ŠLEHŮV ŠESTÝ BĚH DO ŠUPLÍKU aneb KOLOBĚH 2018

Předvčírem sem zasejc bježel dolesa. Schválně. Sem totiš doufal. Doufal sem že zasejc podkám svojí bívalou paňčtelku. Něco sem vodní totiš nutňe potřeboval. Napsal sem totiš zasejc něco do šupliku. Vo bjehání. Vo svym. Bjehání jako. A vo kole…zase vo koloběhu. Jak semho teď fsobotu kolobježel s Denysou. Sice Kolobjech nejňi vopravdický “čistý” bjehání ale f letošnim případě teda skoro bilo! Protože semse přiněm probjech až do alelújá!

Potřeboval semto písání prostě zasejc vopravit. Abito bilo „takříkajíc čitelný“ – jak mi vždycki řikal múj táta: „Přemejšlej cořikáš abito bilo takřikajíc čitelný!“

A vopravdu semji „jako na truc“ – jak taki vobčas řikal múj táta – podkal. Šla fakt fofrem s húlkama kolem děckího hřiště. Toho coje skoro nakonci lesa. Málem mi zdrhla. Jak richle kmitala. Těma klackama. Taki mněla zasejc to starí tričko snápisem „SPECIELNÍ ŠKOLA PRAHA 3“. Ale tentokrát homněla skovaný. Skovaný pod bundou. Přecejen už je drobádko chladno. Natu bundu si moc dobře pamatuju. Nosila jí uškdyš sem chodil do školi. Májí prí od nějakího páva Nurmiho. Dal jíjí. Prí když bila v kolípce. Někdy hoooodně dávno. Ale nevim. Proč sitak považuje bundu od nějakího ptáka? I když…taki řikala žese mu řikalo „létající Fin“….tak Fin nebo Nurmi? Taki pochibuju že dřív ptáci nosili bundy. Prostě simislim že mně trošinku houpala. Žejo.

Mněla ty hůlki funkl noví. Řikala mi žesou tele skopický. Prí přesně proni. Ale vona nejni žádný tele a skopičiny snima teda rozhodně žádný nedělá! Tak nevim. Asisi jen pořát zemně dělá legraci…normálně snima šla tak richle že mněla ouplně horkí krichle. Jééé, tose rímuje! No nic. Abich se vrátil ktématu – jak vždycinki řikal můje táta – „vraťse ktématu Šleho!“ No prostě semji vodchitil utoho děckího hřiště. A řek semjí jestli by mněto povidání nevopravila. A protože sem dycinki poslouchal kdyžmi řikal abich paňčtelku nezlobil ajáho poslechl tak mněmá paňčtelka furt ráda…a tak mi celí to dlouhí šestý povidání došupliku vodzačátku přes prostředek až nakonec vopravila!!

Zarámeček sito povidání vo letošnim Kolobjehu sice nedám – jak řikal muj táta: „Zarámeček sitodlencto fakt nedávej“ – …ale došupliku…došupliku siho vopravený a čitelný šoupnu vopravdu moc rát!

A tady toje…

KOLOBĚH 2018

„UDĚLEJ SI ČAS NA POHYB…NEBO SI HO BUDEŠ MUSET UDĚLAT NA NEMOCI!“ Tohle mi vždycky říkal můj táta. Tak jsem se zase přihlásil na KOLOBĚH. Tam je pohybu! Denisa to má asi podobně. Ani se nenechala moc přemlouvat. Prostě mi napsala, že jsem ji přesvědčil. A bylo.

Týden před závodem jsme s paní KOLOmbovou jeli udělat průzkum. Vystoupili jsme ze skokana na parkovišti v Rovném. Otevřu dveře – a málem jsem upadl. Jednak kvůli sněhu, druhak kvůli vichřici. Než jsme se s KOLOmbovou prodrali do lesa pod Řípem, skoro jsme umrzli. V lese se konečně nadechnu. A říkám si: „Blboune, do čeho to lezeš…“

…nahoře na hoře nikdo. Kdo by se sem taky v té číně šplhal. Dnes je tu úplné prd. Jen tři nové toi-toiky. Na čestném místě. Uprostřed prostranství před obžerstvovacím baráčkem. Fakt krása. Vrchol má teď tři dominanty. Rotundu (PBŠPU č.1 – poznámka bývalé Šlehovy paní učitelky č.1 – kaple sv. JIŘÍ a VOJTĚCHA), restauraci a tři plastové kadibudky. Paní KOLOmbová je ztuhlá jako Pinocchio, prcháme tedy rychle zpátky. Prchat se však nedá. Klouže to. Až tak, že musíme poprchávat vedle cesty. Nedovedu si představit, jak se tudy za týden povalíme. Na kolech! Po ledě! Z třiatřicetiprocentního prďáku! Dolů!

Vstávám ve 4 hodiny a 30 minut. Zvesela. I po pěti nočních, při nichž jsem dohromady naspal tak 15 hodin. Když se ale blíží něco, na co se dost těšíš, vyskočíš jako rybička. Není co řešit. Sedám na Denisin bicykl. Na nohou harapes. Na rukou třes. Na řídítkách od večera připáskované číslo. S ním a harapesem nasedám do prvního ranního vlaku metra. Bavím se. Královsky. Kaštani (PBŠPU č.2 – slangový název pražských dopraváků pro cestující v MHD) si na mně a na další harapesy s čísly ukazují prstem. Cosi si špitají skrz dlaně přiložené k pusám. Česky nikdo. Vylézám na Holešovicích, nevyspale zmrzlý jak bobek pod lopuchem. Obvykle prázdný jízdní pruh cyklostezky přes krásně svítící Trojský most připomíná severojižní magistrálu v pátek odpoledne. Padesát cyklistů. Nikdo vepředu nesvítí a vzadu nebliká. Projíždějící policisté nepomáhají, nechrání a nepokutují. Jen si cosi špitají skrz přední sedadla. Nevěřícně ukazují prstem na štrúdl, valící se přes most.

„NEDĚLEJ JEN TO, CO JE SNADNÉ…DĚLEJ TO, CO MYSLÍŠ, ŽE JE PRO TEBE NEJVÍC NEJLEPŠÍ.“ Tohle mi taky vždycky říkal můj táta. Mám sice respekt, ale těším se. Nesměle. Denisa se taky těší. Nadupaně. V první lajně. Kolem nás čtyři sta napnutých. Stojíme pod rotundou. Všichni rozrušení jak na prvním rande. Pod nohama by se dal adrenalin nabírat naběračkou. Bimbá zvon Marie. Bimbá zvon Užjsemzapomněljaksejmenuje (PBŠPU č.3 – zvony na Řípu jsou zasvěceny Panně Marii a sv. Jiřímu. velký zvon Jiří byl odlit roku 1509 a Maria roku 1491)…

…než zvony zabimbají, jdeme si s Denisou pohladit sv. Jiříka. Pro štěstí. Nevím proč, ale pohladím místo Jiříka jen jeho kopí. To, co propichuje draka. Je to nejvíc nejlepší rozhodnutí?

Není. Proč já jen mu nepohladil něco jiného…a kdoví, co mu pohladila Denisa!

„PAMATUJ, ŽE BEZ BOLESTI BYS NEPOZNAL, CO JE RADOST.“ I tohle mi vždycky říkal můj táta. Vím, že to dneska bude bolet. Ale není čas na zamyšlení. Martin právě zařval na houkačku….mumlám si pod fousy: „Pojedeš s rozvahou…pojedeš s rozvahou! Nespadni! Nemusí to přece bolet hned!“

Jedu s rozvahou. Ne jako loni. Mezi mladíky. Loni za mnou zůstaly bobky jak od králíka a naštípaný osmička drát. Jenže na Řípu se tenhle závod nerozhoduje. Rozhoduje se jinde. Rozhoduje se hlavně v hlavě. Tak jedu v hlavě s rozvahou. Brzdím opatrně, zatáčím opatrně, drncám opatrně. Nespadl jsem! Na místo srazu holek s klukama přijíždím opatrně celý. Kolo také. Ale stejně za mnou ty bobky s dráty zase zůstaly.

Čekám. Všude kolem mne se sjíždějí a sbíhají dvojice. Deset, dvacet…a frrnnnk pryč k Ctíněvsi. Padesát…čekám…čekám…sto…frrnnnnk pryč k Ctíněvsi…čekám. Sto dvacet, sto padesát…čekám…furt čekám…kurňa, snad se jí nic nestalo…sto šedesát…frrnnk pryč…začínám se bát. S t o s e d m d e s á t…frrnnk, frrnnk, frrnnk…f..r..r..n..k…tak jsme došli, nazdar babi. Mám strach…f..r..n..n..k………….a ticho…najednou jsem sám. Stojím pod Řípem. S dámským kolem. S číslem. A s harapesem. Sám. A koukám jako puk.

Co teď…

…“KDYŽ BUDEŠ ZTRÁCET NADĚJI, DRŽ SE TRPĚLIVOSTI.“ Tohle mi taky vždycky říkal. Můj táta. No nevím. Už jsem trpělivý nějak dlouho. Nejdřív jedu naproti běžcům. Tedy – spíš běžkyním. Jenže už tu žádná není. Natož Denisa. Je tu jen listí, rozdupané v bláto. Pak jedu kus po trati. K Ctíněvsi. Co kdyby. Co kdyby se mi zaběhla. Pak zase zpátky k parkovišti. Co kdyby náhodou přijížděla sanitka. Mám o ni strach. Pořád přitom koukám jak puk…uplynula půlhodina. Trpělivosti bylo dost. Ztratil jsem naději. A mám fakt strach. Co kdyby zůstala raněná někde nahoře na Řípu!? Jedu tam!….. Potkávám paní. Dušuje se:“Nahoře na hoře nezůstal nikdo. Tutově!“

Čtyřicet minut. Pojedu do nejbližší nemocnice…jo. Pojedu! Jedu…jedu…jedu…před Ctíněvsí vidím mávající postavičku…Denisa! Celá! Zdravá! (PBŠPU č. 4 – ZÁKON O KOLOBĚHU – Hlava: 1 – Odstavec: 3 – §: 1 – Písmeno: a – závodníci se po seběhu (sjezdu) z Řípu sejdou na jeho úpatí a pokračují v celém závodě NA DOHLED!)

Jsme diskvalifikovaní…ale jedeme dál…tréninkově…když už jsme si udělali čas na pohyb…

…“PAMATUJ, ŽE ŽENY JSOU TU NA TO, ABYCHOM JE MĚLI RÁDI, NE ABYCHOM JE CHÁPALI.“ I tohle mi říkával můj táta. Tak jen pozdravím a říkám: „Já měl o tebe takový strach, to jsem rád, že jsi v pořádku.“ Sesedám z kola a běžím 4:00. Nikde nikdo…za chvíli sesedne z kola Denisa…běží taky 4:00…a to má za sebou už osm kilometrů…po dvou kilometrech závodu. Běžíme 4:00…je to krásný výlet. Je to krásný trénink! Běžíme lesem. Běžíme polem. Běžíme červenou turistickou. Jsme diskvalifikovaní…a poslední…a předposlední mají náskok jen půl hodinky…

…“ZÁKLADEM VYROVNANOSTI NENÍ PŘÁNÍ, ABYS BYL NĚKDE JINDE – ZÁKLADEM VYROVNANOSTI JE TĚŠIT SE Z TOHO, KDE PRÁVĚ JSI.“ I tohle mi sem tam říkával táta. Tak se vyrovnaně řítíme lesem. Přiběhojíždíme k předposlednímu páru. Stojí u kola. Rychlostí ef jedničkových mechaniků z boxu Ferrari právě vyměnili gumu…“Nemáte pumpičku?“ „Máme!“ S odlehčenou zátěží pokračujeme v řícení. Mimo soutěž. Na předposledním místě. Přibíhám ke kořenům padlé břízy, překážející na trati. Zatáčím na silnici…tady to znám z loňska…teď zatočíme doleva, silnice..kousek rovně…a doprava do pole…to je jasný. Vyrovnaně běžíme asi jeden a půl kilometru…tady to neznám! Curyk! Vyrovnaně běžíme jeden a půl kilometru zpátky…tady to znám…červená turistická…přiběhovjíždíme ke koruně břízy, padlé přes cestu…tu znám…aha…curyk! A už jsme zase poslední…od téhle chvíle se mi ale běží ještě lépe. Jsem nějaký lehčí. Kousek mě totiž chybí. Jsem se totiž malinko urazil. Vzpomněl jsem si totiž na Martina. Jak nahoře na hoře Říp říkal: „A nebojte se, je to tak dobře značený, že může zabloudit jen blb!“…

..běhojedeme další půlhodinku…opět předběhopředjíždíme mechaniky od Ferrari…“Máme vaši pumpičku, nechcete ji vrátit?“ Děláme, že jsme vyrovnaní: „Nechceme! Zbytečná zátěž!“

„HLAVNĚ SE NAUČ MÍT RADOST. PRAVÁ RADOST JE TÍM NEJDŮLEŽITĚJŠÍM V ŽIVOTĚ.“ Občas i tohle mi říkával. Můj táta. Když mi teklo do bot. A přitom se smál. Nám do bot neteče. Tedy obrazně…jinak jo. Ale je tu krásně! A už jsme předpředposlední! Mimo soutěž. Čvachtáme se v blátíčku. Denisa běží jako srnka. Nad blátem se jen vznáší. Je totiž vyšvihaná. Ani gram tuku navíc. Nikde. Já bych pár gramů klidně oželel. Všude. Funím za ní ze sedla. Je nízko. Sedlo. Jedu „na kaďáka“ a nestíhám…střídáme…už jsme čtvrtí od konce. Mimo soutěž. Zjišťuji, že běh je nejlepší bojový sport – při každém kroku bojuji sám se sebou. Zato Denisa běží pořád jako srnka…mám z ní radost.

Běžíme s radostí směr domů.

„VÍŠ – EXISTUJÍ LIDÉ, KTEŘÍ MAJÍ PENÍZE, A LIDÉ, KTEŘÍ JSOU BOHATÍ.“ Tohle vždycky říkával můj táta – když jsem přišel domů. Naložil mi pak vrchovatý talíř krupicové kaše, nalil na ni žluťoučké rozpuštěné máslo, bohatě to všechno zasypal skořicovým cukrem z voňavého pytlíku a se širokým úsměvem mi popřál dobrou chuť. Tak s Denisou běhojedeme kolem Vltavy – vrchovatě zasypaní slunečními paprsky, které se vylouply z roztrhaných mraků – a uprostřed kolejí z rozpuštěné hlíny si připadáme opravdu bohatí…fakt nemám zájem mít nejdražší náhrobek na hřbitově – jsem tak rád, že jsem si i mimo soutěž udělal na pohyb tolik času!

Jen škoda, že můj táta už mi nikdy nic neřekne…

V Nové Vsi přeběhojíždíme s Denisou silnici. Pořadatelé, kteří tu vždycky hlídají, aby závodníky něco nezrasilo, se už asi přesunuli na další post. Blíž k Troji. Zatočíme brankou k občerstvovačce, zásobované lidičkama z Okrašlovacího spolku Nové Ouholice…jeho poslední zástupce právě přichází odnést poslední občerstvovací stoleček, na němž se krčí poslední kelímek, zpola naplněný pramenitou vodou…aby se neřeklo, ochutnám, poděkuji…a běhojedeme dál.

Trénujeme předávání kola z ruky do ruky. V běhu. Ne že bychom museli. Můžeme přece klidně zastavit a předat si ho pomalu. Ve stoje. Ale – jak říkával můj táta – „TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI.“ Příští rok jako když to najdeme! Takhle si trénujeme předávky asi hodinu…mezitím jen tak mimochodem předběhojíždíme opozdilce…nikdo s námi nezávodí, my s nikým taky ne. Každý si běhojede svůj vlastní závod. Na chvostu pelotonu. A umí si vlastní závod vychutnat! Někdo má čas se vyfotit, někdo má čas si pokecat s babčami na Dvořákově stezce u Nelahozevsi, někdo má čas si dát v klídku svačinku na lavičce před chvatěrubskou tvrzí.

Trénujeme předbíhání:“Jdeme zleva!“ …“Jdeme zprava!“ Na jednom místě si ale předbíhání určitě trénovat nebudeme…ve stoupání nad Výzkumným ústavem včelařským v Dole pod Máslovicemi. (PBŠPU č. 5 – výzkumný ústav včelařský v Dole byl založen v roce 1919 jako státní výzkumný ústav. Ústav vlastní zhruba 1000 včelstev umístěných po celé ČR v sedmi lokalitách s různými snůškovými a klimatickými podmínkami. K hospodářství patří 6 hektarů vinic a přes 10 hektarů pokusných pozemků). Jsme rádi, že držíme srdce ve vlastní životní schráně. Nahoře v Máslovicích už na nás netrpělivě čekají – je tam Muzeum másla. A já teď rozhodně pěkné máslo jsem! (PBŠPU č. 6 – Expozice muzea představuje různé druhy máselnic, odstředivek, formiček na máslo, máslenek na servírování másla a další předměty související s tradiční výrobou másla. Vystavena je také ojedinělá kolekce obalů na máslo z celého světa). Chvátající pumpa se mi usilovně snaží protlačit krkem ven. V tomhle krpálu je i chůze srovnatelná se sprintem – natož když tlačíš bicykl. Tak kdo by tu ještě předbíhal!

Na vrcholku jsem úplně v …. . Ale všechno je relativní. Jak říkal můj táta: „VŠECHNO JE RELATIVNÍ – KDYŽ TI NĚKDO STRČÍ NOS DO ŘITI, TAK TY BUDEŠ MÍT NOS V ŘITI, TEN DRUHÝ BUDE MÍT TAKY NOS V ŘITI, ALE TY NA TOM BUDEŠ RELATIVNĚ LÉPE!“ Po chvíli jsem však relativně rozdýchán – jsem na tom relativně lépe. Naštěstí už nás nečeká ale vůbec žádný kopec. Čeká nás jen seběh serpentinami do Husince – a pak? Relativně hurá! Posledních jedenáct kilometrů za odměnu. Relativně po rovině.

Rovinka je to opravdu dlouhá. Ale nám s Denisou se po ní koloběží krásně…necháváme na ní za sebou spoustu párů…mimo soutěž…tréninkově. Necháváme za sebou kilometry na sluníčku. Necháváme za sebou všední starosti. Běžím a jedu…a vzpomenu si přitom na to, co mi taky říkával můj táta: „NEŽIJ TAK, JAKO BYS NEMĚL VŮBEC NIKDY ZEMŘÍT – MOHL BYS PAK UMŘÍT BEZ TOHO, ŽE BYS PŘEDTÍM VŮBEC ŽIL.“

A pořád zrychlujeme. Až…

…do cíle. Zastavíme, nadechnu se…a chci říct: „Líbilo se mi to. Moc.“ Než otevřu pusu, Denisa povídá: „Líbilo se mi to. Moc.“ „Viď “ – odpovídám,“ – mně taky. Však jsme si to taky uměli vychutnat…všichni běhokolili čtyřicet šest kiláčků…a my s nášupem rovnou padesát tři!“

ŽENA A MUŽ U ŘÍPU 

Kdo by dneska neměl ánung, 
kudy ujet z hrozby nudy 
- ať si do svých smělých plánů 
vloží šipku - tady tudy!
Proč jen by se –
žena s mužem 
nezřítili z Řípu, 
v Koloběhu vůle druže - 
(s jedním kolem, 
horem, dolem, 
suchým stvolem, 
u kaluže pod topolem, 
v triku lehce navinulém 
a v těle těžce ochrnulém) –
proč jen by se
neoddali tripu?
I to šedé nebe pojednou je bez mraků,
i to bláto náhle zvláční aortu,
když muž a žena našli soulad při sportu, 
když muž a žena běhovjeli k zázraku.

Tedlencten závod si teda zarámeček vopravdu nedám. Ale do šupliku? Do šupliku moc rát. A vopravenej vod mí nejmilejší paňčtelki! Asisito vokopíruju. Asi pošlu jeden „eksenplář“ – jak vobčas říkal múj táta: „Tysi faktycki eksenplář Šleho!“ – jako po děkování Hance aspol.

Mám v šupliku těch bjehú uš docela dost. A taki jednu hooodně vizobanou bježeckou bombonijéru. Moc bombónú už vní nejni. Ale ten nejvic nejdobřejší si fní přecijen eště skovám. Skovám siho ašna příšti rok. Skovám siho třebas na KOLOBJECH 2019…

…jak řikal múj táta: „TO VÍŠ, VO PŘÍJEMNÝ VSPOMÍNKI SE MUSÍŠ NEJDŘIV SÁM POSTARAT!