Gaussova křivka (hustota pravděpodobnosti) je prý funkce o parametrech: střední hodnota a rozptyl.

Parametry mají svůj znak. Zapomněl jsem jaký. Ani nevím, jestli ty parametry nejsou třeba tři nebo čtyři…to však vůbec nevadí. Prostě jsem si je pro poslední událost označil P – jako počet běžců…a Č – jako čas. Křivku jsem si pak rozsekal na pár sloupečků, o kterých jsem před událostí (zvědavě), během události  (nesouvisle) a po události (intenzivně) popřemýšlel.

Událost měla název: VOLKSWAGEN MARATON PRAGUE

Počet běžců P – byl opět brutální. Brutálnější prý už být nesmí. Vzhledem k šíři (či spíše nešíři) a špuntovnosti pražských ulic.

Časy běžců Č – byly brutální taky. Hlavně těch, co se v Gaussově křivce vyskytují úplně vlevo. Je to takový pidi sloupeček. Není na grafu vůbec vidět. V absolutních číslech bývá skoro vždycky s počtem do deseti jednotek.

Co se dělo v úplně levém sloupečku vám neřeknu. Při maratonech jsem zvyklý se pohybovat o pár sloupců více napravo. Zato už si dokáži z vlastní zkušenosti představit, co se děje ve sloupečku, o kterém jsem před, během a po závodě přemýšlel suverénně nejdéle. Ve sloupečku, který jsem doposud fyzicky nepoznal. O sloupečku, uprostřed kterého se cítíš jako na přeplněném stadionu Camp Nou při finále ligy mistrů. O sloupečku úplně nejvyšším. O sloupečku s označením 4:00.

Po světě se momentálně pohybuje jen pár milionů občanů, kteří o sobě mohou říci, že někdy uběhli maraton. V tomto malém půlprocentním vzorku světové populace  je obsažena i část občanů, kteří o sobě mohou říci (i když to někteří z nich tají), že menší či větší kus maratonu uběhli – a větší či menší kus maratonu došli. Oba druhy výkonů jsou jistě úctyhodné, vždyť většině ostatních občanů (jak s oblibou sami říkají – normálních) se o nich může jen zdát…ale ten, kdo si polomrtvý v cíli svého prvního maratonu usmyslí, že nezůstane jen u u toho jednoho, má pak parametr svých dalších cílů ještě mnohem výše. Výše než ten, komu jedna zkušenost z této brutální trati postačí. Pokud není náhodou v takové kondici, že ho zdolá v čase začínajícím trojkou už napoprvé, nepochybně dříve či později dozraje k rozhodnutí: „Příště to dám pod čtyři!„ A – nepochybně – (pokud má ke splnění tohoto náročného předsevzetí dostatek vůle a zdraví) se mu (jí) to dříve či později podaří. V červeném sloupečku jsou totiž běžci, kteří už něco natrénovali. Kteří sice ví, že to bude bolet, ale taky ví, že na to mají.  A taky ví, že proti bolesti pomáhá plynulý, rovnoměrný běh. A k tomu přece mají vodiče. A vodič přece rovnoměrně poběží…nebo ne?

Na letošním Prague maratonu se trojici vodičů (shodou okolností se mi dostalo cti být jedním z nich) povedlo pomoci ke splnění tohoto zakulaceného cíle skupině z vás. No…skupině…hafo vás bylo!

Dovedete si tedy představit, jak jsme se před startem asi cítili…taková zodpovědnost! Všichni ti věří, nezdar se nepřipouští. Všichni makají na sto procent, někteří i přes sto. Když chci jít pod čtyři, tak to prostě dám! Můžeš jim to zkazit? Ani náhodou, nepřichází v úvahu. Po celou dobu, co jsme vedli maratonce na 4:00, neměli jsme ale na nějakou nervozitu vůbec šanci. Ta obrovská energie, kterou si běžci vzájemně předávají, se přenáší i do myšlení. Já, který ani nevím, kolik parametrů má Gaussova křivka, jsem uprostřed Camp Nou zčistajasna pochopil matematiku! Pochopil jsem přepočet šedesátinové soustavy na desetinnou, dodržel stanovené tempo…a spolu s Adélkou a Karlem dovedl náš nejvyšší červený sloupeček na modrý koberec v čase tři padesát devět a něco!

Běžet za sebe? Krásný…ale běžet pro druhé? Vrchol Gaussovy křivky!

Kdysi jsem kdesi (v novinách v souvislosti s nějakým již proběhlým pražským maratonem) četl o lidské vůli. Ten velký schod vpravo od červeného sloupečku s číslem 4:00 je myslím naprosto výmluvný. Ten velký schod zobrazuje sílu lidské vůle . Zapamatoval jsem si i poslední větu článku, která nás LIDI (nejen maratonce)  myslím docela vystihuje:

TEN GRAF JE MYSLÍM NEZANEDBATELNÝ DŮVOD, PROČ MARATON MILOVAT.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Minulý týden jsem četl, že Kipchoge vyhlásil další útok na maraton pod dvě…nepochybuji, že se mu to (nebo vbrzku někomu jinému) podaří. Lidskou přirozeností je přece snaha pořád se zlepšovat. Takže – všem klukům a holkám, kteří se minulou neděli zlepšili a dali to pod čtyři – moc a moc gratuluji! Všichni jste Kipchoge, všechny jste Radcliffová!

A příště? Lidičky, příště…příště vás chci vidět před startem v Celetné blíž ke Staromáku…a na Gaussově křivce ze závodu zase o kousek víc vlevo! 🙂

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

NA MODRÉM KOBERCI 

Běhají kamsi, běhají kdesi, 
běhali včera a poběží zítra. 
Nehledě na stav, konto či na profesi, 
běhají kvůli pocitům z nitra.