„Mám rád víno. Mám hodně rád víno. Miluji víno. Pro víno udělám moc. Pro víno bych se přetrh. Až tak, že jsem ochoten pro něj běžet kraj světa. Kvůli ladné krásce se skleněnými boky jsem ochoten i trpět…kvůli štíhlé pistoli s lahodným střelivem, kvůli sedmičce – jsem schopen uběhnout i deset kilometrů! Objektivně pomalu, relativně v tempu – subjektivně rychle!“ Bodejť ne, když jsem se narodil v Kyjově.
Tohle vše jsem si říkal při on-line přihlašování na 6.ročník VINAŘSKÉHO BĚHU v Mělníce. Pořádají ho holky a kluci z týmu RUN the WORLD CZ, z nichž některé znám osobně. Proč je tedy nepodpořit svou účastí. Proč nepodpořit závod, o kterém už dlouho přemýšlím a na který už několik let hledám v kalendáři volnou kolonku? Letos je kolonka prázdná, nic mi do toho nevlezlo, tak proč nezajet do Mělníka? Tentokrát ne k zámku, na sedací kochačku v letním sluníčku s výhledem na soutok a na sklenku s jiskřící Ludmilou v pazouře – ale dolů, pod zámek. Přímo do dvora. Do dvora vinařství BETTINA LOBKOWICZ. A pak se zrakvit. Ne vínem, během!
Vojta a spol. vládnou zázemí závodu rukou železnou. Je útulné, závod však vyprodaný, takže mumraj není snadné zvládnout. Mají to však zmáknuté, vše odsýpá jako japonská železnice. Závodník Šleha se tedy po prezentaci a připíchnutí čísla do špeku na pupku (ostatní do buchet) může soustředit jen na běh. Soustřeďuji se maximálně. Zavazuji tkaničky důkladně, na čtyři kličky. Rozvázat či přetrhnout se mohou snad jen s pomocí nože. Hodlám se však přetrhnout já. Pro lahvinku. Bude to ale těžké.
Můj plán je však ihned zauzlen. Vojta mi totiž říká, že lahvinku získávají pouze vítězové celkoví a vítězové kategorií…jak mám ale zvítězit (byť v pouhé kategorii 50+), když netrénuji úseky? Když si už dva roky jen tak pobíhám, na výbězích se pouze kochajíc? Babo raď. Asi to obejdu. Asi s tím vyběhnu. Sklep vinařství je otevřený a za příslušně objemný obolus si v něm můžu vína koupit třeba hektolitry…lahvinka mizí v kufru auta. Spokojenost…ale přece jen…vidina další, vítězné, je lákavá…
…Vojta mi také řekl, že je to samá rovina. Lautr rovina. Tak proč se mi po startu, hned za bránou vinařství, zvedá asfalt do ksichtu? Za vinařstvím jsem měl v úmyslu nasadit vražedné tempo. Opravdu nasazuji vražedné tempo – ale jen pro mne, ne pro soupeře. Zavzdušněn po minutě…naštěstí se mi po chvíli – po pouhých 150 metrech – zdá, že běžíme z kopce. A opravdu, nezdá, silnice se sklání doprava k mostu…tak proč nezrychluji? Proč tep, atakující maximální důchodcovu tepovku 155!/minutu, ani v seběhu neklesá? Kdesi vzadu v mozku se obrázek lahvinky počíná zamlžovat. Což o to, trať je pěkná. Vojta měl přece jen pravdu. Po úvodním krátkém „prďáku“ a mírném seběhu k mostu přes Labe, právě mohutně obohacené o Vltavu, běžíme opravdu už jen po rovině.
Je po dešti, teplota mírná. Ani příliš tepla, ani příliš chladu. Vlhký vzduch pomáhá hladkému dýchání. Kopec žádný, hrbol žádný…, běželo by se náramně…kdyby…kdybych.
Za obrátkou mne ovšem vývoj situace donutí vzpomenout si na motivační myšlenku. Kdyby a kdybych přehodnocuji. Proč? Ti, co zatím proti mně proběhli, byli totiž všichni jacísi mladí…nevidím žádného šediváka! Láhev se noří z mlhy zapomnění. V rámci omezených možností optimisticky „zatlačím na pilu“ a zrychlím o dvě vteřiny na kilometr. 7.kilometr…v dálce, za řekou a přes ní, už vidím krásnou scenérii mělnického zámku, orámovanou kruhem ohně…ohně??? Aha, chybí kyslík. Štípe mne v očích, štípe mne levé lýtko. Lýtko? Copak oči, na ty jsem zvyklý, pot je mrcha…ale proč lýtko? Skláním ohnivý 
pohled…a závod se zauzluje..pravá tkanička…nerozvázatelná tkanička! Mydlí mně do levého lýtka. Každý druhým krokem jsem bičován jak Angelika v sultánově harému. Tyhle ády mají strrrašně dlouhé tkaničky. Musíš je zavázat na čtyři kličky a ještě zastrčit pod křížky. Jinak ti konce utlučou nárty. Ještě nikdy se ani nepovolily, natož že by se rozvázaly…no, všechno je jednou poprvé. Funící pronásledovatelé na mně střídavě křičí: „Rozvázala se ti tkanička!“… „Zavaž si tkaničku!“… „Šlápneš si na to a přerazíš se!“…“Šlápnu ti nato a přerazíme se oba!“…“Šlápneme ti na to a přerazíš se!“… „Vím o tom,“ …to víte že jo, zastavím a ztratím pořadí…“a seru na to!“ Zrychluji o další dvě vteřiny na kilák. Bičování evidentně pomáhá…ti za mnou ovšem o tři! Pumpa začíná vynechávat, hádají se mi písty, propálené válce šustí v nedomykavosti. Počítám rovnici…na levé straně návštěva Honzy Pirka, lůžko na IKEM – na pravé…lahvinka!!! Je to jasné! Zrychluji ještě o vteřinu. Náskok na pronásledovatele se ustálil na délku parníku…modelu. Nelze povolit.
Běžím jako kačer. S malým k. Promiň, Ctibore. Vykopávám pravou nohu do strany…abych si hadimršky tkaničky nepřišlápl tou levou. Najednou mne ale začne štípat i v pravém lýtku! Neustálým mydlením pravé tkaničky do lýtka a do nártu druhé hnáty jsem si rozvázal i levou! Vykopávám tedy do strany obě nohy. Dvojitý kačer. Zezadu cítím posměšné pohledy plné naděje…“Teď ho dostaneme!“ Neznají ale vůli běžce-pravidelného konzumenta vína! Zvyšuji náskok na dva modely parníku za sebou. Mozek už si představuje zvuk špuntu opouštějícího hrdlo…suchá dáseň však netouží po loku ryzlinku rýnského – voda by bodla!
Jenže – změna běžeckého stylu z „rozzuřený sloní samec plení svahilskou vesnici“ na „tokající kačer na suchu“ se po chvíli podepisuje na rychlosti v závěrečném kilometru.
Už nepřemýšlím o lahvince. Už nepřemýšlím vůbec. Na mostě, pojmenovaném po mělnickém veslaři Pepíkovi Strakovi, jsem na tom stejně jako on…veslaři před cílem také nepřemýšlí o lahvince, ale o kyslíku – před očima tma. Jakýmsi záhadným způsobem, asi na vůli, protínám v černotě ještě černější pruh cílové časomíry pod bránou…propálený diesel v otáčkách mixéru. Proč jen ty krátké desítky ještě běhám…takový sprint!
Paní Kolombová se vynořila z černoty za cílem…a role se obrací. Nemoha se ohnout, nastavím obě nohy se čtyřmi bíločerně mokrými, neposednými háďaty okolo bot: „Zavaž mi střevíčky!“
Rozuzlení?
Medaile a sklenička za cílem…skvělé pocity z vlastního sebepřekonávání, endorfiny, kamarádi, fandění drobotině v následných dětských závodech, další návštěva firemní prodejny…růžový burčáček! Výborný gulášek…a…čtení výsledkovky na vratech…kategorie úmrtních listů, čouhajících z kapsy…
…vítězná lahvinka bude!
Díky Run the World CZ za moc hezký závod v super prostředí. Pozvedám sklenici s vyleptaným logem závodu, naplněnou prozatím pravým, nefalšovaným, mělnickým burčákem (vítěznou lahvinku s další mělnickou specialitou si otevřu až po MMM Košickém maratonu – za týden). Na zdraví – a ať nám to v něm všem běhá!
PIJTE BURČÁK, ZRYCHLÍ VÁŠ KROK!
Šleha běhá... 