Kyblík už je opět plný. Ba přímo přetéká. Zase jsem nedodržel 2. Šlehův zákon o zachování energie (Co do kyblíku přiteče, to z něj zase musí promptně vytéct!). Zase jsem „žral jak zjednanej,“ jak říká můj vegetariánsky bambusovitý kamarád Štěpán. Co s tím?
Jako obvykle…vyběhám to. Ale kde? A jak? Okamžitý nápad…když už se do toho pustím, tak s číslem. Po několika půlmaratonech by se hodilo něco kratšího. Beru do ruky paperbackovou termínovku, do hlavy myšlenku a do oka hesla. Parkinsonsky a kategoricky zapíchnu rachitický ukazováček do nápisu RUN TOUR LIBEREC – 10 km. A je to.
Sedíme ve skokanovi. S paní Šlehovou – Kolombovou. Na padesátém kilometru D10. Kdesi za Boleslaví. Kolombová se ke mně od zrcátka pootočí a s cukajícím koutkem povídá: „Ty – Šleho, vzal jsi si vůbec ty trailovky od toho švédskýho hokejisty? V kufru jsem je neviděla.“ Že se vůbec ptala. Jen se Alzenheimerovsky pousměju. A kouknu na do hladka oběhanou pravou silničku, drtící ošoupaný pedál plynu od skokana…“no holka, dneska si to užiješ. Dva dny pršelo a nastudoval jsem si, že dvě třetiny trati jsou v Liberci po lesní cestě s kořeny a kameny. A ty taky!“ pomyslím si i o levé, odložené s nádivkou u spojky…
…co jsem si ale nenastudoval (a měl jsem), byl výškový profil závodu! Mohlo mne napadnout, že kousek od Ještědu asi hanácká placka nebude.
Stánek s krychlema od švédského hokejisty trůní uprostřed areálu, pro dnešek určeného pro RUN TOUR LIBEREC. Hned vedle liberecké ZOO. Krychlí je v něm habaděj. A před nimi vládne Michal: „Ahoj, nemáš tu náhodou k vyzkoušení jedny trailovky?“ „Mám, ty Šleho jedna sklerotická.“
Holky oběhané si to neužijí. Naštěstí. Zato bérce…
…hledám Fíka. Že bychom pokecali a rozběhali se. Vždyť je tu doma. Třeba mi dodá trochu sebevědomí. A nějaké rozumy před závodem. Fík nikde. V šatně, v areálu nikde, ani okolo. Nikde ho nevidím, což ale u krátkozrakého není nic neobvyklého. Všechno mám připraveno, už jen poslední povinnost…čekám na kabinku. Půl hodinky před závodem. Jako vždycky – obsazeno. Volám přes kóje: „Borci, je tam papír?“ „Si piš, že jo, hromada. Můžeš se s tím klidně obalit jako mumie!“ Hlas za dveřmi se náhle vyvalí i s dvoumetrovou tělesnou schránkou ven…pomyslím si: „Ježiši, to je ale Koloděj“…Fík! Největší závodník! Jak tady v kopcích mohla tahle hora být loni osmá? Celkově!
Rozcvičujeme se lehkým pobíháním. Dlouhý a Chromý…ještě tak třetího do party…“Ahoj, vy kluci vodičský, to jsem rád, že vás vidím!“ zdraví nás Krátký – parta hic do pohádky…
…rozběhali jsme se málo. Kdybychom se rozběhali víc…dopadlo by to stejně. (Pro mne). Po startu je to po rovině. Třicet metrů. Předbíhám. Potom už jen nahoru. Dva kilometry. Nepředbíhám. A znovu nahoru. A ještě kousek…před vrcholem vidím záda obra Koloděje. Blížím se k němu velmi rychle. Přímo letím. Obr má na zádech cedulku s nápisem DYCKY JEŠTĚD! Prosvištím zlehka kolem něj a jdu po další kořisti. Vítek Pavlišta! To je zářez…jakoby stál! Na prvním místě zvládám ve sprintu vrcholový přechod – natažená ruka s kelímkem, chrstnu si hladinku H2O na zátylek a……probírám se v davu funících postav. Všichni kolem mne zlehka sviští. Film běží pozpátku! Rozmazaná vlajka s nápisem 2. km, brutální plácnutí přes brunátný ksicht. Vybočil jsem z cesty. Chrčím. Zakyselené stehno táhne zezadu jako čert. A – proboha – poběžím tu ještě jednou!
Sbíhám. Z mírného kopce. Odvážně. Předbíhám. Z prudšího připodělaně. A jsem hromadně předbíhán…zezadu koukám, jak všem před chvílí předběhnutým odlétají zpod podrážek kaménky a jehličí…přece jen jsem starší ročník. Přece jen mám olšový nožičky. Tam dole to vrže, křupe, celé se to kvedlá a klepe, lupe v tom, skřípe a chroustá to. Mimoděk se mi na vyschlý vyplazený jazyk lepí melodie…přece si nenechám vyvalit kotníky s koleny!…
…Jednoho letního večera na sále pod kruhem z ledek primář dr. Antonín Kučera vybalil majzlík a majzl mne v předek…nebylo to posvícení, nebyla to neděle – vždyť na sále mám namále a kus hnáty umělé…
…byl to ten dnešní den, kdy mi byl zaveden titanový kloub – byl to ten drsný den, kdy mi byl zaveden do pazoury hloub – (: klouzavý, kulový, silný nerezový kloub :)…
…přece jen je to pěkný. Seběh se totiž zmírnil. A krychle od švédského hokejisty mě podržely. Bérce mám sice tuhé, ale už zase předbíhám. Dole u zoologické je to „v rámci možností pohoda“. Jestli se maximálnímu tempu, které jsem ovšem schopen vyvinout, dá říkat pohoda. Mám přece na pupku číslo, nejsem tady jen pro kochání, tak do toho „buším“. „Pohoda“ je ovšem před cílem prvního okruhu přerušena stoupáním k cílové bráně. Kopec pokračuje opakováním trasy z prvního kola. Už vím, do čeho jdu…a sil ubylo. Tempo je logicky o něco nižší – ani stehno na vrcholu netáhne. Okolo totiž není nikoho, kvůli němuž by jsem šel „přes závit.“ :-)…
…druhé kolo je jakési jednodušší. Asi jsem – jako obvykle – to první přepálil. Tuhle „hobíckou“ chybu si asi nikdy neodpustím.
Koneckonců, mám na to plné právo, vždyť jsem hobík!
S díky vracím Michalovi krychle od švédského hokejisty. Nazuji „slajkové“ silničky, mrknu na paní Šlehovou – Kolombovou, vyleštěnou sešlapanou podrážkou sešlápnu vyleštěný sešlapaný plynový pedál skokana, dám plný knedlík – a jedeme domů.
Na stránkách Runtourské kroniky ozdobným písmem je psáno: tento den pro běžné hobíky znamená vymalováno…budou teď žít jako v Praze, každý den jen sezení – tamten hůř a tenhle snáze – jen já s koulí v koleni!
Šleha běhá... 