S NEJLEPŠÍM DĚDOU

 

„Mmmmmmmmám zmrzlou hubu. Nnnnnnnemůžu mmmmluvit“ – tudíž jen píši, jak s ním rád běhám po jeho říši.

 

V kabátě starého mlynáře utíká se mnou přes louky, štípe mne rozverně do tváře studeným pařátem od mouky…sype mi drogu přes cestu, chce, abych bruslil bez bruslí, učí mne vlídně a bez trestů sprintovat sněhem jak Bruce Lee.

 

Držím se jeho jasného kréda: „Běhání v zimě – žádná věda.“ Mráz? To je můj nejlepší děda!

 

 

 

JAKO TRYSKOTUČŇÁK

 

Teplota nádherně klesla, dýchání shledávám lehkým –

mráz v trávu démanty seslal s mlhavým úsvitem křehkým.

Chrochtám si blahem: „Jejej to to letí – okamžik vzácný navždy chci zadržeti, do kopce sprintem jak z kopce jedu!

Hlavu si uvrtím nad letmým zázrakem –

v minulém životě žil jsem u ledu a byl v něm tryskovým tučňákem!

 

 

 

NA KOSMETICE

Mrazík kreslí na líčka Marfušina jablíčka a patlá na rty zvenku promodralou rtěnku. Pudrem rudým větři vzdušní zabarvují boltce ušní – i ten nehet od paprče bez rukavic povystrčen barvu lila získá skrčen…barví mrazem, kreslí ledem, pro dech běžců je však Eden – kosmetický salón LEDEN.

 

V CHUMELENICI

Nebeská lednice zmrzlinu klopí, běžím a maluji panenské stopy. Na řase vločka, na čele krusta, vařící srdce a ledová ústa. Nejsem však zcela sám na bílé pláni – i když jsem beze zbraní, stádečko splašených laní sprintuje přede mnou do ústraní. Dříve než stopy mé zasype čas, slíže mi domov zmrzlinu z řas.

 

                  V NEJHORŠÍ SLOTĚ

Zima, vítr, mrholení, skomírá i světlo denní. Kdo vylezl ven na hnus a s blátem na zkřehlém víčku vykonal byť malý klus, může si psát do deníčku malé, bezvýznamné plus. Protože patřím mezi běžecké extremisty, tak i po dnešní zmrzlé túře jsem si naprosto jistý – že bude ještě hůře!

 

ZASE NE VE FITKU

 

Asi tisíckrát mi to podjelo a teď mě bolí svaly na prdeli. Říkám si:“Ty starej plesnivej trumbero – ve fitku gumopás neustřelí!“

Jenže tam nemají tající rampouchy, na každým kiláku solenou sračku, společné padání s vozembouchy a v roklích točenou klouzačku…

…zůstávám tedy rád u ledu, pásy si schovejte pro nožky žen – bez páry z huby a bílého výhledu nemůžu býti jediný den.

 

DRSNÝ VÝBĚH

Arktická námraza rozdrrrnčí dráty, drnčí i havraní krrrááá, drrrnčí má kostra přes zmrrzlé substrráty – i křehké kopýtko srnčí na zrádném povrchu drnčí. Na bradce krustu, na kníru škraloup, zatvrdlou bradu a zrudlou držku – namrzlý Germán u Stalingradu kráká: „Krrrankenwagen!!“ Přivezte rychle hromadu svršků!

 

 

V TUČŇÁČÍM RÁJI

Kos nabyl rozměrů přežrané vrány – solitér zaseklý v přecpaném krmítku. Všude kam dohlédneš sněhové oceány, mráz dává rampouchům nadějnou vyhlídku.

Tučňákovo sedmé nebe – nadšeně tleská vrchními pahýlky…kdyby měl pusinku, blahem by chrochtal – takovou radost má z té bílé nadílky.

 

 

IVÁNKŮV VÝBĚH

Když je v Praze abnormální sníh, v milimetrech ulpí na větvích, kalamita rozkoš skýtá, úsměv na rtech mám, touhou klusat bělobou jsem hnán.

Když je v Praze abnormální líh, na nule mi ze rtů taje smích – za pár hodin Jožin z bažin zasere si háv – neb skupenství vloček změní stav.

Dřív než Prahu v Blatnou změní déšť, běžím sněhem a říkám si: „Nešť, z kanapátka zapnu Mládka, nohy na stůl dám, ze rtů plivnu špunt a spustím flám!“