Půlmaraton Vaší ligy aneb rekordmani(ky) – nástup!

Existují různorodé běžecké závodní tratě. I ty půlmaratonské. Je jich nepřeberné množství. Jen si vybrat. Kritérií pro jejich výběr je rovněž mnoho. Povrch, profil, masovost, roční období, startovné, obliba, země, krásné okolí, tradice, pozorní pořadatelé, fajn kamarádi, poznávání nových krajů…atd. Ale málokterá je tak rychlá jako tahle…

…osobně mám rád v závodech pestrost…jen vedro by být nemuselo na žádném z nich. Tučňák má totiž rád chládek. Jak se více oteplí, nevoní mu to. Dokonce ani úplná kosa mu nevadí. S mrazem a větrem si nějak poradí…ale když slunce z modré oblohy rozpálí podlahu a tučňákovi lebku? Konečná. Proto rád přijímám výzvu, aby se coby vodič zúčastnil PODZIMNÍHO PŮLMARATONU VAŠÍ LIGY. Se startem v pražském Braníku. Kousek od branického mostu.

Konec října slibuje příhodnou teplotu, tlak i rosný bod. A taky že jo. Ráno je po dešti, nějakých 8 stupňů, rosný bod v pořádku. A čas 1:45, na který mám vodit, mne přece příliš „nezmrtví,“ tak proč si neprotáhnout perka a zároveň někomu nepomoci k vysněnému času – nebo dokonce osobáčku?

Trať vede neustále kolem řeky.

Trať vede neustále po rovině.

Trať vede téměř neustále po asfaltu.

Trať vede závodníka neustále k tomu, aby dodržoval rovnoměrné tempo.

Trať vede vodiče neustále k tomu, aby závodníka toto rovnoměrné tempo přinutil neustále dodržovat!


Trať z těchto důvodů vede přímo a neustále k osobáčku!

Jak vždycky skoro všichni vystřelí! Jen pár zkušenějších se nenechá rozhodit. Snažím se patřit k té druhé skupině. (Vždyť mám na sobě vodičské triko, že). Ale stejně – na pětistovce mrknu na hodinky…o 10 sec./min. rychlejší. Jsem na ní skoro na chvostu. Než se čísílka na hodinkách ustálí, připadám si mezi těmi sprintery okolo jako šnek. Lidi, neblbněte, je to delší než si myslíte…však také už pod Branickým mostem začínají ti rozumní předbíhat první funící, pomalu kysající jedince.

Běžíme alejí. Od startu, u kterého se krčí domeček pražských otužilců, ze kterého v dobách ledových pravidelně vylézají rudí naháči, aby se, nabalení do plavek, vrhli s frenetickým nadšením do zvolna zamrzající matičky řek. Dnes se ovšem naháči nevyskytují. Je na ně moc velké teplo – 8 stupňů – voda se skoro vaří pod žlutým kolečkem…mám to stejně. Furt říkám sluníčku: „Huš, zalez Punťo! Aspoň na chvilku!“ Jenže se určitě nedočkám. Skoro jasno má být totiž celý den. Běžíme kolem hřiště na golf. Běžíme kolem hřiště na fotbalgolf. Běžíme kolem hřiště na minigolf. A kolem nás pomalu projíždí na cyklostezku zatoulaný Volkswagen Golf. Drží se mně velká skupinka. Že by si dali říci? Že by se spolehli na již řádně ošoupané Polarky a na řádně oběhané Šlehovy hnáty? Zodpovědně sleduji zakalený ciferník, dodržujíc striktně tempo 4:58. Jenže…Polarky nad sebou mají asi nějakou divnou družici…asi ji v Polaru splašili někde v družicovém sekáči. Na každém rovinatém závodě totiž pípnou (jakože 1. km), ale cedule s kilometrovníkem na mne civí ještě dobrých 20 metrů vpředu. Copak v kopcích, tam je to v pořádku, tam se to srovná. V rovinatých závodech ale doběhnu do cíle půlmaratonu, zmáčknu stopky…a svítí na nich třeba 21,550 km? Takže musím pořád přepočítávat a běžet trochu rychleji, než mi určují hodinky. Na některých závodech se kolem mne pohybující se závodníci dívají občas trochu nedůvěřivě…vodič, a pípá mu to dřív…máme mu vůbec důvěřovat :-)? Dnes ale důvěřují a dívají se oddaně. Že by respekt k šedinám? Asi ne, vždyť mám přes ně kšiltovku. Dnes prostě asi běžím s málo zkušenými běžci.

První část trati kopíruje závody na 5 a 10 km, které se tu v rámci Vaší ligy běhají každý měsíc. Míjíme obrátku na 2,5 km pro závod na 5 kilometrů. Skupinka drží pohromadě, ještě je dost sil. A volně se dýchá. Po celou dobu závodu vidíme Vltavu – možná, že k lehkému dýchání pomáhá právě vlhčí vzduch v blízkosti řeky…není nad pobíhání v říjnovém slunci v její blízkosti.

Na dohled je soutok Vltavy s Berounkou. Tohle území bylo v srpnu 2002 zatopené několik metrů hlubokou vodou. V současnosti je už znovu docela obstojně probuzené k životu. Životní funkce nás, závodníků, jsou prozatím také docela obstojně probuzené. Tudíž (v rámci možností :-)) pohoda. Celý závod se odehrává na cyklotrase s vyloučením motorové dopravy. Můžeš se proto soustředit jen na běh. Skoro. Cyklistů je naštěstí v říjnu už málo. A chodců také, ač je počasí na procházky přímo stvořené. Úsek za 4. kilometrem je užší, tak akorát na dva chodce proti sobě. Vítr skoro nefouká, přesto se za mnou kvůli úzké stezce tvoří vláček. Na 5. kilometru nás čeká první občerstvovačka. Její výhoda spočívá v tom, že stejně dobře poslouží i pro zpáteční cestu, kde už jí bude potřeba více. Později společně proběhneme pod Zbraslavským mostem. Pokračujeme, už poněkud prkennější, přímo po břehu řeky. Za řekou trůní Zbraslavský lom, za desítky let těžby impozantně vykusující kopec na Baních.

Připadá mi, že děvčata mají silnější hlavu než kluci. Drží se mne v pohodě, zatímco kluci si občas zabrblají. Hledají výmluvy, proč to nedat. Děvčata hledají důvody, proč to dát. Vycházím ze zkušenosti z vodění předchozích závodů. Je to jen náhoda nebo trend? Že bychom my kluci takzvaně vyměkli? Že by nám přece jen chyběla vojna?

V této části tratě je jediný, asi 500 m dlouhý úsek, kdy se neběží po hladkém asfaltu. Je tu hlína. Pro nohy, už unavené z jednotvárného povrchu, však neznamená problém. Alespoň se na chvíli změní došlap. Navíc je sucho, tak není co řešit. My, co nemáme moc v lásce při závodě moc sluněčních paprsků, se ale vaříme na každém povrchu – asfalt neasfalt, hlína nehlína. Nejradši bych si sundal tričko pod tím vodičským. Jenže nesmím. Jako pravověrný tučňák nechápu, proč někdo běhá ve dvou vrstvách dobrovolně!

Za obrátkou se skupinka svěřenců poněkud trhá…ale – jako při každém půlmaratonu, který vodím – společně nabíráme jedince, kteří přecenili své síly a závod jim už tolik nevoní. Jó, lidičky, půlmaratony se přece lámou až za půlkou, stejně jako maratóny…dvě děvčata se mne však drží krásně. Přitom ani nebyla na vojně!

Na kilometrech po obrátce sice nabíráme dost běžců, jenže jen několik z nich je schopno se nás alespoň pár set metrů udržet. Snad se příště poučí a vyběhnou od startu v tempu, na které mají opravdu natrénováno. Snad se příště poučí a poběží závod rovnoměrně. Snad se příště poučí a poběží se mnou! Protože ti (spíše ty), kteří to se mnou a s mými kecy vydrželi až do devatenáctého – před cílem radši ještě zrychlili(y)! A doběhly si pro osobák…aby mne už nemuseli dál poslouchat! 🙂