VAROVÁNÍ č.1!
Pakliže není ti osmnáct let - nečti - naber si myš do dlaně hned, klikni buď rázně na šipku "ZPĚT", neb vpravo nahoře vykřížkuj NET...

VAROVÁNÍ č.2!
Pakliže jsi pouhý popíječ mléka, pramenné Há2Ó a bio lima, očekávej tu, co nechceš čekat - nečti - a bude ti zespodu i shora prima!

VAROVÁNÍ č.3
Pakliže nechceš být obětí klamů , pak tě dnes odstavci určitě zklamu - nečti - článek obsahuje reklamu! 

VAROVÁNÍ č.4!
Pakliže honíš jen čas a rekordy, s jazykem na vestě dobíháš mrtvý, tento text utká se s tvým egem na kordy - nečti - pisatel o běhu opravdu prd ví!

Nalévám si do skleničky dvě deci červeného. Nohy na stůl. Ruce na klávesnici. A takzvaně dojíždím. Dojíždím další maraton. Co o něm napsat? Byl úplně jiný než dvacet devět předchozích. Byl to vůbec maraton? Podle vzdálenosti ano, ale podle průběhu?

NA KONCI BĚŽECKÉ SEZONY

Na konci běžecké sezóny je dobré povolit. Naplánovat si nějakou uvolněnou taškařici. Vypnout. Na konci běžecké sezony je dobré takovou taškařici i doopravdy absolvovat!

Tudíž – když mi Vojta nabídl, abychom i s paní Kolombovou na konci listopadu dorazili k němu do Francie, do Lyonu – nahlédl jsem na stav konta…a přesto nezaváhal. Vojta má v Lyonu svůj vigvam, můžeme bydlet u něj…což je pro mne,“polyglota,“ výhoda dosti podstatná. Vojta nás, doufám, převeze pohodlnou bárkou výřečnosti přes peřeje bouřlivé řeky zvané Francouzština. Má znalost tohoto zapeklitého jazyka je totiž od útlých let stále stejná. Dvojitá. Sestává z dvojice infantilních říkanek: „Le zelev dotr amvajé, že remand le lou pesijé“…a „L ev než eré, l ev papá, l ev nes eré, l ev, kaká“, kteréžto mne naučil můj táta, polyglot třetí skleničky červeného. S touto výbavou bychom s paní Kolombovou v kraji vína asi těžko pochodili. Sami. Vzhledem ke známé okolnosti…Francouzi totiž neradi mluví česky. Nebo rusky, kterýžto jazyk si já, dříve narozený, prozatím nepolíbený francouzskou pevninou, jako jediný cedníkovitě pamatuji z dob základní školy a jejích nástaveb.

Každý třetí čtvrtek měsíce listopadu se v oblasti Beaujolais počínají trestat soudky s letošním mladým vínem. Když jsem se kdysi dávno dověděl, že se každou třetí sobotu ve stejném měsíci (na oslavu zmíněné události) uskutečňuje na stejné hroudě zároveň maratonský závod BEAUJOLAIS MARATHON, byl jsem velmi trpělivý. Trpělivě jsem čekal na svou příležitost. Být jeden z tisíců běhu chtivých a vína chtivých občanů, vytrvalců všemožných národností, kteří každý rok zapomenou na soutěživost, rekordy, ambice a maratonskou stravu, vrhnouce se rovnými keckami do opulentní hostiny…cože? Do hostiny? Na ní přece nemohu chybět! A letos nechybím. Pravda, nás co poběží 42,2 km, je z 18000 účastníků jen něco přes 2 a půl tisíce. Zbytek běží 21,1 km či jiné pidivzdálenosti. Pro zdárnou konzumaci ze stolků na trati však postačí, když si běžec zaplatí přijatelné startovné v hodnotě 12 balíčků cigaret s filtrem.

Přilétáme tedy z AIR FRANCE do Lyonu. Do města, ležícího jen pár kilometrů na jih od kraje Šlehovi zaslíbeného. Do kraje BEAUJOLAIS. Kdo toto slovo už poněkolikáté rychle přečetl a správně vyslovil i zcela střízliv, může se nazývat lingvistou….a protože já to neumím, budu odteď všechna cizí slova v textu psát tak, jak se prý vyslovují!

ČTVRTEK – SOUDKY JSOU NARAŽENY

Přilétáme na letiště, pojmenované po slavném lyonském občanu, romantikovi, filozofovi, znalci lidských duší, malíři slonů v hroznýších a letci – Antoánovi de san Eksipérymu. Na kraji letiště přesedáme do zřejmě bezkonkurenčně nejdražší příměstské tramvaje v Evropě – Róne ekspresu. Jednosměrná jízdenka pro jednoho dospělého běžce/kaštana/cestujícího na trati cca 20 km se čtyřmi zastávkami vyjde na 18 éček a 50 feniků k tomu. Jedeme do centra. Než Vojta s Ivankou dorazí z práce, očekáváme je ve vinárně nedaleko jejich domova. Letošní Božolé sice právě dnes otevřeli, což nám dává osazenstvo vinárny hlasitými oslavnými šansóny řádně najevo, my však trip zahájíme, jak káže vinařský mrav, vínem bílým. Na červené dojde až u našich mladých hostitelů doma. Mňam! I čerstvé Božolé se našlo!

PÁTEK – LAHVE JSOU ODŠROUBOVÁNY A ODŠPUNTOVÁNY

Podnikáme hloubkový průzkum terénu. Město Lyon je věru krásné. Město Lyon je věru dlouhé! Než projdeme cestou k soutoku Róny a Saony, dvou velkých francouzských řek, protékajících společně ze severu k jihu městem, na jejichž soutoku stojí obrovský dinosaurus – budova přírodovědného muzea, než si prohlédneme chrám obráceného slona (bazilika panny Marie z Furviér), než projdeme kolem křížence Petřínské rozhledny s Ajfelovkou, sejdeme asi milion schodů zpět do centra a než se prosmýkneme lyonským „Menhetnem,“ ležícím mezi řekami, nachodíme 25 kilometrů. Dokonalá příprava maratonce den před závodem! Copak on, ale paní Kolombová, ta toho má už v pozdním odpoledni plné kecky. Naštěstí máme skvělou základnu, kde na chvíli spočinout…Vojta přichází z práce…a jedeme do centra dění Božolé maratonu, města Vilefránž syr Saone, ve kterém se nachází cíl závodu. Ve městě (v městské hale) je i expo, takže tu pohodlně vykonáme papírování, potřebné k tomu, abychom se mohli zítra v klidu postavit na start. Večer pak, na pokoji, přípravu dokončíme. Vzhledem k charakteru maratonu důležitou povinností…důkladně zavíníme organismus!

SOBOTA – DEN „ZÁVODU„, DEN SLAVNOSTI

Vstáváme po šesté. K autobusům, odjíždějícím z velkého parkoviště před Expem na průmyslové periferii města Vilefránž syr Saone, to máme sakra blízko…co by Jan Železný kamenem dohodil. Ze tmy před autobusy vyhrává ryčná kapela. Nasedáme do busu společně s barevným hadem ospalých závodníků a dvěma mnichy s červeně namalovanými tvářemi, s teřichy nacpanými hadry z Potexu. Autobus nás převáží potemnělým krajem vinic před další halu – na okraj startovního městečka, zvaného Flórí…na kilometr mínus 1…

…čekáme v teple. V místní sportovní hale. Teplo by nám však s Voštekem (nevím z jakého důvodu, ale všichni Francouzi říkají Vojtovi zásadně Voštek) bylo i venku. Máme totiž v sobě panáka Šablu s u s dvojtečkou, nějaké dokonalé sýry a několik panáků čehosi červeného, rovněž strrraašně dobrého…fronta na záchod je taky strrraašně dlouhá. Až tak, že jí – aniž vykonáme, co je potřeba – po půlhodině a po deseti metrech posunu opouštíme. Vyvalit bok si můžeme nechat i venku, ne? Voštek naštěstí zaslechl a přeložil, že při cestě na start by snad ještě nějaké kadibudky mohly být. Nasazujeme kostýmy. Voštek svého Betmena, já nezbytnou kšiltovku – tentokrát starou adidasku, polepenou betmenským lepidlem Chemoprén, do jehož patlanice jsem vložil špunty od vína od českých, moravských a slovenských vinařů. Chemoprén si totiž poradí jak s látkou, tak s korkem, natož s plyšovou figurkou – růžovým prasátkem, láskyplně se tulícím ke špuntu z kůry portugalského dubu, ještě nedávno završujícího náplň lahvinky z českého skla od pánů Milera a Turgaua…ani jedno už zaručeně z čepice nesundáš! V kostýmech však nejsme zdaleka sami…každý druhý má na sobě kreaci, za kterou by se nemuseli stydět ani kreativní režisér s maskérem Hvězdných válek.

To, co jsme chtěli vykonat, jsme vykonali. Spokojeni a v dokonalé kondici (pro tento typ závodu) se přesunujeme v davu z Hvězdných válek společně ke startu. Mezi vinohrady. Kroutím hlavou…hlavy vinohradů tu vinaři zkracují nějak jinak…než je v českých zemích obvyklé. Musím se u nějakého vinaře informovat, proč zde zvolili tento způsob:

Těsně před devátou stojíme v davu dvou a půl tisíce účastníků Hvězdných válek dvacet metrů od startovní brány. Opičky před startem se mi hodí. Na rozehřátí. Copak Voštek, toho hřeje Betmení plášť. Já ale klepu kosu v krátkých harapeskách a v tričíčku z Košic. Startujeme přesně. Okamžitě se propadáme pořadím. Přitom běžíme 4 a něco, což jsme určitě nechtěli. Ani vteřinu. Rin Tin Tin zleva, dva mušketýři a žlutočerný trestanec zprava, třetí mi dupe na krychle zezadu. Sbíháme z městečka mezi zdmi vinohradů, ze kterých nám fandí diváci, upravení vínem – a za kterými nám nefandí hlavy révy vinné, upravené spadaným listím. A tam slyším poprvé: „Mesjé Bušón, alé!“ Nevěnuji tomu v davu pozornost. Asi zdraví nějakého známého. Bušíme z kopce dál, předbíháni dvěma Beruškami, jedním Bítlem Pytlíkem a půlkou Asterikse a Obelikse – a předbíháme cosi v růžovém, na hlavě s tácem, dvěma skleničkami na něm a zavrtanou vývrtkou (do tácu, ne hlavy)…

…je to pěkný. Stále z kopce. Voštek metelí tak, že ho musím krotit. Diesel se nehodlá uvařit hned po startu. Už na třetím kilometru občerstvovačka…jdu doleva. Voštek doprava. Lupnu pohárek bílého…pěkná slabota…divná odrůda…první hnusný víno ve Francii…za dobíjecí stanicí Voštek povídá:“To bylo dobrý co, to červený?„.. „Jaký červený, já měl bílý“… „Ty vole, přijedeš na BM a piješ vodu?„…“Aha, se mi zdálo nějaký vyčpělý“…“Víno je vždycky až na posledním stolku, ty Šleho!„

Prošvihl jsem první košt. Naštěstí – snad po kilometru, když poprvé stoupáme – vidím druhý. Zámek. Šató de Korseles en Božolé – jé, to zní tak vinařsky! Šup do sklepa. A v něm…už nebloudím. Jdu najisto. Neomylně k poslednímu stolečku, poučen ze zásadní chyby z minula…mňam! Vsugerovávám si, že se strašně potím, abych sám před sebou ospravedlnil hrst čipsů, narvanou právě do chřtánu…sůl je sůl, přece nebudu na šestatřicátém zase křečovat…tak tenhle maraton, ten se mi bude líbit! Jen ten pohárek – byl nějaký moc plný. Teplo se rychle rozlévá do všemožných dutin velmi pórovitého těla. Vedle mne si dvoumetrový sršeň cpe do sosáku smradlavě voňavou kostku sýra, rozmělňujíc ji deckou merlotu. Želvák Nindža křížený s Fidelem háže exovku…a druhou…no jo, asi dobrej mezinárodní oddíl. To je, panečku, trénovanost, ten tu neběží poprvé…

…ťukám si s Betmenem a za bodrého hovoru, rozebírajícího taktiku na dalších občerstvovačkách, metelíme dál. Přetahujeme se o pořadí s několika Papá Noely. Ten nejmenší se nás drží tak urputně, až se mu čepička sesunuje, dědek jeden houževnatý francouzský. Musím Vošteka-Betmena krotit. Letí jako vítr, vlaji za jeho pláštěm se značným úsilím. Před závodem jsme se sice dohodli, že ač poběžíme zážitkový maraton, byla by asi mírná ostuda, aby ve výsledcích naše cílové časy začínaly čtyřkou. „Brzdi! S tímhle tempem atakujeme dvojku! A na konci z ní ta nechtěná čtyřka určitě vznikne!“

Terén se vlní. Vinice shora, vinice zdola, vesnička klikatá, vesničan volá:“Mesjé Bušón, mesjé Betmen, alé!“ Hledám vedle sebe toho Bušóna – že by nás zase doháněl? Voštek se potutelně usmívá a pod maskou vece:“Máš evidentní úspěch…víš co znamená ve fránině bušón? Špunt!“

Pan Špunt a pan Betmen jsou plni sil. Stoupají a klesají vlnitou krajinou vinic po jižní Francii. Ba – přímo se vznáší…víno v útrobách společně s vytrvalostním během totiž vytváří v běžcově hlavě zvláštní efekt. Místo aby byl unavený – během i společensky, pozoruje, jak se tyto dva aspekty závody vzájemně nulují! Decinky s kilometry přibývají – a únava nikde…Šató de Pizé, Šapél san Enemón, Šató sent Ležér(nebo Lažé?), Šarentóó, Šatóóó de Sermééz…ústa se mi přizpůsobují k optimálnímu nátisku ke kelímku…když si dám na výběhu pivo, nohy mi ztěžknou…ale když si dám na výběhu francouzské červené? Neběžím – letím, tancuji…a hovořím plynulou fráninou! Já se potatil!

Kolem desátého kilometru, někde za třetí či čtvrtou občerstvovačkou, ucítím na holých rukách kapky. Škoda. Déšť přijít měl, jen jsme doufali, že se alespoň o dvě hodinky pozdrží. Aby nám pohárky neklouzaly. Voštek klábosí se spoluběžci, Voštek klábosí se Špuntem. Spoluběžci neklábosí se Špuntem, Špunt klábosí sám se sebou:“Nežer, blboune, furt čipsy, sejry a ty skvělý uzeniny, bude ti blbě a nebudeš moct pít to výborný víno!“

Prší čím dál víc. Byť na chviličku i přestalo. O to víc šedých mraků se nám teď žene naproti. Zima nám ovšem není. Červené topítko a tempo běhu nás zahřívají na těle i na duši. Krajina je krásná. Jako Jižní Morava. Probíháme pod kopcem, který mi připomíná Pálavu – jen ten rybník pod ním je nějaký menší než nádrž na Nových mlýnech…zato z něj vzrůstá krásný vodotrysk! Motáme se tímhle krásným krajem jako nudle v bandě a vůbec nám nevadí, že jsme teprve na 18. kilometru. Zvláště proto, že nás čeká ještě nejméně deset občerstvovaček…

Už neprší. Už lije. Trať se stále vlní, proplétaje se vinicemi, malebnými vesnicemi, plnými řadami stolečků a zámeckých sklepů s podlahami potaženými červenými koberci. Probíhají blízká setkání čtvrtého druhu – míjíme (už nejsme tak často míjeni, bojovníkům z Hvězdných válek dochází šťáva v paprskometech) čím dál znavenější mimozemšťany různých ras a čeledí, dokonalou skupinu potápěčů i s ponorkou, vrobenou z nákupního vozíku samoobsluhy (jak tohle monstrum protlačí do cíle, to si nedovedu představit), Kačera Donalda z Kačera Donalda, žalostnou trosku Athose ze Tří mušketýrů a v neposlední řadě i dlouhý zástup docela obyčejně společensky a během unavených pozemšťanů. Jen Cézar, jehož zlatá ratolest na plešaté lebce se nám stále míhá před očima, se drží zuby nehty, a jen Miný, kamarádka od Donalda, která běží třetí deseti kilometrový úsek štafety, nám ukazuje záda. Černé půlkruhy oušek a krásně tvarovaný slaďoučký kostýmek, naplněný úžasnou nádivkou, se jí natřásají na učesaném písku bůhví kolikáté zámecké zahrady. A zase:“Mesjé Bušón, mesjé Betmen, alé“!! Bavím se královsky. Nesnáším výraz „užívat si,“ ale tady musím uznat – někdy je přesný. Bodejť ne, když si mohu najednou „užívat“ dvě ze svých nejoblíbenějších činností – běhu a konzumace dobrého červeného. Jak se baví Voštek, nevím – nevidím mu do tváře, neboť mi pořád prchá a já za ním vlaji – ale na občerstvovačkách, při cinkání plastovými pohárky, mi rozhodně otrávený nepřipadá :-).

Můžeš dopovat, jak chceš, nakonec tě ale maraton stejně unaví. Leje jako z konve. Právě stoupáme. Blátem vinic, čvachtaje v blátivém listí lesíka. Stoupáme už 5 kilometrů. Mezi 31. a 36. je závod náročný. Teď už jenom předbíháme. Francouzi mají na doping asi rezistenci. Nestíhají. To je jako s antibiotiky. Čím víc jich bereš, tím méně ti pomáhají. Špunt s Voštekem v životě vína z Francie evidentně ještě příliš nepožili, tudíž se drží…ale přece jen, Voštek ve Francii už pobývá o pár měsíců déle. Už tu něco málo požil…a tak malinko vadne. Má krizi. Dokonce jsem ho dohonil. Dokonce ho musím povzbuzovat! Naštěstí přibíháme do areálu posledního zámku. A ten je na vršku. Požíváme dalšího dopingu z posledního stolečku, doplnivše jej již předtím o něco tuhého, velmi nutričně nezdravého a túúúze dobrého.

Běžíme s ostatními „závodníky“ „na řídko.“ Tzn. jeden daleko od druhého. Trávení je ale prozatím v pořádku. Jsme si jisti, že dnes to opět dáme. Teď už bude maraton jen z kopce a po rovině. Únava v mezích, nohy drží, žádné křeče. Navíc – na posledních třech občerstvovačkách si totiž můžeme deštěm a chladem zkřehlé prsty s vytlučenými útrobami prohřát a utlumit…svařákem! Dále si „užíváme,“ přibližujíc se po svahu překlopeného kopce k cílovému městu. Daleko za sebou necháváme i početná hudební tělesa rozličných žánrů, která nám maraton z temných zákoutích zámeckých sklepů a z červených koberců zámeckých komnat ještě více zpestřuje. Daleko za sebou zanecháváme Cézara, partičku potápěčů s vozíkem ze sámošky, všemožnou čtyř, šesti a vícenohou havěť, přesunující se však zcela nepřirozeně – jen po zadním páru končetin, daleko za sebou necháváme i nespočet postav v úplně obyčejných, značkově vytuněných běžeckých kreacích…

…finále! Tady už to známe..ze včerejší návštěvy restauračního zařízení, stojícího u hlavní třídy, po které právě sbíháme k cíli. Včera večer, usrkávaje místní manu nebeskou, jsme se obávali, že do cíle poběžíme opačným směrem. Opak je pravdou. Poslední kilometry jsou běžecky „za odměnu.“ Dolů. Vilefránž syr Saone je vyzdobené jako na Vánoce. Samé balonky a čičury….na 40. kilometru je ještě jedna občerstvovačka…STEJK!…nevěřícně si vytírám oči…pán – evidentně řezník, vynořující se náhle od posledního stolečku – mi na 40. kilometru maratonu cpe do ruky kus krvavého stejku…a já ho žeru! A ještě jeden!

Po tomhle maratonu mne snad budou bolet víc dlaně než nohy. Mám z nich taky skoro stejk…dětí, dychtících po plácnutí, je po celé trati nepočítaně. A před cílem? Dvakrát tolik. „Užíváme si“ společně a ruku v ruce (mesjé Špunt potřicáté a mesjé Betmen pošestačtyřicáté, na útlý věk Betmena úctyhodné) cílové rovinky. Je to tam…a na tabuli svítí trojka. Pocity štěstí, radosti z pohybu, okamžiky uspokojení, radost z celosvětové běžecké pospolitosti, slunce v duši…co to kecám…vždyť jen pořád posunuji nohu před nohu a říkám si:“Seno, sláma, seno, sláma!“

Co se dělo v podzemních garážích za cílem, kam jsme si na krku přinesli medaili, o které jsme si nejprve mysleli, že je to formička na vánoční cukroví – abychom se až druhý den dozvěděli, že formička není formičkou, nýbrž koštovacím nářadím místních vinařů? Co se dělo v dobře vyhřátých a zapařených podzemních garážích, kam se všichni zmokle zmrzlí pozemšťani i mimozemšťani přesunuli, pokryti zlatou termo fólií a potem? To si nechají pro sebe! Mohu pouze naznačit…sotva desetinu…čipsy, klobás, svařák, čipsy, salám, paštika, pepsi, červené, svařák, čipsy, sýr, sýr, syrečky, čipsy, červené, VODA!, sýr, sýr, svařák, červené, červené, červené…

…a večer? V nám již známém podniku u cílové zatáčky? Červené, červené, kamembéér, kamembéér, hranolky, sýr, červené, bíléé, voda, bléé.

Přiznám se, měl jsem obavy…co se mnou v tomhle závodě udělá nezvyklý krmící a pitný režim. Udělal…ale až druhý den po závodě :-).

A zlatý hřeb? Večerní oslava oficiálního otevření letošního Božolé. U radnice ve Vilefránž syr Saone…videomapink na budovu radnice, příchod francouzského vojenského námořnictva, manifestační naražení prvního letošního sudu, velký ohňostroj přímo z věže radnice, za kterou jsme v poledne dobíhali do cíle…kupodivu neshořela…a my se ještě náhodou postavili tak, že nám jako jedněm z prvních na světě dali z prvního soudku, přímo v centru dění, ochutnat.

V neděli, den po závodě, nám, panu Špuntovi a paní Špuntové – ukázal Voštek Lyon…při procházce krásným večerním městem jsem si uvědomil, jak dokonalá je maratonská turistika…vždycky pár dní po maratonu jsem nějak víc vnímavý. To, co je krásné, útočí na mé čivy (a žaludek :-)) ještě intenzivněji. A po tomhle? Z čivy ještě více zostřenými vínem?…

…o to víc, když v centru Lyonu na každém druhém rohu potkáš restaurační podnik (sněz co můžeš za jednu cenu) s názvem“BUŠÓN LYONNAIS“ – LYONSKÝ ŠPUNT!

A přitom je to taková blbost!

VAROVÁNÍ č.5!

Kdo se bojí maratonu, kdo se bojí křečí, kdo jen sedí na mamonu a má strach z cizí řeči (cizích řečí), nechť jen sedí doma v sesli - umře pak v ní nudou sešlý!