Koukám, že v Brodě už jsem „závodil“ sedmkrát. Dvakrát na „Pečeti“ a pětkrát na „Vánoční desítce“.
Ještě dva dni před letošní ČESKOBRODSKOU VÁNOČNÍ DESÍTKOU jsem s ní ale vůbec nepočítal. Počítal jsem s víkendovým delším výběhem. S vyklidněným předvánočním proběhnutím. Počítal jsem s dvaceti kilometry v pohodovém tempu někde u řeky. Jenže v pátek běžím se Štěpánem, povídáme, povídáme…a klasika. Nevědomky mně nasměroval k jinému řešení víkendového běhání. On totiž ještě pár měsíců na žádný závod nepůjde. Prý se mu nechce. Mně se závodit taky nechce. Jsem línej jak buchta v troubě. Jenže mi chybí kontakt s běžeckou bandou. Hned ve sprše proto plán přehodnocuji a peču nový. Pojedu do Brodu. Ale závodit nebudu! Upeču si tam stupňovaný trénink!
Jak jsem upekl, tak jsem i snědl. V neděli proběhlo klasické předvánoční setkání s kamarády, upečené ze stejného těsta. Samotný závod jsem pojal tak, jak jsem si předsevzal. Ale není to jednoduché. Přece jen…připíchneš si číslo…a závodnické srdce se probouzí…tentokrát ale mozek dokázal srdce „vypéct.“ Trať závodu je velice jednoduchá. Není mi známo, že by na ní někdo někdy zakufroval. Tam a zpátky. Tam je to malinko do kopce – bývá dobré si malinko sil ušetřit na kilometry za obrátkou. Tedy…pokud je toho někdo schopen. Moje maličkost určitě ne. Ale letos se mi to povedlo. Začal jsem úplně zezadu – z poslední pozice. Pomaličku. Troubu „na sporo“. A můžu vám říct, že je to velmi příjemné…celý závod jen předbíhat…postupně zrychlovat – přidávat plyn. Jeden se nepřipálí a nevyschne. Letošní problém byl v tom, že zhruba od druhého kilometru, na kraji lesa, se silnice změnila v kluziště. A proto si sem tam někdo „ustlal.“ Z mně nepochopitelných důvodů jsem ve svých „totálně vytlučených slajkových silničkách“ dokázal celý závod udržet tělo ve směru svislém. Čas ani umístění jsem neřešil – přesto (anebo právě proto) byl závod velmi zábavný.
A po závodě? Klasika – pokec s kamarády, výborná litá a tak akorát upečená
kokosová buchta, k ní horký čajíček…a pro fajnšmekry, kteří se toho nebojí? Lahvinka rozumně uložené měny, připravená ještě více rozproudit krev, již tak silně klokotající po sice pohodové, ale přesto náročné desítce.
Tak jsem si dokonale zapředbíhal. Jako nikdy. Naposledy. Od příště zase klasika. Mé vypečené buchty na břiše, pocukrované decentní vrstvou sádla, mi to již podruhé nedovolí. Až budu nucen opět opravdicky závodit.
Jeden „vypečený řízek“ ale předbíhat nemůže. On to totiž nepotřebuje. On totiž od začátku do konce běží první. Ve své kategorii. Vždycky. Pokud přijede. Miloš Smrčka. Asi ho upekli někde jinde – ze stejného těsta jako Elvise. Nebo Borata. Nebo Marilyn, Mirka Dušína či Forresta – na jiné planetě.
Ani v neděli to nedopadlo jinak. A to si před závodem stěžoval na zranění lýtka. Mám podezření, že za dalších dvacet let ho přivezou do Brodu na kriplkárce, připnou mu číslo (mimichodem lehoučké, hadrové – ale nepromokavé a nezničitelné), on se postaví na start – a zase vyhraje 🙂 !
Šleha běhá... 