28. KOLOBĚH aneb stálý zdroj pro oběh.

Praotče Čechu, nebyl jsi cyp.
Nechtěl ses ploužit s družinou dál…

…vždyť země pod Řípem má vše, co chceme.
Prochodils v míru každičký cíp,
v pokoji, klidu – proč by ses bál,
vždyť voní medem, strdím i senem.

Praotče Čechu, nebyl jsi cyp.
Zemička pod Řípem je totiž VIP!
V družině běhokol je nám v ní líp
i v zimě – bez vůně trávy a lip.
Praotče Čechu nášRIP.

„Žena bez muže je jako ryba bez bicyklu,“ peprně se ke mně vyjádřila jedna feministka. Já však odmítám svět genderových piklů a rád bych se k tomu vyslovil: „Je mi cizí párů čistka – a sdílím rád přísloví, maje k tomu od soboty (bez ohledu na trampoty) velmi pádné důvody…

Muž bez ženy – kůň bez vody!“

Nad dálnicí trůní tma. Na dálnici notný štrůdl. Nejsme v něm však jen my dva, kteří jedou zahnat nudu – uvnitř Koloběhového štrůdlu řidič peče tři sta mudlů. Všichni jedou v autobusu, sedíc jako na kaktusu…už aby se ze tmy vyloup, už aby jsme při něm stáli…i když…lehký respekt před mohylou, jejíž obrys tuší v dáli, plynných obav mlha halí…

…z rozehřátých křesel busu nikomu se příliš nechce, od východních plání Rusů fouká však jen lehce, tudíž mráz a ledu plotny problémem jsou nicotným. Kamiony dorazily, bicykly na trávě venku – bude nutno, lidé milí, nasaditi čelenku a vysaditi spojenku, manželku, či (prokazatelnou čtyřletou – ne stářím, soužitím!) milenku. Dřív než půlka půjde hore, navštívíme v hloučku sborem rozptylouvou loučku, kde pomaloučku, polehoučku, rozptýlíme cosi v dál…a do obloučku. Nevím, jak to dělá druhá půlka startovního pole, však i část z ní pouští nejspíš cosi dolem. Nervozita obou půlek je na celku patrná – třídí tedy pospolitě plevy z mozků od zrna.

Navlečeni v úpletu vytlačíme na Říp všechno. Vytlačíme na Říp kola…žádný výtah, žádné schůdky…a už je tu:“Hola hola,“ úlevně si oddechnou. Končí náhle kopec prudký zahozená bunda, otevřená Rotunda, otvor dveří do hospůdky a…otevřené kadibudky!

Co bych dnes pohladil svatému Jiřímu, když loňské kopí se neosvědčilo? Co bychom popřáli každému z týmů? Aby jim zranění nepřibylo! Hladíme s Ájou Jiříka po kolínku, hladím mu botku v pokorném gestu – vkládaje sobě a ostatním do vínku…výrazné zážitky i správnou cestu. Co bych dnes, zítra i navždycky přál si, co by i Ája napořád chtěla? Aby nás Jiří v náručí hřál si, aby nám ochránil duše i těla…

…i zazvoní zvon a Hanka dá start – a rekové oni a ony zas Star…vyráží dílem na vlastních nohou a dílem zas v sedle strhat se mohou. Jen jeden posera strhat se nechce, mačkaje páky zlehka? Těžce! Jede dnes za tým MOROVÉ ŠLEHY ( a neví, kam by:“Hot nebo čehý?!“) Pere to lesem, na beton na beton kálí – nerad jak norek po něm se válí. Nerad by strhl bajkery v rozletu, nerad by poslal je na špitály – on, cyklocucák, císař všech popletů. Pod listím totiž číhají kořeny, pod mokrým listím pařezy hrozí, však on k výhře z losu dnes asi stvořený – vždyť při něm stojí všech klérů bozi. A neupadne, a neupadne – ač házet tlamu je pro něj snadné. Nikdo jej nesrazí, nikoho on, ač v zádech mu mrazí od krku po ohon.

Pak pod horou v zádech – matkou všech bájí, předává kolo do pacek Áji…výdech a nádech…a je to v háji? Nikoli, právě se probudil v běžeckém ráji! Jak jinak nazvat seběhy po polích, jak jinak nazvat vlahý chlad lesů? Nebude fňukat, když lehkost v údolích vystřídá kopců síp a sval v značném třesu…nebude brblat na rokli blátivou, kterou jak podsvinče čumákem ryje – házejíc k soupeři nadávku chraptivou, když pedál v čéšku drápe mu strie!?

Červená značka k tempu nás mačká, řežeme zatáčky, točíme otáčky a k velkému tácu míří kol páčka…u plotu vznikla sic malinká fronta – vpředu maj asi lepenku umazanou. Sáhnou si na plenku a uhýbaj stranou – lekli se Šlehy, hlučného mastodonta. Opět bych bloudil, o radu loudil, jenomže letos běkolím v davu, v nějž jsem se s Ájou obratně vloudil – neb v mapách stejně jak parťačka plavu!

Blíží se příjem potravy. Ano – tu, na břehu Vltavy, ve vzácné chvilce odpočinku, když zvolna dochází na rovinku, nadchází v sedle čas na svačinku. Dal bych jak v Božolé zas přednost vínku, není však na kole dáno mi do vínku – místo bych včera přelil je do butylky, dopustil jsem se osudné mýlky – namísto zkvašených nebeských plodů nalil já do ní večer jen vodu! Naštěstí – o pár kiláčků dále – nachází se místo rajské (a zároveň danajské)…každý rok, stále. U cesty z Prahy do Teplic. DOBRÉ JÍDLO, ŽÁDNÝ SPĚCH – TO JE PŘECE KOLOBĚH – no těpic! Okrašlovací spolek z Nových Ouholic! Tu se zas notně přežeru…těkám furt očkem od stolku ku džberu, od lákavému odéru k punčovému řezu… koukněte na tu nádheru, já se z toho snad po…., já snad ten kopec nepřelezu! Kam se však hrabu na Áju! Tohle jsi neviděl jaktěživo – a tak král jedlíků čeká jen na povel: „Hej, Fíku, ty nádivo, nechceš mi skočit pro pivo?!“

Je mi jaksi těžce. Přitom jedu na kole. Nějak to drhne…sleduji běžce:“No ne, tý vole, že on tam snad vrhne!?“ NA SVAČINKU Z OUHOLIC KOUKÁŠ VŽDY OHROMENĚ (a od ní vždy bez ambic – neb uběhneš suverénně méně). Kam že nám zmizeli srnky a chrti, kam se nám ztratili, ti co zrn zobají? My přece budeme jako vždy čtvrtí! Bez brambor totiž Šlehy se nenají – sic „běháme v botách ze – sportobchod.cz ,“ v hromadě herteplí však vždy budem vězet!

Lepší je vyběhnout pomalu a potom předbíhat loudaly…jenomže – těch letos pomálu, neboť můj výkon je zoufalý! Takže se brzy smiřuji s faktem, že s rozbouřeným traktem a s narvaným dresem nejsem zrovna mercedesem, nýbrž jen dýchavičným dvoutaktem. Kde že jsou Bára s Martinem, kam mizí Domča a Michal, prchají i Radka s Radkem…oni už vidí se s vavřínem – a já abych sípavě vzdychal, že se cos tlačí ven zadkem!

Oni kalup do Kralup v lýtkách s turbo plamenem – a my za nimi pomalu na chvostu si vlajeme. Byť z téhle marné hlemýždí stíhačky bolí nás hýždě od tvrdé sedačky, kousají pravačky a křečují levačky, víme – že jet z Řípu do Troji…je nad eura, nad kačky! Vždyť máme vše, co ke štěstí stačí…konzum nás dosud nezmrzačil – nás, lovce mezi sběrači…máme tu řeku při levé paži, máme ji za mostem v Kralupech vpravo – člověk se jí snad nenabaží – táhne mi téma zpocenou hlavou. Máme tu nebe, ne krámů cetky – my, kterým nestačí lampy a LEDky. Máme tu měk i pach shnilého listí – my, tvrdě zážitkoví materialisti.

Však je jedno místo, kde únava hyne, kde vláční tenze napnutých šlach. Zapomeň u něj na kalup, vždyť leží na cestě do Kralup…je tiché, zasněné, vlahé a stinné – za lemem kolejí od Českých drah…lemují cestu k malému městu. Vousatý muž po ní chodíval. Lemují cestu se starou lavičkou, na které sedával s perem a hůlčičkou, aby tu rytmus kol poslouchal…za renesančním zámkem v Nelahozevsi běkolíš něžně a bez známek skepsí…a broukáš si Dvořáka – do rytmu železných kol, pražců a spár – do rytmu slavné Humoresky… https://www.youtube.com/watch?v=LR9msTsmpZs

…poslední kopec cestu nám hradí, hádám, že v srdci se hádají chlopně. Nehledíme na pořadí, hledíme na stromořadí – hurá! Můžeme se vzhůru přitáhnout o pně! A nahoře na hoře (no, spíše svahu, kde právě končíme urputnou snahu)? Je jedna ves (no, spíše víska) – chcípl tu pes, vítr tu píská zásadně proti a vraty fest tříská, odvanouc do nebes, cos právě vypotil…ty přibíháš k ní vždy vysušen, tuhý, přidušen, nestíháš zde vlastní kolo, nestíháš zde ani vlastní plíce – a ta ves jméno má…a sice…Větrušice. Kdo zdolá z Větrušic vichřici, může se u ní bodře vyjádřiti, může si za ní jadrně říci: „Teď už to dáme na každý pád, teď už s tím nebudem srát – teď už to dáme i s prstem v řiti!“ https://www.youtube.com/watch?v=uI8iTETiSqU

Běkolíme zpátky u řeky. Navěky. Až do cíle. Zavile střídáme rychlé úseky – a ač nám ubylo na síle, tempo je subjektivně zběsilé – jsme totiž inspirováni…Emilem. Běkolíme proti proudu. Proti proudu Vltavy, sázejíce pětistovky. Už nás nic nezastaví, zrychlujeme do koncovky. Asi jsme se trošku šetřili, vždyť už bychom měli vadnout – jenže – kdo zásobník příliš rychle vystřílí, může střelen už před cílem padnout…běžíme proti proudu líných, běžíme proti proudu času, v šelestu chlopní a ztyřelých síní…ve větru, čechrajícím stříbro zbylých vlasů.

Muž s radostí z pohybu, posílen úsměvy žen – mimo veškerou pochybu – nebude nikdy poražen. Žena s radostí z pohybu, co na trh jde ráda s muži i s nenalíčenou kůží!! – mimo veškerou pochybu – je tou nejkrásnější růží!

Mám takový pocit – je to snad osud, že jsem se v té ručce ocit? Na tombole slyším glosu:“To vás máme prosit?“ Cena je to ovšem krásná…čtyři běžci přede mnou nepřišli si pro ni – a já? Slzy pro ni roním, vylosován zčistajasna! Celý život chtěl jsem letět – sám opustit letadlo…a napopáté – můj ty světe – štěstí ke mně propadlo!

Veselé ženy, vysmátí muži – společným sportem vztahy se tuží. Ač zapšklým lenochům jiní se zdáte, nevěřte – zezadu jste přece stejní…a zepředu do sebe zapadáte!

https://www.youtube.com/watch?v=M3ju3JFr-I0

Morová Šleha

2 comments

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s