Vážená moje …učtelko! Gdyž píšu básničku, tak mi ta čeština ňěgdy docela jde! Nejňi to ďivný? Ale jen gdyž básničku! Prosťe Šleha!

"Žena bez muže je jako ryba bez bicyklu,"  
peprně se ke mně vyjádřila jedna feministka.  
Já však odmítám svět genderových piklů - 
rád bych se k tomu vyslovil: 
"Je mi cizí párů čistka 
a sdílím rád přísloví, 
maje k tomu od soboty 
(bez ohledu na trampoty) 
              velmi pádné důvody!             

…Muž bez ženy – kůň bez vody!“

Nad dálnicí trůní tma. 
Na dálnici notný štrůdl. 
Nejsme v něm však jen my dva, 
kteří jedou zahnat nudu - 
uvnitř Koloběhového štrůdlu 
řidič peče tři sta mudlů. 

Všichni jedou v autobusu, 
sedíc jako na kaktusu...
už aby se ze tmy vyloup, 
už aby jsme při něm stáli. 
I když...lehký respekt před mohylou, 
jejíž obrys tuší v dáli,
 plynných obav mlha halí... 

...z rozehřátých křesel busu 
nikomu se příliš nechce, 
od východních plání Rusů 
fouká však jen lehce, 
tudíž mráz a ledu plotny 
problémem jsou nicotným. 

Kamiony dorazily, 
bicykly na trávě venku - 
bude nutno, lidé milí, 
nasaditi čelenku 
a vysaditi spojenku, 
manželku 
či (prokazatelnou čtyřletou - ne stářím, soužitím!) milenku. 

Dřív než půlka půjde hore, 
navštívíme v hloučku sborem 
rozptylouvou loučku, 
kde pomaloučku, polehoučku,
rozptýlíme cosi v dál...a do obloučku. 

Nevím, jak to dělá druhá půlka startovního pole, 
však i část z ní pouští nejspíš cosi dolem. 
Nervozita obou půlek je na celku patrná - 
třídí tedy pospolitě plevy z mozků od zrna.

Navlečeni v úpletu 
vytlačíme na Říp všechno. 
Vytlačíme na Říp kola...
žádný výtah, žádné schůdky...
a už je tu:
"Hola hola," 
úlevně si oddechnou. 
Končí náhle kopec prudký -
 zahozená bunda, 
otevřená Rotunda, 
otvor dveří do hospůdky a...
...otevřené kadibudky! 

Co bych dnes pohladil svatému Jiřímu, 
když loňské kopí se neosvědčilo? 
Co bychom popřáli každému z týmů? 
Aby jim zranění nepřibylo! 

Hladíme s Ájou Jiříka po kolínku, 
hladím mu botku v pokorném gestu - 
vkládaje sobě a ostatním do vínku
výrazné zážitky i správnou cestu.
Co bych dnes, zítra i navždycky přál si, 
co by i Ája napořád chtěla? 
Aby nás Jiří v náručí hřál si,
 aby nám ochránil duše i těla...

...i zazvoní zvon a Hanka dá start - 
a rekové oni a ony zas Star.
Vyráží dílem na vlastních nohou 
a dílem zas v sedle strhat se mohou. 

Jen jeden posera strhat se nechce, 
mačkaje páky zlehka? Těžce! 
Jede dnes za tým MOROVÉ ŠLEHY 
( a neví, kam by:"Hot nebo čehý?!") 
Pere to lesem, na beton na beton kálí - 
nerad jak norek po něm se válí. 
Nerad by strhl bajkery v rozletu, 
nerad by poslal je na špitály - 
on, cyklocucák, císař všech popletů. 

Pod listím kluzkým číhají kořeny, 
pod mokrým listím pařezy hrozí, 
však on k výhře z losu dnes asi stvořený - 
vždyť při něm stojí všech klérů bozi! 
A neupadne, a neupadne - 
ač házet tlamu je pro něj snadné. 
Nikdo jej nesrazí, nikoho on, 
ač v zádech mrazí od krku po ohon.

Pak pod horou vzadu - matkou všech bájí, 
předává kolo do pacek Áji...
výdech a nádech...a je to v háji? 
Nikoli, právě se probudil v běžeckém ráji! 

Jak jinak nazvat seběhy po polích, 
jak jinak nazvat vlahý chlad lesů? 
Nebude fňukat, když lehkost v údolích 
vystřídá kopců síp a sval v značném třesu.
Nebude brblat na rokli blátivou, 
kterou jak podsvinče čumákem ryje,
házejíc k soupeři nadávku chraptivou, 
když pedál v čéšku drápe mu strie!? 

Červená značka 
k tempu nás mačká, 
řežeme zatáčky, 
točíme otáčky 
a k velkému tácu 
cvaká kol páčka.

U plotu vznikla sic malinká fronta - 
vpředu maj asi lepenku umazanou... 
Sáhnou si na plenku a uhýbaj stranou. 
Lekli se Šlehy, hlučného mastodonta! 
Opět bych bloudil, o radu loudil, 
jenomže letos běkolím v davu, 
v nějž jsem se s Ájou obratně vloudil - 
neb v mapách stejně jak parťačka plavu!

Blíží se příjem potravy. 
Ano - tu, na břehu Vltavy, 
ve vzácné chvilce odpočinku, 
když zvolna dochází na rovinku, 
nadchází v sedle čas na svačinku. 
Dal bych jak v Božolé zas přednost vínku,
není však na kole dáno mi do vínku - 
místo bych včera přelil je do butylky, 
dopustil jsem se osudné mýlky - 
namísto zkvašených nebeských plodů 
nalil já do ní večer jen vodu! 

Naštěstí, o pár kiláčků dále,
nachází se místo rajské
(a zároveň danajské).
Každý rok - stále. 
U cesty z Prahy do Teplic. 
DOBRÉ JÍDLO, ŽÁDNÝ SPĚCH, 
TO JE PŘECE KOLOBĚH. 
No těpic... 
Okrašlovací spolek z Nových Ouholic!     
Tu se zas notně přežeru! 
Těkám furt očkem od stolku ku džberu, 
od lákavému odéru 
k punčovému řezu... 
koukněte na tu nádheru, 
já se z toho snad  po...., 
já snad ten kopec nepřelezu! 

Kam se však hrabu na Áju! 

Tohle jsi neviděl jaktěživo - 
 král běhojedlíků pobídnut divou: 
"Hej, Fíku, ty nádivo, 
nechceš mi skočit pro pivo?!"

Je mi jaksi těžce. 
Přitom jedu na kole. 
Nějak to drhne...
sleduji běžce:
"No ne, tý vole,
 že on tam vrhne!?" 

NA SVAČINKU Z OUHOLIC 
KOUKÁŠ VŽDY OHROMENĚ 
(a od ní vždy bez ambic - 
neb uběhneš suverénně méně). 

Kam že nám zmizeli srnky a chrti, 
kam se nám ztratili, ti co zrn zobají? 
My přece budeme jako vždy čtvrtí! 
Bez brambor totiž Šlehy se nenají - 
sic běháme v botkách,co chybu nemají,
v hromadě herteplí však vždy budem vězet!

Lepší je vyběhnout pomalu 
a potom předbíhat loudaly.
Jenomže těch letos pomálu, 
neboť můj výkon je zoufalý! 
Takže se brzy smiřuji s faktem, 
že s rozbouřeným traktem 
a s narvaným dresem 
nejsem zrovna mercedesem, 
nýbrž jen dýchavičným dvoutaktem. 

Kde že jsou Bára s Martinem, 
kam mizí Domča a Michal, 
prchají i Radka s Radkem?
Oni už vidí se s vavřínem...
a já abych sípavě vzdychal, 
že se cos tlačí ven zadkem! 

Oni kalup do Kralup 
v lýtkách s turbo plamenem,
 my za nimi pomalu 
na chvostu si vlajeme. 

Byť z téhle marné hlemýždí stíhačky 
bolí nás hýždě od tvrdé sedačky, 
kousají pravačky a křečují levačky, 
v mozcích se idey vyrojí:
víme, že jet z Řípu do Troji
je nad eura, nad kačky! 

Vždyť máme vše, co ke štěstí stačí, 
konzum nás dosud nezmrzačil - 
nás, lovce mezi sběrači.

Máme tu řeku při levé paži, 
máme ji za mostem v Kralupech vpravo -
 "Člověk se jí snad nenabaží,"
táhne mi téma zpocenou hlavou. 

Máme tu nebe, ne krámů cetky,
my, kterým nestačí lampy a LEDky. 

Máme tu měk i pach shnilého listí,
my, tvrdě zážitkoví materialisti.

Však - je jedno místo, kde únava hyne, 
kde vláční tenze napnutých šlach. 
Zapomeň u něj na kalup, 
vždyť leží na cestě do Kralup...
je tiché, zasněné, vlahé a stinné,
za duem kolejí od Českých drah. 

Lemují cestu k malému městu. 
Vousatý muž po ní chodíval. 
Lemují cestu se starou lavičkou, 
na které sedával s perem a hůlčičkou, 
aby tu rytmus kol poslouchal...

...za renesančním zámkem v Nelahozevsi 
běkolíš něžně a bez známek skepsí...
a za rytmu slavné Humoresky 
ve stopě železných kol, pražců a spár, 
broukáš si Dvořáka do cyklostezky...

 
Poslední kopec cestu nám hradí. 
Hádám, že v pumpě se hádají chlopně. 
Fakt nehledíme na pořadí, 
hledíme jen na stromořadí: 
"Hurá!" 
Můžeme vzhůru se přitáhnout o pně! 

A nahoře 
na hoře 
(no, spíše svahu),
kde s kopci končíme - 
ne ovšem urputnou snahu? 

Je jedna ves (no, spíše víska), 
chcípl tu pes, vítr v ní píská 
zásadně proti, 
vraty fest tříská,
odvanouc od tchoře, 
co právě vypotil.
Přibíhá k ní vždy vysušen, 
tuhý co veka a přidušen, 
nestíhá zde vlastní kolo, 
nestíhá zde ani vlastní plíce... 
a ta ves jméno má - a sice:
Větrušice. 

Kdo zdolá z Větrušic vichřici, 
může si za ní bodře vyjádřiti, 
může si za ní jadrně říci: 
"Teď už to dáme na každý pád, 
teď už se s tím nebudem srát,
teď už to dáme i s prstem v řiti!"     

Běkolíme zpátky u řeky. 
Navěky. 
Až do cíle. 
Zavile střídáme rychlé úseky - 
a ač nám ubylo na síle, 
tempo je subjektivně zběsilé. 
Jsme totiž inspirováni...Emilem. 

Běkolíme proti proudu. 
Proti proudu Vltavy, 
sázejíce pětistovky. 
Už nás nic nezastaví, 
zrychlujeme do koncovky. 

Asi jsme se trošku šetřili, 
vždyť už bychom měli vadnout. 
Jenže - kdo zásobník příliš rychle vystřílí, 
může střelen už před cílem padnout...

...běžíme proti proudu líných, 
běžíme proti proudu času, 
v šelestu chlopní a ztyřelých síní...

ve větru, čechrajícím stříbro zbylých vlasů. 

Muž s radostí z pohybu, 
posílen úsměvy žen 
- mimo veškerou pochybu - 
nebude nikdy poražen. 

Žena s radostí z pohybu,  
co na trh jde ráda s muži  
(i s nenalíčenou kůží!!) 
-  mimo veškerou pochybu -
 je tou nejkrásnější růží! 

Veselé ženy, vysmátí muži,
nebuďte k sobě lhostejní -
 společným sportem vztahy se tuží. 
Ač zapšklým lenochům jiní se zdáte, 
nevěřte - zezadu jste přece stejní...
a zepředu do sebe zapadáte!

Mám takový pocit:
"Je to snad osud, 
že jsem se v té ručce ocit?" 
Na tombole slyším glosu:
"To vás máme prosit?" 

Cena je to ovšem krásná...
čtyři běžci přede mnou nepřišli si pro ni - 
a já? Slzy pro ni roním, 
vylosován zčistajasna! 

Celý život chtěl jsem letět,
sám opustit letadlo...
a napopáté - můj ty světe,
štěstí ke mně propadlo! 
   

Morová Šleha