Je mi něco přes devět let…zabouchnu dveře, v podpaží sevřu starou, odrbanou, koženým provázkem sešitou mičudu – a hurá ven. Jde se čutat. Co když nás bude na fotbal málo? Máme přece v zásobě spoustu nápadů.
Sedět doma? Jaká škoda! Venku čekají kamarádi, čerstvý vzduch a přehršel dobrodružství. Dnes jsem ale trochu nervózní. Zároveň se totiž výjimečně těším na návrat domů. Naši koupili televizi! Usazenou v dřevěné skříňce, s úhlopříčkou skoro 50 centimetrů! Večer prý uvidím (nejen uslyším – i uvidím!) něco, co se dá srovnat snad jen s novým míčem „televizňákem“, lepeným z kosmicky přesných pětiúhelníků, které mi vůbec nemůžou při hlavičce roztrhnout čelo!…
…je mi hodně přes padesát let…pořád jsem tím devítiletým klukem…zabouchnu dveře, pod paždí sevřu starý, odrbaný, na černé šňůrce zavěšený pytel na běžecké závodní propriety – a hurá do Brd. Jde se běhat. Bude nás tam, takových jako já, hodně přes tisíc. Sedět jen doma? To mně už hodně přes padesát let nebaví. Ne, že bych si rád nezalenošil…ale venku je venku. Zvláště, když se dnes budu pohybovat v místech, kde se hodně přes padesát let prokazatelně nikdo (i bez „televizňáku“) pohybovat nesměl. Nejsem vůbec, ale vůbec nervózní. Ani z toho, že sebou možná zase fláknu přes kořen a o druhý si hlavičkou roztrhnu čelo. Těším se jak devítiletý kluk na „televizňák!“…
…je večer. Sedím před dřevěnou televizí s úhlopříčkou skoro 50 centimetrů. Pár miliónů Američanů si kvůli tomuhle večeru koupilo barevnou televizi…co na tom, že přenos je černobílý…nemůžu se ani hnout…před chvílí hlásili chybu 1202…přetížený počítač…a chybu…nedostatek paliva! Přistanou, nepřistanou?
V životě jsem nebyl tak dlouho štronzo! Vykulenýma očima fascinovaně pozoruji černobílý, rozmazaně se pohybující, téměř statický obrázek. Sedím jako přibitý už několik hodin, i když je po půlnoci. Občas mrknu přes záclonu z okna, nevěřícně pozorujíc malý žlutobílý srpek na noční obloze. Měsíc je v první čtvrti – a já ho vidím ze sedmi metrů! Náhle se obrázek pohne…kamera, umístěná zvenčí na Orlovi, zabírá černobílý „televizňák,“ posazený na hlavu nádivky jménem Neil a dopravený společně s televizňákem a jeho nádivkou jménem Buzzy na srpek…za pomoci klukovského nadšení, chytrosti, vůle, odvahy a nápadů 400 tisíců kluků a holek. Postava ve skafandru se pomalu pohybuje na místo, na kterém prokazatelně ještě nikdy nikdo nestál…jsem napjatý jak kšandy – jen aby sebou Neil z toho žebříku nefláknul a „televizňák“ si nerozbil, když má za sebou závod trvající skoro osm let a dlouhý skoro 400 tisíc kilometrů…
…běžím s dřevěnýma nohama závod dlouhý 22 kilometrů…a červenýma vykulenýma očima pozoruji krásnou scenérii Brd. Kochám se. Ne furt, jen tak po očku – musím totiž dávat pozor na cestu. Na kořeny. A kameny. Oči mám vykulené – i když scenérii právě pozorovat nejde. Jsem totiž „na hraně.“ A když jsem na hraně, mám je jak usínající králík s myxomatózou. Předbíhám a jsem předbíhán postavami desítek nadšených kluků a holek, kteří se devítiletýma očima s myxomatózou kochají též. Taky nemají rádi(y) štronzo!…
…držím palce tak, až mi modrají. Rodiče mi dovolili zůstat vzhůru. Vždyť jsou prázdniny. Jsem jim vděčný…
…je po druhé hodině v noci. Neil sebou nefláknul. Stojí TAM. Na Měsíci!!! Mám husinu…je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo…
…držím tempo i v posledním kopci. Za pomoci klukovského nadšení, vůle a optimismu – běžím téměř jediný. Skoro všichni, kteří mne celý závod předbíhali, pochodují. Na hřebeni kopce před cílem hlásím divákům „ERROR 202“ – došel kyslík! Ale nefláknu sebou. Je po čtvrté hodině odpoledne. Stojím TU. Za cílovou bránou. Na krku mám medaili – a na těle husinu. Lidstvu je po tom úplný prd, ale pro mně je to velký skok. Jako vždycky…
…oni tam nadšeně skáčou jak devítiletí kluci! Určitě by nejradši vlezli zpátky do Orla, vynesli mičudu, kterou do něj zcela jistě nenápadně propašovali – a v šestinové gravitaci s ní běželi až za obzor…podívat se, co dalšího je tam k prozkoumání. Podívat se, kam poběží příště…třeba na Mars. Strašně jsem na ně hrdý. A strašně bych chtěl být právě teď s nimi…
…nejradši bych si taky nadšeně poskočil. Jako devítiletý kluk. Ale to by bylo asi příliš. Už takhle se na mně někteří, ohození pestrobarevným sportovním prádélkem, dívají divně…na černobílého šediváka…
…je mi to jedno. Jdu na chmelový ionťáček. Doplnit palivo. Abych ho měl dostatek na příští let…třeba k Marsu!
Uprostřed lesů utichlá Florida.
Buzz a Neil zasedli obkročmo na střele.
Až klídek hřmot a jek Apolla vystřídá,
brána a rampy zbudou tu zsiřelé,
čekajíc v tichu nad mysem Canaveral
na návrat snílků z pouti pro minerál.
Pouť z moře modři až k Moři Klidu,
od Skořic k Padrťským a zase zpátky –
skrz peklo vakua na jasnou Floridu,
na počest kulaté padesátky.
Každý byl pilotem Apolla
jenž běžel do cíle, Houstone –
a ač občas mají ho za trolla…
…kdo nikam neletěl, zpustne.
Šleha běhá... 