Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se běžcem. (Nebo zblbni!) – dr. Chocholoušek
Cíleně rozhodně moc dlouho neběhám. Začal jsem až v požehnaném věku. Před požehnaným věkem jsem sice také pobíhal…ale jen uvnitř různě velkých zelených obdélníků. Každý rychlý krok, při kterém se mi před nohou nekutálel míč, jsem považoval za zcela zbytečný a poněkud zcestný. Možná že to bylo dobře. Že si toho teď víc vážím…že můžu jen tak pobíhat a radovat se z toho. Zatím dvanáct let. Kdybych běhal a závodil od dětství, byla by to pro mne možná rutina. Samozřejmost, snad i nuda…
…ale můžeš se při běhu, byť po 12 letech, nudit, přestože je to stále jen obyčejné rychlejší posunování nohy před nohu, když si představíš, kde, kdy, jak, kudy, kam, v čem, přes co, skrz co, na čem, pod čím, nad čím, do čeho, okolo čeho, s kým, s čím, před čím – a proč si běhal?
Nemůžeš!
Od mínus 22 st. do plus 40, od Sahary po ledovec, od moře po 3600 m.n.m. Na nudu není prostor…čas…natož myšlenky…
…Maroko. Ranní výklus poblíž pobřeží. Oblečen pouze v trenýrkách a tričku cvakám půlkama osmičku drát…jsem totiž téměř odstřelen členem královské stráže – oblečeným v péřové bundě a kulichu – samopalem. Hanbatý jsem se až příliš přiblížil k pozemkům královského paláce – a to podezřelým pohybem – to znamená během…
…Novohradské hory – při závodě dvojic „Gemini maraton“, během čekání na spoluběžce s číslem na hrudi – dojím kozu…alespoň si to tedy myslím…ale – deci je deci…
…orkán Xaver olizuje Čechy. V orkánu jsem ještě neběžel. Jdu na to. Třetí kilometr. Pláň kdesi v polích. Nejde to. Běžím hrozně pomalu. Čtvrtý kilometr. „Běžím“ ještě pomaleji. Pátý kilometr. Snažím se, seč mi síly stačí, ale neběžím. Couvám! Rychlost: -1km/h…
…běh kolem řeky. Probíhám kolem rybáře…pokrčen něco kutí…již jsem ho oběhl…svist a šustot…něco mne stahuje k vodě! „Auuuuu!“ Něco mně štípe do ramene! Mám v něm zaťatý háček. Jsem parádní úlovek…táááákhle dlouhý…
…běžím pod vrcholem sopky, ve výši 3600 metrů…pár metrů. Víc nezvládám…nejsem svišť ani šerpa…ale kousek jsem běžel, fakt!…
…cyklostezka u řeky. Je půl hodiny po bouřce. Po týdnech sucha se krásně dýchá. Přibíhám k cestě, která odbočuje do údolí…dále však běžet nemohu. Cesta neexistuje. Místo ní se do Vltavy vrhá peřejemi horská říčka, zakončená skokem vodopádu do řeky…
…Turecko. Několik kilometrů stoupám od moře do hor. Náhle se z posledního vesnického stavení před divočinou vyřítí z branky brazilská fila – ve velikosti žirafího mláděte. A rovnou na mne. Na střed…jedna z nejdelších minut mého života, prostátá ve zcepenění…a v sakra blízkých pohledech z očí do očí – či z očí do vyceněných zubů…jak rád jsem po té nekonečné minutě uviděl páníčka a uslyšel turecký povel „fuj je to!“ Aby tomu nebylo málo, tak o pár minut později mne málem sestřelí stádo tureckých divočáků velikosti mastodontů, kteří úprkem překříží můj běžecký pohyb na horské stezce – pouhý metr přede mnou, takřka na dotek…
…Jeseníky. Jesenický maraton…během pouhých čtyř hodin – sedm pádů…celý rok předtím – ani jeden!…
…atd. …
…úžasné běhy k panoramatům. Jak si vychutnat vyhlídku lépe, než po vyčerpávajícím běžeckém výstupu pro ní? Každý pohled je pak mnohem intenzivnější…
…nepřekonatelně intenzivní pocity při pohledech na spoluběžce u cílových pásek – v závodech, při kterých máš na zádech batoh a nad hlavou slzu vlajky s cílovým časem…
…ještě je přece tolik míst, kterými jsme se neproběhli. Ještě je tolik závodů, které jsme neabsolvovali. Ještě je tolik lidí, s kterými jsme se při běhání nesetkali…svět je přece nekonečné sportoviště…a proto hurá do dalších dobrodružství. K tomu nám dopomáhej zdraví…a zbytky zdravého rozumu…
Šleha běhá... 