nepevná půda, takže neustále docházelo k malým lavinám. Kopalo se na mnoha místech současně. Nikdo nevěděl, co se vůbec může najít. Mnoho děr nevedlo k ničemu – končily u chodníku nebo u balvanů tak obrovských, že jimi nešlo pohnout. Stroje žádné neměli, ani koně, muly, nebo voli nemohli procházet měsíční krajinou.
A Billy s Maorim a ostatními, kdo jim pomáhali s jejich výkopem, narazili posléze na membránu z trámoví, protkanou nad balvany zaklíněnými do tvaru náhodné kopule. Prorazili do membrány otvor. Pod ní zela tma a prázdno.
Jeden německý voják do té tmy slezl s baterkou, dlouho tam zůstal. Když konečně vylezl, řekl svému nadřízenému, že jsou tam dole desítky mrtvol. Seděly na lavicích. Byly nedotčeny.
TAK TO CHODÍ.
Nadřízený řekl, aby otvor v membráně zvětšili a spustili do něho žebřík, aby mohla být mrtvá těla vynesena ven. Tak byl v Drážďanech otevřen první důl na mrtvoly.
…tak brzy? Už na 20. kilometru cítím, že nemám dost sil – opouštějí pumovnici závratnou rychlostí… startovní číslo s nápisem KUCHEN ZENTRUM a číslicemi FÍRNULAJNACHTNUL, mokré od potu, pobryndaného od ionťáku, vody a čekajícího na budoucí dávky coly a čaje zakrývá již téměř prázdný zásobník… na metu půlmaratonu přibíhá majitel čísla jako poloviční troska…
1983
Jako hráč fotbalového týmu našeho podniko Katoda Olomóc jsem účastníkem družebního zájezdu. Frojnšaft sestává z utkání, nákupů, prohlídky Drážďan a opileckého družebního večírku… po zápase si uprostřed všudypřítomného pachu tisíců trabantů kupuji za obolus vytažený z úkrytu pod ponožkou úžasné botky zn. Salamander. Potom v místním Kuchen centrum utrácím neuvěřitelné 3 východoněmecké mařeny (pro ml. ročníky – 9 kč) za vývrtku na víno, vyrobenou z prvotřídní oceli 18/10 a vážící skoro půl kila…
…večer se oba týmy schází v místním gasthaus. Po náležité úpravě pivem a kmínkou nás odvádí brankář soupeře do svého domečku. Nedbáme protestů jeho spoluhráčů, naznačujících nám ťukáním na spánek, že je magor a ať s ním nikam nechodíme. Odvádí nás na půdičku své skromné rezidence – do múzea…v zemi kružítka a kladívka velmi překvapivého… v mnoha řadách tam na policích leží halabala poskládané válečné relikvie – prostřelené přilby SS a SA, výložky zajatých amerických vojáků, ruské onuce a prázdné nábojnice, střepiny amerických pum a německé bajonety, průkazky a štítky všech možných hodností a armád…
…brankář usíná zmožen výkladem a kmínkou. Český tým opatrně, aby soukmenovce nevzbudil, slézaje ze žebříku vyklízí pozice.
…lidé se baví – fandí desetitisíce diváků po celém městě, kapely bubnují, dixilendy jamují, na širokém travnatém nábřeží zní česká dechovka v podání německých dechů a xylofonů. Celé město maratonem žije. V protisměru vidím běžet Ondru, letí fantasticky – určitě na pořádný osobák. Zakříčím: „super, dávej!“ a dál pletu nohama. Kousek za ním jeho bratr Štěpán, jede jako dráha, snad ještě rychleji než Ondra. Zato já pravidelně zpomaluji. Není z čeho brát – není natrénováno. Plochy zeleně u řeky Labe se střídají s novými čtvrtěmi, obrátka, most, zase obrátka a zpátky do centra. Krásné mladé město…vydržet – maraton se nevzdává…
Postupně byly otevřeny další stovky dolů na mrtvoly. Z počátku ještě nezapáchaly, byla to vosková panoptika. Pak se ale těla rozkládala a roztékala a smrděla jako růže a yperit.
TAK TO CHODÍ.
Maori s nimž Billy pracoval, zemřel na suché dávení, když mu nařídili, aby slezl dolů do toho smradu a vynášel mrtvoly. Rozerval si vnitřnosti na cucky, jak zvracel a zvracel.
TAK TO CHODÍ.
Vymysleli tedy novou techniku. Těla se už nevynášela. Byla zpopelňována na místě vojáky s plamenomety. Vojáci stáli před kryty a prostě dovnitř vysílali oheň.
A někde tam byl chudák středoškolský učitel Edgar Derby přistižen s čajníkem, který sebral v katakombách. Byl zatčen pro rabování. Byl souzen a zastřelen.
SO IT GOES
…na 36. kilometru předbíhám již podruhé (jak je to možný?, asi mám vlčí mhu) kluka v červeném dresu jménem NEDVĚD, stačím jen sípnout: „pojď, to už dáš“ a jedu dál…
…kdosi mi nedávno vyčetl (říkal to vsedě na zápraží svého domečku, když jsem probíhal okolo), že ta spousta energie vynaložená mnou a tisíci klusači při maratonu (a při sportu obecně) je na prd. Abychom ji my maratonci prý radši vydali na štípání dříví nebo na nějakou jinou užitečnou aktivitu… v jedné ruce držel žváro a v druhé poloprázdnou láhev rumu, zatímco se chalupa za ním klátila na levobok a zahrádka před ním dusila bolševníkem…
Konec září 1989
U Lobkovického paláce před velvyslanectvím NSR v Praze stojí desítky, možná stovky dvoutaktů z tisíců kytarových trsátek. Procházím okolo a čichám, že se děje něco zvláštního. Na zahradě stojí stanové městečko. Obyčejní lidé z NDR chtějí změnit prostřední písmenko. Vzduch páchne smradem trabantů a změnou… země kružítka a kladívka rezne…
…na 40. kilometru usínám za pohybu. Sbíhám z cyklostezky a škobrtám o trávu na nábřeží, což mne probírá. Poslední dva bubeníci, zbylí z desetičlenného ansámblu, buší u cesty do pestře pomalovaných 200 litrových barelů. Postavili běžcům do cesty figurku bubnujícího růžového králíčka… pár wattíků by se hodilo. Přeskakuji plyšáka a klopýtám dál. Naproti se majestátně vzpínají věže obnovených památek, jejichž jména si asi nikdy nezapamatuji. Poslední lok coly ( jak je možný, že mám na ni takovou chuť, když ji normálně vůbec nepiju ? ), zadělané číslo a triko už nemůžou být zadělanější…poslední kočičí hlavy kilometr před cílem, poslední zatáčka…cíl…proč dneska nic extra necítím…žádná euforie, jen malý obyčejný pocit uspokojení…
…Ondra si zlepšuje OR o 4 minuty, Štěpán o 3, Kateřina na půlce o 6…minut!
Dobíhám 23 minut za rekordem…
…no a co?…
»14.2.1945
Silná protiletecká obrana nad Německem donutila letku k dalšímu oblouku k jihu. Hustá oblačnost znemožnila vizuální kontakt se zemí. Radar vedoucího letounu úplně vysadil. Navádění muselo být svěřeno zástupci, jehož radar, jak se zdálo, fungoval. Diskutovalo se s průzkumníky počasí, kteří říkali, že bude možné hlavní cíl najít. Byl zmatek ve volbě druhotných a hlavních cílů a vyskytovala se nedorozumění mezi výkonným velitelem a jeho radistou.
…vycházím ze sprch multifunkčního sportovního zařízení, postaveného uprostřed centra Drážďan, uprostřed velké zelené plochy sportovišť. Na jednom ze změti travnatých hřišť, dětských prolézaček, drah pro in-line, gumových drah pro slalom na skateboardu, U ramp a dalších sportovišť hrají dívky utkání v kopané… za plotem se snaží postarší pomezní rozhodčí. Pozorně sleduje akci a přihrávku do gólové šance… praporek dole a… gól!. Volám na něj německy: „ofsajd!“. Asi mám dobrý přízvuk, neboť se otáčí a vehementně mi vysvětluje, že jsem byl ve špatném úhlu…
…přicházím na obří parkoviště pro závodníky. Mezi stovkami BMW, Audi, Škóda a Wolksvagen stojí osamělý Trabant, pomalovaný od ventilku až po anténu duhovými barvami. Na přední palubovce leží vývrtka na víno z oceli 18/10…
Znenadání se jako zázrakem protrhl oblačný příkrov. Bylo vidět městskou oblast, zřejmě hlavní cíl Drážďany. Zástupce velitele vydal rozkaz k náletu. Tři minuty před svržením pum vysadil úplně i zástupcův radar. Chvíli nato však k všeobecné úlevě bombometník vedoucího letounu určil městskou oblast na pravé straně. Bylo to pohledné město s řekou, která jím protékala. Letoun se naklonil a zahájil nálet na cíl. Shoz, k němuž došlo o 40 vteřin později, byl úspěšný. Byla tam slabá až mírná protiletadlová palba a nevyskytl se ani náznak obtěžování stíhacího doprovodu nepřátelskými letouny. Ve spořádaném sledu postupovaly několik následujících minut ostatní létající pevnosti 398. skupiny. Město, které právě bombardovaly, však bohužel nebyly Drážďany, nýbrž Praha.
„Jak poznají mrtví, sirotci a bezdomovci, jestli se zběsilá destrukce odehrávala ve jménu totalitarismu, anebo ve jménu posvátných ideálů svobody a demokracie?“ Mahátma Gándhí
Nálet provedlo pravděpodobně šestnáct amerických letounů B-17. Každý B-17 nesl šestnáct pětisetliberních (227 kg) bomb. Čtrnáctého února bylo policejně nahlášeno 250 svržených bomb, což odpovídá šestnácti strojům po šestnácti, plus šest ztracených, tedy přes 58 tun (58112 kg). Bombardéry startovaly ze základny v Anglii. Nalétávající letadla položila koberec směrem od Radlic až téměř po žižkovské Nákladové nádraží – bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zlíchov, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Celkem 637 lidí bylo zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (Emauzský klášter, Faustův dům, sochy na Jiráskově mostě a pod.). Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti.
„TAK TO CHODÍ“
»22.10.2013
Běžím zvolna. Vytřásám únavu ze svalů po maratonu. Sbíhám od lesa k zoranému poli. V dáli je vidět obrys Řípu. Zastavuji, vydýchávám a zahledím se přes Říp na severoseverozápad. Vzdušnou čarou 110 km odtud jsou Drážďany… před 68 lety byla z tohoto místa vidět záře nad nimi a slyšet dunění z nich…
…110 km – to je kousek…jen jeden ultramaraton…poběžím ho ještě někdy?…
A někde tam přišlo jaro. Doly na mrtvoly byly uzavřeny. Všichni vojáci odešli bojovat proti rusům. Na předměstích hloubily ženy a děti střelecké okopy. Billy a ostatní z jeho skupiny byli zavřeni ve stáji na předměstí. A potom se jednoho rána probudili a zjistili, že vrata do stáje jsou odemčená. Druhá světová válka v Evropě skončila.
Billy se spolu s ostatními vyloudal do stinné ulice. Na stromech rašilo listí. Nic se tam venku nedělo, nic tudy nejezdilo. Stál tam pouze jediný povoz, opuštěná kára s dvěma koňmi. Kára byla zelená a měla tvar rakve.
Ptáci si povídali.
Jeden pták Billymu Pilgrimovi řekl: „Ptí-píí-ptíp?“
…po doběhu každého maratonu mám v hlavě guláš… jako kdyby do skladu kuchyňských potřeb spadla puma. Výstavní linka s elektronickými displeji, rozprsklá na milión kousíčků po zdech a po podlaze ztrácí evidentně svůj účel a vývrtka na víno, ležící zaprášeně několik let v koutě nejspodnějšího regálu, vykoukne najednou úplně nahoře z hromady trosek – neporušená. Zbavená prachu, ocel 18/10 vyleštěná žárem výbuchu, osvícená dírou ve střeše… tak to chodí.
A jak to máte vy?…
…Montana Wildhacková měla kolem krku stříbrný řetízek. Na řetízku, mezi jejími ňadry, visel srdcovitý medailónek s fotografií Montaniny matky alkoholičky – zrnitý snímek, saze a křída. Mohl to být kdokoli. Zvenčí byla na srdíčku vyryta tato slova:
„Dopřej mi Bože síly přijímat s jasnou myslí vše, co nemohu změnit, odvahy změnit, co změnit mohu a moudrosti vždycky rozpoznat, co je co.“
Morová Šleha
P.S. Týden po návratu z Drážďan, zdevastován a s předtuchou hraničící téměř s jistotou, navštívil jsem kliniku ve Vysočanech…neočekávaje nic povzbudivého…výsledek? „Okamžitě objednávám operaci! Nečekejte, prosím vás, ani den! Vyberte si – Bulovka či Na Františku? A neptejte se mne, jestli ještě někdy budete moci běhat…pane, teď vám doporučuji soustřeďit se na jediné – boj o přežití!“
Šleha běhá... 