Jsou závody, na které se vždycky rád vracím. Bohužel – jeden z nich si už nikdy nezaběhnu. Před dvěma lety byl zrušen.
SILVA NORTICA RUN…jeho poslední ročník se konal v roce 2016.
Krásná akce v ještě krásnějším prostředí NOVOHRADSKÝCH HOR. V nejkrásnějším období roku. Alespoň pro mně. Tradice závodu sice byla založena až v roce 2009, ale velmi brzy se stal mezi běžci populární. Kdo by se ho taky nechtěl zúčastnit – v takovém prostředí.
SILVA NORTICA. SEVERNÍ LES. Region, zasahující z Česka do Rakouska. Region, nad kterým letadla nelétají, po kterém auta moc nejezdí a ve kterém i čas plyne jaksi pomaleji než ten o pár kilometrů dále. Nejméně navštěvované České hory. Neprávem. A – naštěstí. Kdyby se tu producírovaly tisíce turistů a cyklistů, kdyby tu lišky nedávaly dobrou noc, hory by ztratily svůj genius loci, svůj duch místa. Mám to tu rád.
A žádní „čučkaři“ sem nejezdí! Prvních pět ročníků SILVA NORTICA RUNU vyhrál Dan Orálek a další dva Radek Brunner!
Závodu jsem se zúčastnil v letech 2011 – 13 a 2015, tedy celkem 4x. Poprvé v MARATONU, podruhé na závodě dvojic (GEMINI MARATON), dlouhém 90 km…tady jsem běžel druhý úsek, dlouhý 47 km. Potřetí a počtvrté na „královské trati,“ ULTRAMARATONU, dlouhém 103 km. A taky jsem na něm čtyřikrát slavil narozeniny. Během. Znáte lepší oslavu?
4. 6. 2011 – SILVA NORTICA RUN – MARATON
42095 metrů Rakouskem. 100 metrů Českem.
Před maratonem jsme si s paní KOLOmbovou dali pár tůr. Bylo kam chodit. Např. na rozhlednu KRAVÍ HORA a skalní útvar NAPOLEONOVA HLAVA jižně od D0BRÉ VODY. Bylo takové vedro, že se dala čekat bouřka. A taky přišla. Zrovna když jsme se vydrápali na hřeben. To byl dolů fofr…i paní KOLOmbová běžela!
Ne že by tůry byly ideální přípravou na maraton. Ten však proběhl úžasně. Snad to bylo prostředím. Celý se totiž běžel přes pro mně neznámou část Novohradských hor. Přes Rakousko. Start v KARLSTIFTU, městečku poblíž pramene LUŽNICE, která tu pramení pod vrcholem hory EICHELBERG (1054 m.n.m).
Neuvěřitelné pořadatelské výkony pořadatelů…neustále mezi námi jezdil borec na čtyřkolce a rozdával gely…vesnické silnice byly podélně rozděleny páskou, aby jedno projíždějící auto (za deset minut) neohrozilo závodníky :-). Na každém rohu pořadatelské auto …místních hasičů…
…vedro, vedro, vedro…krásná (samozřejmě) trať…cíl v bývalé celnici na zrušeném hraničním přechodu PYHRABRUCK – NOVÉ HRADY…2. místo v kategorii M50…super!
2. 6. 2012 – SILVA NORTICA RUN GEMINI MARATON – 90 km
Start v Horní Stropnici. 47 kilometrů kochání. Štěpa mi rozběhl závod dvojic tak, že k výhře stačilo jen běžet „co to dá“ (dědkovi). Čekal jsem na něj před předávkou na kozí farmě, široko daleko známé výrobou dvanácti druhů super sýrů. Před vyběhnutím jsem si na rozcvičení rozcvičně podojil kozu. Závod je pro místní samosprávu asi dost důležitý. Přikládají mu až takový význam, že nelenili celou stokilometrovou trasu vyznačit stálým pevným značením! Na tenhle závod mám nádherné vzpomínky. A vzpomenu si na něj téměř každý den. Jako cenu jsme si totiž kromě krásné ručně malované misky s motivem kostela na DOBRÉ VODĚ (POUTNÍ KOSTEL PANÍ MARIE TĚŠITELKY) přivezli malou květinu – tlustici. Teď už je z ní velká „bonsaj“ na parapetu v kuchyni – a dívám se na ní při každém domácím obžerství. Po závodě jsem se rozhodl – kdybych někdy běžel své první ultra přes 100 kilometrů, tak příští rok tady. A za rok se taky stalo.
1. 6. 2013 – SILVA NORTICA RUN ULTRAMARATON 103 km
Na svou první stovku asi žádný běžec, který se kdy rozhodl ji zdolat, nikdy nezapomene. Každému bych přál prožít ten pocit, když probíháš cílovou páskou. Nebo pocit, když se blížíš k cíli a u cesty stojí cedule s magickým číslem 100. Jsou to speciální okamžiky. Představ si happy pocit v cíli maratonu – a vynásob ho nejmíň třemi.
Vyšlo počasí. Pro běh. Hlášeno bylo chladno, vlhko, déšť. Ten přišel – 5 minut po mém doběhu do cíle v Horní Stropnici. Co se dělo ráno potom, si všichni jistě dobře pamatují. Rozvodněná Stropnice a další řeky po Česku. Vylití z břehů, povodně. Uprchli jsme před nimi v nedělním ránu po závodě jen tak tak…silnice se pár minut po našem odjezdu zavíraly, města zaplavovala.
Ale zpátky k závodu. Start je v HORNÍ STROPNICI. Trasa dále vede obloukem přes TERČINO ÚDOLÍ do vrchních partií NOVOHRADSKÝCH HOR. Ty nejsou tak veliké, aby závodníci ultramaratonu během závodu nepoznali jejich nejdůležitější části. Mám číslo 4, které po mně za dva roky zdědí vítěz – Radek Brunner. Od 50. kilometru mám taky malinko rozostřené čivy, ale přesto mi ze závodu v paměti zůstávají nezapomenutelné zážitky. Sám a sám běžím několik hodin po liduprázdných kopcích a lesích. Po dvou hodinách, při kterých 
nepotkám ani živáčka, probíhám lesem – a najednou, uprostřed něj – stůl u cesty, u něj tři sudičky, na stole raut. Chléb, banán, čoko, cola, iont, sůl, ovoce atd. …nebo probíhám liduprázdnou vesnicí: „Dívej na toho magora, jak funí a sotva plete nohama…tý vole, von má startovní číslo!“…občerstvovačka, kde mi chleba namaže úžasnou marmeládou mistryně světa v marmeládách…v TERČÍM DVOŘE ochutnám nejlepší kozí sýr (jen sousto a jen dva druhy ze dvanácti 🙂 )…ve vysoké trávě zakopnu o laň, která v ní tluče špačky…usínám za běhu…od šedesátého kilometru mám pořád ukrutnou chuť na colu, kterou normálně vůbec nepiju – když ji uvidím na občerstvovačce, volám: „Juchůůů!“…KŘÍŽOVÁ CESTA je skutečně křížová cesta…jsem slaný po celém těle – a když přibíhám k cíli, najednou i na zorničkách. A tak jsem se na MDD radoval jak malé dítě.
6. 6. 2015 – SILVA NORTICA RUN ULTRAMARATON 103 km
První stovka po druhém narození. Rok a půl předtím – začátkem ledna 2014, jsem vůbec nepředpokládal, že ještě někdy poběžím…alespoň metr. Popravdě jsem vlastně nepředpokládal, že budu mít ještě někdy nohy pod sebou. Předpokládal jsem totiž, že vyjedu ze špitálu už jen nohama napřed. Předpokládá se, že dlouhodobě šťastný může být jen blb. Pak jím tedy jsem. Už pět let. Před pěti lety jsem nejprve snil o tom, že přežiju…pak jsem snil o tom, že snad budu soběstačný…za tři týdny jsem začal snít o tom, že ještě někdy – alespoň kousíček, pomalinku, poběžím…a za tři měsíce, se závodním číslem na prsou, jsem se zastavil na 20. kilometru PRAŽSKÉHO PŮLMARATONU – šťastně zíraje do druhého patra budovy na nábřeží – do oken operační místnosti špitálu, ve kterém jsem se podruhé narodil…zatímco spoluzávodníci pronášeli rádoby vtipné poznámky ve stylu: „Ty vole, tady jsi na závodě – a ne na přednášce spolku architektů!“
O rok a čtvrt později naposledy přijíždím do HORNÍ STROPNICE. Na závod. S paní KOLOmbovou. Vedro je zase jako kráva. V 1000 m.n.m. 32st. Celsia…dole o něco více…ale mně je to jedno. Jsem nadšený. Nadšený ze všeho. Že běhám. Že dýchám. Ze života…
…velká zkouška. V mezičase na 65.kilometru mám lepší čas než před dvěma lety. A to je asi tak všechno. Tak jsme došli – nazdar babi! Podcenil jsem pitíčko. Málo lemtám. Černé hadry taky nebyl dobrý nápad. Pěkně je na nich vidět, jak jsem odsolený…na 85.kilometru je vymalováno. Deset minut ležím na cestě, křeče v obou nohách i rukách.
Najednou. Jen s tělem se běžet nedá. Jak se chci zvednout, okamžitě se zřítím zpátky do vodorovné polohy. Konečně – po deseti minutách křečí – následuje hodinový pochoďák…než se dostanu k vodě a k soli…stejně si to užívám. Maximálně…šťastný je jen blb.
Paní KOLOmbová má o mně strach. Velký. Nervózně už dvanáct a půl hodiny stepuje u cíle. Konečně se zjevuje troska. Ale šťastná troska!
Je to velká škoda. Že tak krásný závod byl zrušen. Nevím, co za tím je…ale rozhodně to tak nenechám. Sice jsem po poslední SILVĚ musel své hvězdě svatosvatě slíbit, že ultra přes sto už nikdy, ale jsou i jiné možnosti. Když ne závod, tak sem s paní KOLOmbovou v létě přijedeme na kola! Nastopro!
Šleha běhá... 