Doba se mění. Kde jsou ty časy, kdy jsem jako malý vnouček – na zápraží jednoho malého domečku v jedné malé vesničce u Kyjova – musel na svého velkého vysportovaného osmačtyřicetiletého dědu zavolat:“Stařečku, můžu zůstat s klukama venku až do desíti!?“ Lidský věk se neustále prodlužuje. Věda, výživa a možnosti lékařské péče se progresivně zdokonalují. Ten, kdo byl ještě před půlstoletím v osmačtyřiceti oslovován „stařečku“ a začal si zametat cestičku k důchodu, se (jako v mém případě) teprve pouští do nějaké nové aktivity, která může být třeba i hodně fyzicky náročná. Jede, jede, jede…běhá, běhá…nepřipouštějíc si, jak rychle ty roky letí. Ale uvědomuje si – čím je starší, tím rychleji se opotřebovává. Dávka, která by mu ještě před pár lety nestála ani za mávnutí ruky, najednou člověka donutí k dvoudennímu překlápění na gauči.

I já jsem se od 1.ledna, chtě nechtě, překlopil. Překlopil z jedné kategorie do druhé. Na tvrdší stranu gauče. Překlopil do kategorie, která se oficiálně jmenuje M60. Neoficiálně i jinak…když hezky, tak Masters, když z legrace, tak Geronti… a když hnusně, tak třeba Penálníci. Taky se v souladu s těmito osloveními opotřebovávám! Od kohosi chytřejšího jsem zaslechl značně nepříjemnou poznámku, že nejpozději o své šedesátce se musí muž rozhodnout, chce-li si prodloužit mládí, nebo život. No jo, ale co když ani o své šedesátce nemíní tenhle vcelku logický bonmot poslechnout? Co když – zcela nelogicky – i ve svých šedesáti pořád přemýšlí jako kluk? Co když si chce prodloužit obojí?

Půjde na to od lesa. Vezme si příklad! Když to dokázali tihle, proč bych to nemohl dokázat taky…proč bych nemohl běhat třeba do osmdesáti? Vezme si příklad od těch, které zná osobně!

Někdy to bolí. Někdy dost. Nedělám si iluze, že to přestane. Možná občas. Ale…co bych čekal v roce, ve kterém mi naskočí šest křížků. Vždyť už Werich říkal:“Je to smutné, ale mládí musí jednou odejít. I když si je člověk zachová v srdci – žel přírodě si je nezachová v kolenou.“ Neznamená to ovšem, že přestanu běhat. Přes veškeré vrzání, skřípění, lupání a píchání mne běhání těší a stále ještě naplňuje. Ani si totiž nechci představit, jaké zvuky by se ze všech možných kloubů těla začaly ozývat po pár týdnech nicnedělání.

Když mohou oni, tak já taky!

Nám všem běžcům (a nejen soukmenovcům z 60+) přeji do dalšího běžeckého roku 2020 co nejméně vrzajících kloubů – a co nejvíce radosti ze života i z obyčejného kladení nohy před nohu.