Bez ohledu na to, co se stane, neztrácej naději, neboť jakmile je ztracena naděje, je ztraceno vše. Sri Chinmoy
Asi přet púlrokem sem zasejc podkal svojí bejvalou třídní paňčtelku. No podkal. Nepodkal. Vona bila totiš zrovinka naležato. V nemocnici. Šelsem tam na kontrolu. Bilsem semse tam podivat na pana doktora. Eslimi jako dovolí běhat. Potý mí nemoci. Von senamně podival a povidá…že dovolí. Ale némoc. Zeptal semseho co to je némoc. Von řek že umně asi dvacet kilometrú. Za mněsíc povidám? Ne za den povidá zasejc von…
…šelsem teda celej veselej špitálem. A jaksem bil veselej a nedával vúbec pozor kamdu taksem po chotbách toho špitálu zabloudil aždo ouplně cizího voddělení…
…kvotevřenym dveřim jednoho pokoje. Mrknul semtam vočkem. No a vona tam chudák ležela. Paňčtelka. Moje. Bejvalá. Třídní. Naposteli. Ouplně. Nemohla totiš vúbec chodit. Nejdřiv semji nepoznal. Bila totiš jako přešlá mrazem. Agdybi na mně nezavolala Šleho!!! tak bich sijí vúbec nevšim. Húlki mněla vopřený vrohu pokoje. Nadarmo. Jenom naně smutně koukala. Jenom vzdychala…
…bila evidentně netrpjelivá. (Jak vždycki řikal múj brácha – nebuť netrpjelivej jednou tito dojde). Prí bi ráda virazila. Ven. S těma húlkama. Na túru. Jenže tose jíprí už nigdy nesplní…
…mrknul sem natu hromátku neštěstí. A nešlo jinak. Neš tam zústat sedět. U ní. U její postele. Rozvrzaný. Na takoví voškliví železný židli. Chitit ji zaruku…říc jí že gdyš užto dobojovala až k stáří tak aťsi teť na něj nestěžuje…a taki jí říc žeto bude dobrí. Jenže vona nato žene. Že užto prí dobrí nikdy nebude. Žeprí uš bojovala ašmoc dlouho. Vosumdesáttři let. Žeprí už nato s…!!!
Takoví slovo sem vodní fakt nikdy neslišel! Tak mito začalo v hlavje šrotovat. (Múj brácha mi vždycinki řikal než něco řeknu abich si nejdřiv vhlavje zašrotoval jinak tobude stát zaprd. Mislel tu řeč.) No…višrotoval semsi žejí skusím pomoc. Žejí budu viprávjet. Jak to bilo na tomhle místě semnou.Abi zabojovala…a třebapak příde na jiný mišlenki…
…gdyš semjí viprávjel asi dvje hodiny řekla mi žeuš její líp. Žeprí aťjí přinesu tušku a papír. Žeto to jako na ten papír hodí. Abito mnělo hlavu a patu. To viprávjení. (Toje legrační protože tomi taki vždycki řikal múj brácha otý hlavje a patě.) Žeaš bude mít zasejc blbí mišlenki sena všecko vi…. tak žesito zasejc přečte. Řek sem jíjen: No vidíte..tak užse paňčtelko konečně na mně usmnějte…vždyť se přece nepřestáváme smát protože jsme zestárli…mi přece stárneme, žese přestáváme smát! Milá paní paňčtelko, stárnutí přece není smutný pro to, žese strácejí naše potěšení…paňčtelko, stárnutí je přece smutný proto žese strácejí naše naděje! Proto nigdy, nigdy, ani kdyšuš skoro žádná nebude, nestrácejte naději! Šelsem do rohu vzal ty hůlky a vopřel sem jíje vo postel…abisi na ně začala zvikat. Protože svjet se přece mnění podle našeho příkladu…nepodle názoru…
…zašelsem za setřičkama a vižebral ot nich nějakí prázdný formuláře…no a tušku nosim furt sebou…gdybich potřeboval ot někad něco višťourat…taky na hlodání gdyž sem nesvúj…
…přectavtesi…vonoto asi funguje!
Minulí týden sem ji totiš zase podkal v lese! Šla takovim fofrem f protismněru žesemi tim prúvanem málem srolovali fusakle…húlki ji kmitali v rukách jako jehlice vovčí babičky…když semse kní se strašnym úsilim přidal povidá mi udýchaně tumáš! Uš to sebou nosim snat čtvrt roku! A vindala s batúžku ruličku nemocničních formulářú popsanejch na tý přettim prázdný straně. Strčila mije do ruki. I stou mojí okousanou tuškou (Brácha mi vždycki řikal nehlodej tu tušku nejsi bobr). Tak sem na ty papíri jen mrknul…a než semse vod těch papírú vodmrknul bila zase fuč!
Doma semty papíry rozmotal…a todlencto nanich bilo napsáno:
BOJUJ A NEZASTAVUJ…PŘIDÁŠ ŽIVOT ROKŮM
Nějak dlouho mně bylo až moc dobře. Úplná idyla u dobře vytopených kamen.
Jenže – když máš idylku až moc dlouho, přestaneš ji prostě vnímat…osud mi ale prokázal nesmírnou službu. Chytil mně za flígr a vyrazil dočasně na mráz!
Tenkrát v říjnu jsem byl fakt unavený. Moc unavený. Na každý maraton jsem se vždycky těšil…ale na tenhle? Ani ne. Nebyl jsem si vůbec jistý. Že ho zvládnu. Že ho vůbec dokončím. Přitom jsem ještě s žádným velký problém neměl. Až do jara bylo prostě všechno v pořádku. Sázel jsem osobní rekordy. Jen tak mimochodem. Ne, že by to bylo něco těžkého. Když začneš běhat těsně před padesátkou, jsou po pěti letech běhání pokroky snadné. Skoro z nuly. Už už jsem se blížil bájné hranici. Hranici tří hodin. Zkušení běžci říkají, že ten, kdo ji zdolá, může se nazývat maratoncem. Zbývalo mi sedm minut. Není to málo, ale hranici máme jen v hlavě, že. Když si ji správně nastavíš a jdeš jí naproti, dokážeš mnohé. Už rok předtím, ve Frankfurtu, jsem k ní měl blízko. Skoro na dohled. Křeče těsně před cílem mně ale okradly o dobrých pět minut. Plánoval jsem proto dobře potrénovat – a do roka dokončit maraton za dvě a něco. Mělo se to stát v Drážďanech. Rychlá trať, správná teplota, vedle tebe hodně běžců, kteří tě potáhnou, kvalitní příprava…atd. Jenže…
…kamna vyhasla. Od jara jsem cítil čím dál větší únavu. Ne tu příjemnou, přicházející po pěkném a výživném výběhu. Nejsem zvyklý dlouho spát, ale teď bych nejradši spal pořád. Řekl jsem si, že v mém věku už si nemůžu dovolit, abych se cítil jen a jen dobře…a trénoval dál, jako by se nechumelilo. Málokterý sportovec se po padesátce cítí úměrně svému věku. To, co je ukryté uvnitř – duše, vědomí, vůle – přece věk nemá. Duše se prostě pořád cítí mladě, jako ve věčném létě…jenže – léto nějak zestárlo. Začalo totiž chumelit. A čím víc jsem makal, tím větší závěje. Na konci toho léta mne napadlo, že „jsem na to asi opravdu starej“. Že jsem utrhl lavinu, která se na mně právě sype. Ale stejně jsem makal dál, protože stárnutí přece nezpůsobuje věk, ale opouštění snů!
Na brzkých podzimních závodech jsem už byl řádně „zasypaný,“ a do října jsem se nevyhrabal. Musel jsem přehodnotit ambice. V Drážďanech jsem proto vyběhl bez nich. Chtěl jsem si závod jen odběhnout. Potěšit se atmosférou, vyblbnout se s partou. Dokončit „na pohodu“ – pod tři třicet.
Jenže…ouha.
Pohoda nebyla. Ani v závodě „na pohodu.“ Bylo jen trápení a bolest. Do cíle jsem doběhl, jen kvůli hlavě, za tři třicet a dvě vteřiny navrch. Ani pod tři a půl jsem se neprotlačil. Tak jsem byl špatný. A tam, metr za cílem, rozbitý jak Hurvínkova autodráha, jsem se konečně rozhoupal. Za týden už čekám v čekárně. V čekárně u doktora. S nedobrým pocitem. S tušením.
Stárnutí je boží, má své výhody. Člověk je pořád něčím překvapený, protože si nic nepamatuje…ale to, co mi pan doktor v ordinaci řekl, si i přes pokročilý věk budu pamatovat navždycky. Nechám si to ale jen pro sebe. Jenom vám řeknu, že jsem vyšel z ordinace jako v mlze. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Vím jen, že jsem se celou cestu pekelně soustředil. Na jediné. Jak se k nové situaci postavit. Věkem se sice kazí zrak, jenže člověk přece jen o něco lépe vidí…a tak jsem se rozhodl k nové situaci postavit s růžovými brýlemi na nose. Milá paňčtelko, prostě jsem do té situace vlétl zvesela. Smysly a síly totiž můžou léty slábnout, a slábnou – ale co může pořád sílit, je smysl pro humor! A tak, ještě dva dny před operací, den před nástupem do špitálu, jsem si zvesela střihl krátký závod…v cíli samé opičky. A přišel jsem do toho špitálu úplně vyrovnaný. Dokonce s dobrou náladou…v rámci možností.
Protože jsem ve svém běžeckém životě ochutnal i pár ultramaratonů, bylo mi jasné, že pobyt v nemocnici bude, stejně jako ony, běh na dlouhou trať. Další z těch úžasných dobrodružství, které ultra přináší…ale paňčtelko, pokud si myslíte, že některá dobrodružství bývají nebezpečná až moc, je to furt lepší než podstupovat takovou tu obyčejnou rutinu stereotypů – ta je totiž smrtelná!
Jenže tohle tedy rutina rozhodně nebyla. Když jsem se po několikahodinové operaci probudil, dělo se toho i na člověka, zvyklého na intenzivní zážitky ze všemožných polo, celo a ultramaratonských akcí, nějak moc najednou.
Ať je ti pět, dvacet, čtyřicet či devadesát let, vždycky je pro tebe nejdůležitější ten prostor mezi ušima. Mozek. Tam se odehrává celý tvůj život. Tam si štosuješ vše důležité, cos kdy prožil a právě prožíváš. Ten prostor nikdy nevypíná, dokonce ani ve spánku. Pořád pracuje. A ukládá si jednotlivé fragmenty života buď jen tak na chvíli, nebo nadlouho, hluboko zaříznuté do nejhlubších zákoutí sebe sama. Jsou ale v životě zážitky, o kterých víš jistě, že z mozku nezmizí nikdy – do té doby, než přestaneš existovat…a ani tím si nejsem zdaleka jist. Chvíle a pocity, které jsem intenzivně prožíval v oněch šesti dnech bez minuty spánku, s prostorem mezi ušima naplněným neuvěřitelnými obrazy, bojujícím s neustálou intenzivní bolestí, slastí, řevem, tichem, bělobou, barvami a černotou, zavirovaným sedmi hadičkami zapíchnutými v těle, se nedají zapomenout nikdy. Nebudu vám tady dopodrobna popisovat každou minutu toho necelého týdne – i když si dobře vzpomínám téměř na každou z nich. Pamatuji si je stejně dobře jako dlouhé, intenzivně krásné a bolestivé, euforizující hodiny na trati každého ultramaratonu…
…1.den…nade mnou bílý strop, obdélník dvou zářivek. Jedna bliká. Nevidím je. Mám zavřené oči – trhaně za nimi bliká zažloutlý, černými tečkami poďobaný film bratří Lumiérů – právě si promítám poslední kilometry jednoho z ultra…je mi krásně, je mi šíleně hnusně, je mi zima, teplo, mrznu horkem…je mi to jedno? Bolest. Bolest, bol…jen ať už to skončí! Kde je cíl? Zatínám naplno nehty do poškrábaného laku pelesti postele…jsem mravenec i obr, šnek i sprinter, rozpuštěný oheň i spálený led…jsem mizející nekonečno…za cílem startu, na trati nicoty…první či devadesátý kilometr?…
…3. den…z mlhy bílého vesmíru nade mnou se vynořila bílá postava. Anděl? Něco se mu leskne v ruce. Anděl máchá rukou, v níž se leskne čepel…teď ji vnořil do mého těla…nic necítím. Náhle se vidím z pozice té blikající zářivky. Žalostná troska na stopadesátém kilometru rozpáleného asfaltu, zkroucená v křečích u škarpy…“Bojuj, vstávej! Ne! Běž dál! Třetí ultramaraton v kuse…ne, zastav a spi…lehni si…lež! Vzdej to, jdi domů, zavři oči, spi! Vzdej to!…spánek…ano, ano, konečně…spá…ne, ne, nene! Vstávej, vstávej…vstaň…VSTAŇ!!!
…4. den…hluboká noc…nekonečná intenzivní bolest…čtvrtý ultramaraton…z černých, bouřkou vířících mraků nade mnou se ze svištícího orkánu spouštějí nestvůry…škleb, ryk, jek, vír a led. Střídají se, křičí…řvou…sotva jedna odletí, následuje další…uteč, uteč…a další…uteč, uteč!!! Jak dlouho ještě!!? Minuty, hodiny!? Nevím…vnímám jen nekonečnou bolest a strach…utíkej, nezastavuj, neotvírej oči, ještě není cíl…jdi, běž…UTÍKEJ!!!…
…5. den…utíkej! Končí pátý ultramaraton v kuse…bez odpočinku…kolikátý kilometr? Nevím, nevnímám – jen tuším okraje nekonečné, rovné cesty, běžící přede mnou v nekonečně dlouhém pásu hluboké mlžné tmy, stále temnější a temnější…hodiny a hodiny…beze spánku…prchám a zatínám nehty do bílého železa, lemujícího nekonečno …
…6. den…běžím i ležím-na dně bílého akvárka…nohy hluboko zabořené v písku. Jen kousek pod hladinou, nad kterou se rozmazaně míhají postavy v bílém…nemůžu se nadechnout…nemůžu běžet…kyslík, prosím!…kysl…vesmír končí…
…lapám po dechu…z šedočerných, bouřkou vířících mraků se na mou hlavu ze svištícího orkánu znovu spouštějí nestvůry…stále větší a hrozivější…stále rychleji a rychleji…jedna za druhou…ne, ne, neee!…zastavte, stůjte…skoro nic už nebolí…vzdávám to?…na devadesátém kilometru šestého ultramaratonu v kuse?…už nechci vidět cíl…nechci?…
…neidentifikovatelná nestvůra se blíží k mému obličeji. Nebojím se…pojď, pojď, PO…mraky zmizely…jen černočerná, nekonečná prázdnota…usínám…zavírám oči, s klidnou myslí, bez bolesti a srozuměn. Padaje do černého tunelu, nahmatávám startovní číslo na nafouklém břiše…vzdávám…
…odepínám poslední spínací špendlík ze čtverečku, visícího zplihle ze zuboženého těla…a tu náhle, v okamžiku největšího se odevzdání moci bezmoci…v nejtemnější černotě, se začíná něco dít…malé žluté body…víří a rotují v malém víru uprostřed…přibývají…poznenáhlu mění tvar…je to oblič…ne, ne, další nestvůra?!…ne…to není…ale ano…
…nic krásnějšího už asi nezažiji. Nejkrásnější obraz…z milionu bodů, vířících v jemných vírech, se pomalu utváří obraz ušlechtilé tváře krásné, mladé ženy. S vlídným, mateřským úsměvem, beze slova a bez jakéhokoli gesta, mne pobízí…vím…žít. Bodejť by ne…vždyť bolest – jako zázrakem – začíná pomalu ustupovat. Po malých krůčcích, nesměle…
…tvář se mi zjevila jen na několik vteřin…nedá se však zapomenout. Její jasný vzkaz nešel neuposlechnout:“Běž a žij.“ Paňčtelko, vy by jste její pobídku odmítla, když by jste také nad její hlavou uviděla ze žlutých teček sesypané, krásné slůvko START? Paňčtelko, a ten její úsměv – laskavý, přísný a přitom potutelně šibalský, ten byl úplně stejný jako váš! I ta jemná, nenápadná, přitom nekompromisní pobídka…se kterou jste mi, tuším ve třetí třídě, podávala žákovskou knížku…a mně vůbec, ale vůbec nevadilo, že jste mi do ní právě napsala poznámku: Vážení rodiče, váš syn vyluzuje ve třídě zvuky zcela nevhodné pro lidský druh!
Uplynul týden, dva, měsíc…konečně jsem se mohl odšourat ze špitálu. Před odchodem jsem byl ještě pozván k panu primáři…a on mi povídá: „Pane Šleha, teď už vám to mohu říci – na sále, na začátku operace, jsme o vaší další existenci vážně zapochybovali. Chtěli jsme operaci přerušit a nedodělat. Pak jsme si ale uvědomili, že furt někde běháte – že asi budete mít fyzičku. Zariskovali jsme. Udělali vše potřebné – a pak to nechali na vás. A vy jste to dal! Nashledanou – běžte a žijte.“
Sešel jsem pomalu k východu…a najednou – po několika týdnech kapaček, prázdnoty, nechutenství, žízně a bolesti – dostal nádherný hlad..
…a za půl roku uběhl maraton, v dalším roce dvě ultra – a od té doby dalších deset nádherných maratonů, pětatřicet půlmaratonů a nepočítaně kratších závodů – to vše v rámci následných 8 000 kilometrů běhu životem. A časy? Na ty vám, vážení přátelé – prdím!!!
Fšecko sem ale paňčtelce nevižvanil. Ratši. Do papírú sito fšecko napsat nemohla. Nevižvanil semjí třeba jak mi trvalo…než sem moh vúbec začít bjehat. Žesemsi nejdřif mislel že budu rát gdyš budu trochu chodit. Žesem se dlouho kroutil jak dešťovka a bolelo to jako blázen. A žesem po prvnim závodě kterí sem dobjeh utíkal spátki přet špitál poděkovat na dálku sestřičkám, doktorům…a JÍ. Nevižvanil semjí totiš žeten obličej nademnou nebil celí jenom její…ale žebil Aneški, která má sochu hnet vedle. F klášteru. A drží ochranou ruku nat fšema co ftom špitálu u Vltavi leží. Že ji asi drží nat náma fšema. Žebil ten obličej taki trochu mí mámi. Žebil taki trochu mojí paňmámi…
…nevižvanil semjí taki jak každý rok vdubnu apak vkvjetnu stojim spocenej (fšude – i vevočích) s číslem napupku na nábřeží…na devatenáctym…nebo na čtyřicátymprvnim…kilometru…vspomínám…a koukám dovoken. Toho špitálu. Do prvního patra. Do voken voperačního sálu…a jak namně fšichni ftipně volají abich makal žesem na závodě. A jak je mito ftý chvíli vždycki fuk.
Sem rát. Žemi tyhle papíry moje milá třídní paňčtelka vopravila. Sem rát že sije můžu dobjehnout strčit došupliku…jenom doufám že midva spaní učtelkou jentak brzi do šupliku nedobjehneme!
Šleha běhá... 