Dal jsem tomu tři dny. Tři dny do vychladnutí. Než mi harddisk zase naskočí…jen pár bajtů paměti. Tři dny jsem byl totiž úplně vygumovanej. A rozhicovanej. Tři dny po masakru… …teď se s vámi podělím o pocity, který prožívá taková normální Šleha, když zrovna běží z Vlašimi na Blaník. A ještě k tomu i zpátky. No…pocity…jen zbytky, šmouhy…to fakt nejde, vzpomenout si na všechno. Protože – když se něco prožitý vygumuje, tak jsou pak ty rýhy po zážitcích fakt špatně čitelný. Můžu chtít zapisovat sebe silněji, tlačit na tužku jak chci, ale bez kyslíku mám smůlu. Bez kyslíku mi totiž nefachčí RAMka. A na harddisku zůstane skoro prd. No, a tady ten prd je.
Po loňsku, předloňsku, předpředl…..atd. jsem zhruba věděl, do čeho lezu. I ve sněhu jsem tu už běžel. Ale tohle? 
První pochybnosti přicházejí už v tělocvičně při převlékání. Vybalím své oblíbené silniční ONky Otylku s Nelinkou (Otylka bývá na nohách ta vlevo a poznám jí podle toho, že má na patě napsaný velký O) a koukám, kam ostatní závoďáci koukaj. Koukaj na Otylku, pak na mně, na Nelinku, pak zase na mně…koukaj divně. Nějak se mi to nezdá. Vždyť jsem je vzal kartáčem…a zas tak moc roztrhaný taky nejsou, vždyť maj natočeno teprve dva a půl tisíce!? Pak mi to dochází…byly Vánoce…všem ostatním botky svítí novotou. Ale jsou nějaký divný. Zespoda hrozně nahrubo nasekaný. Takový neznám. Některý maj v sobě dokonce hřebíky!
Druhý pochybnosti – před startem. Proč se frajeři, se kterejma vždycky čekám daleko od startovní brány, dneska tolik tlačí dopředu? Drbu si cédéčko uvnitř čelenky…co se to děje? Ale zůstávám vzadu v davu. Starej diesel se přece musí nejdřív pořádně prohřát, ne vystřelit jak…sice jsem se už svých deset kiláčků rozklusal, al….start!
VŽUUMM VÝBĚH
Třetí pochybnosti – neměl jsem přece jen drobet vystřelit? Na chodníku je nějak husto. Pět set lidí je pět set lidí. A prohřívaj se nějak moc pomalu! Zkouším dav oběhnout vlevo, sněhem…a vžuumm! Otylka zlobí. Zkouším oběhnout
vpravo a…vžuumm! Nelinka jakbysmet…a sakra…nějak to klouže. Až mně přitom seklo v játru nebo v ledvině nebo co to tam vpravo vlastně mám…ulajzaná parková cestička je pro mně moc úzká. Ale musím jí respektovat. Vedle ní je zasněžený svah…směrem dolů. Tam bych dopadl…a dopadl…
…za parkem a za prvním kopcem na silnici – když podél železniční trati zatočíme doleva – je po pochybnostech…tak jsi to, Šleho, dneska pěkně zvojtil. Už je ti jasný, proč všichni takovým fofrem vystřelili? Poslušně se řadím do štrúdlu. Do štrúdlu na vyšlapané cestičce pro pochůzkáře. 
Ve dvaceti číslech sněhu. Kdybych se pokusil vybočit z řady a předbíhat, buď zakopnu z jedný strany o pražec, nebo z druhý hodím se svýma silničkama rybu z náspu. Někde v koutě harddisku si ale lebedím. Jsem totiž línej. Rok. Už celej rok mně RAMka nemůže donutit pořádně se na závodě zrakvit…ale stejně…
…funím jak sentinel. Zabočím doprava. Do lesa. Je to nějaký křivý. Otylka je v divným úh…vžuumm! sek!..hlu. Do p…vžuumm!…Nelinka je taky v div…vžuumm!…ným úhlu. No nazdar…jsem v terénu padesát metrů. Roztahuju ruce a dál běžím ve stylu „strašák na poli“.
Jestli tenhle terén bude trvat dlouho, ztuhnu v ramínko na šaty. Proč já jen v prosinci…vžuumm…nenapsal jako všichni ostatní…vžuumm…Ježíškovi! Ještě než doběhneme ke studánce Vorlině před vorlinskou nádrží (bývala zdrojem vody pro
vlašimský pivovar), začne mi zase sekat v játru a v levé půlce půlek. Za rybníkem Utopenec už lapám po dechu tak, jako by se jmenoval po mně a sekat mi začne i v pravé. Ondro! Když jsi změnil trať, měl bys u startu postavit ceduli:“NIC PRO GERONTY!“
Kdybych se alespoň mohl kochat…zatím jen čumím pod nohy a co bernardýn s vyplazeným jazykem chladím na plný pecky. Mráz nemráz. Ještěže jsem si oblík jen jednu vrstvu…v dalším lesíku je terén sice poněkud hladší, jenže furt mírně stoupá a sněhu je jaksi více. Masa přede mnou ho už slušně rozhňahňala – Otylka s Nelinkou musí kontrolovat každý krok. 
Náhle se les
rozestoupí a…konečně! Konečně vidím vrcholovou kótu. Vidím vrchol Blaníku. Pocit je ovšem poněkud zkalený tím, že ho vidím zkaleným zrakem…a navíc je tak příííšerně!…vžuumm…daleko!
Na poli je habakuk sněhu, navátého větry od Vlašimi. Tak tady si taky neodpočinu. I když běžíme většinou mírně z kopce…sedmý kilometr. Přebíháme silnici z Kondrace do Vracovic. Přemýšlím, že kdyby začínaly na Z, jsou moje…vžuumm…krevní skupina…fanoušci od mlýna u Korfeštů, jediné to památce po zaniklých Libošovicích u Kondrace, fandí skvěle. Dělají hluk jak místní rodák František Hauser ve Stavovském divadle. Na tyhle mimoně jen tak nezapomenu (jeden z nich má hokejový dres s mimoněm). Děkujeme!
…..z Libošovic je do dnešního dne zachovaný pouze mlýn zvaný U Korfeštů. Narodil se tu roku 1797 František Hauser, který se pokoušel o studia práv a lékařství, ale poté co při první operaci omdlel, studií zanechal a začal se věnovat hudbě a běhu. František Hauser byl vynikajícím pěvcem, zpíval v opeře pražského Stavovského divadla, a poté doběhl na prkna řady dalších operních scén, v Drážďanech, Berlíně, Londýně i Vídni. Posléze se stal zakládajícím ředitelem Královské konzervatoře v Mnichově. (benešovský deník)
Zdravíme se dlaněmi a já dělám, že jsem úplně v poho. Jeden by nevěřil, co se mu stane s hlavou, když uvidí pár úsměvů a uslyší povzbudivých výkřiků. Nedivím se, proč na závodech a při kolektivních sportech vyhrávají většinou domácí…stačila chvilička a najednou mám sil na rozdávání. Jenže stačí další chvilička, mírné stoupání…a jsem zase…vžuumm…přesně tam, kde mě už pět kiláků seká. 
Po dalších deseti minutách masakru na zasněžené silničce z Krasovic se všichni vydrápeme ke druhé občerstvovačce. Tady to znám – jsme zpátky na staré trase závodu. Přijel i rytíř, maskot závodu. Další povzbuzení – ale mně už ani to k obnově sil nepomůže. Jsem rozpálenej jak piliňáky, než do sebe hodím ionťák, je pode mnou loužička…když z ní vystoupím, vydávám se – hurááá – z kopce. Seběh k lávce
přes potok Brodec, pramenící nedaleko Načeradce, bývá za odměnu. Bývá….teď…vžuumm…mám…vžuumm…jiné…vžummvžummvžummvžummm…starosti! Jediný, co před lávkou stačím udělat, je zařvat:“Do vody néééé!“ A zase nahoru. Kyslííík! Přiblble a
masochisticky se směju pod…vžuumm…prosolené a oslintané vousy, zapírám dlaně o stehna a…vžuumm…občas si pomůžu…vžuumm…jako čtyřnožec. A nahoru. A dolů. A nahoru. A…vžuumm… dolů. Běžím po rovince! pod Holým vrchem. Běžím? Nikoli. Bruslím. Ale je tu
krásně. Mít formu a správný boty – to by byla lahůdka…začínají mě tahat ramena, protože téčko strašáka se plouží na…vžuumm…Blaník už nějak dlouho.
Klouzavě přebíhám pásy koberce pro měření mezičasu. Mimochodem strašnýho (ne koberce – mezičasu). Tady se potkávají ti, kteří už mají vrchol pár minut za sebou a ti, kteří se teprve k jeho dobytí chystají. Vloni jsem s těmi, které právě potkávám, jak sbíhají z vrcholu, běžel bok po boku. Teprve tady mi dochází, jaké jsem letos máslo. Pořadatelé (a že jich je potřeba po celé trase desítky) v oranžových vestách
zaslouží můj (určitě nejen můj) neskonalý obdiv. Stát ve sněhu několik hodin, neúnavně navádět a povzbuzovat uslintaný trosky – to chce srdíčko.
A dál? Dál už se běžet nedá. Nebo dá? Jak kdo. Já teda…vžuumm…až na vr…vžuumm…chol rozhodně rychlejší kr…vžuumm…ok neudělám!! Těsně před vrcholem mám halucinace…slyším
nějaký 
hihňání. Ze země. Zpod sněhu. Chechtá se mi strážnice, chechtá se…vžuumm… mi celá posádka, chechtá se mi snad i Svatý Václav, zespodu slyším otřesy z řinčivého…vžuumm… třískání halaparten o strop dutýho Blaníku…krev v hlavě hučí a do spánků duní tep právě se trhající aorty…
foto: DAVID KARAS
…heuréka! Vrchol! Strašák roztahuje ramínko na šaty a jedéééém! Odpočineeek!…vžuuummm…vžuumm…vžuumm…vžuumm…do pr…vžuumm…do haj…vžuumm…do ři…vžuumm…to snad není možný!!! Odpočinek? Ani náhodou!…
…co mi na harddisku zůstalo ze zpáteční cesty? Co ti asi tak může zůstat v compu, když ho zaviruje trojský kůň lenošení a neřízené vánoční žranice? Co tam asi zůstane, když si dáš takovýhle závod naprosto nepřipravenej?
Zato v bubnu pračky zůstanou od bláta dokonale zadělaný rukavice – od totálně rozpatlanýho lesa před Vlašimí, kde jsem běžel víc po čtyřech než po dvou…a naprosto prosolený hadry – od totálně prošitýho Šlehy.
Přesto všechno, bylo to skvělý! Jano, Ondro a spol. – díky Vám všem moc za nádherný závod, při kterém se člověk opravdu nenudí. Ani na metru trati. Díky za skvělé zázemí, nekonečný optimismus všech zúčastněných pořadatelů – občerstvovačů, měřičů, fanoušků s transparenty, fotografů, filmařů, kuchařů, rytířů i závodníků, krásný zimní počasí a naplno prožitou sobotu. Jestli se mi během sezóny neulomí noha, předběžně si na ročník 2020 objednávám startovní číslo 60 – a jeden flek ve startovce v kategorii MD!
Letos už to nechám být, ale na konci roku určitě píšu Jéžovi: „Milý Ježíšku, potřeboval by jsem teplý fusekle, důchodky…a hlavně…první životní trailovky?!“
Cesta byla mokrá, místy velmi od sněhu. Viditelnost byla dobrá, tudíž málo špatná. Hlava z větví zmokla, zradila mne od běhu, takže fýza těžce matná byla mi prd platná. Na strmých svazích Blaníku spoléhal jsem na kliku a ve volných chvílích zvracel. Teď mám oči vypouklé jak bulvy v žábě, jejíž prdel přejel parní válec hravě. Přesto – záhada – po D1 v mírné dopravě jak zamlada já se vracel… …až k nížině, kde slunce v našedlém hávě zapadlo právě…do země…ne nepodobné kávě
Šleha běhá... 