Nad Blaníkem uběhne rok...v Blaníku pouhý den. 
V Blaníku za pozemský rok knechti odstráží jednu šichtu...a na jejím konci si trochu povyrazí. 
Nad ním pak celý rok běžci makají jak protržení, aby to(někteří) na začátku dalšího...úplně posrali.   

Na sklonku jednoho obvyklého, nudného dne – jednoho z mnoha neměnných, během nichž se neustále střídá rytmus: Volno (víno, pivo, nic, zpěv), bojová příprava (nástup ve spalníři, nástup v hauberku, zrychlený nástup ve zbroji, mazání brány, čištění brány, senosláma, slámaseno, nasedání, sesedání, k zemííí!, do jeskyně, k zemííí!, do jeskyněěéé!) a nudných stráží bez jediného vzrůša – pomyslí si hejtman jízdních žoldnéřů Chabra…“budeme tu nudu muset poněkud narušit.“ Poškrábe se po hauberku, odkopne škorní z kamenné podlahy k smrti unuděnou podvyživenou myš a přemýšlí nahlas:“Některé vrcholy stromů v blanickém lese sice kvůli kůrovci uschly, na temeni hory se ale starý uschlý dub nezazelenal a pramen u skály se taky nerozvodnil…že by se bystřicí dolů valil, to nehrozí…nuda, nuda, nuda. Nehrozí žádný poplach. Tož co s tím?„………………Teď po půlnoci se má sice odehrát veliká, leč nekrvavá běžecká bitva v krajině mezi Blaníkem a Vlašimí. Po čtyřicáté šesté…No a?…To je ono! Už to mám! Heuréka!! Končíme sice přesně o půlnoci, ale pro těch pár minut navíc se na mně snad zlobit nebudou!? Zvlášť, když se celou dobu budou mít na co těšit! Ano! V rozhodnou chvíli těsně po půlnoci se Blaník otevře, my knechti se v divné zbroji vyhrnem z hory…….a chviličku si nenápadně zaškodíme!!!“

Na letošní ročník Zimního běhu na Blaník se připravuji důkladně. Už dlouho dopředu totiž vím, že to bude můj první velký závod. První velký závod v kategorii čekatelů na penál. V kategorii M60. Už v květnu předešlého roku si proto kupuji své první životní trailové botky. Už v listopadu v nich poprvé vybíhám. Celý rok se nezraním. Že by mne nic nebolelo, to ne…ale celý rok poctivě běhám. Jako šílenec. Pomalu, ale jistě! Málo padám, rýmička jen jedna, kusadla v pořádku, brmbr chutná a papu jakbysmet. Přibírám pouhá 4 kila. Ze svalů za rok uberu zhruba (pro tento věk obvyklých) 1-2 procenta. Koxartróza se zhorší jen fous, odpovídající také zhruba jednomu roku života. Blbnu plynule dál, ale na to už jsem si zvykl. A teď? Teď tu stojím nadrženě na startu v jedné vrstvě, neb teplo jak kráva zbrunátnělo můj ksicht během čtyřkilometrového poctivého rozběhání do ruda. Stojím tu v novotou svítícím žlutém trikotu od Ježíška. Ve vyleštěných oranžovo-černých botkách. Kolem mne všechny ostatní barvy spektra. Jen o bílou letos nezavadíš. Za prvé je schovaná pod mou černou kšiltovkou, nasazenou hluboko do čela, a za druhé je schovaná kdesi u pólu. Kde že jsou loňské blanické sněhy, trapně leštěné mými slajkovými silničkami?

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Stojím narvaný ve čtvrté řadě. V trailovkách! Není možný! Neponechávám nic náhodě.

Ihned po startu prchám hledat paty Pavla Prchala. Prchal mi kupodivu minulý týden na závodě neprchl. Poprchal za mnou. Těsně. Tak si věřím. Že dnes Prchalovi zase prchnu! Sbíháme parkem. Hledám paty…prchat je tak krásné…tady jsou! Prchám za patami. Dost rychle…proboha, Prchale, ty poděse, jsem diesel, zpomal!

Vybíháme z parku. Prchal až za mnou! 3:50. Tempo. Ty vole, neblbni! První kopeček. Prchal vedle mne. Konec prvního kopečku…Prchal přede mnou. Tempo 6:00. Moje. Ještě vidím paty. Poslušně se řadím do vláčku na úbočí lesa. V úzkém horizontu pohledu koně s klapkami na očích vidím paty. Útlé. Nejsou to paty Prchalovy. Jsou to paty dívčí.

• 

• 

• 

• 

„Ku brááněéé pochodééém vchod!“ Stráž končí. Konečně trochu rozptýlení! K smrti znudění knechti stojí před Chabrou a bránou z Blaníku. „Budivoji, Sebrane, seberte se, vemte pilu a nenápadně se přesuňte pod silnici nad Brodcem“…šušká jim spiklenecky do ouška Chabra. Tuhan, Stojan a Bojata připraveni? Tak šup pod vrchol!“ Přistoupí k Truskovi:“Vem si Hnojena se Skvrnějem, bečky a fofrem k Blanické studánce…a makat! Prudo, Ryjku, Škoději, vám už jsem to říkal v poledne. Víte, co máte dělat? Tesáky, meče – hybaj!“ V rozhodnou chvíli se Blaník otevírá, knechti v poloviční zbroji jdou z hory. Nesvatý Chabra vede je v zablácených škorních do záškodnické akce. Blaník se otevřel…a hned zase zavřel.

Krásný, originální tři dé model Blaníku, který jako cenu pro medailisty vymyslel a vytvořil Ondra, čeká ve 27 provedeních na 27 soklech v hale ve Vlašimi. Krásný, originální tři dé model Blaníku – chci! Na poličce v pokojíčku je na něj připravený flek…přesně na velikost soklu! Takže makám. Prchalovy paty vidím tři páry pat před sebou. Mé paty se však již nezvedají tak energicky. Jako po startu. Prozatím to ale není tak strašné, vždyť běh po patách je mou obvyklou normou. Zvedá se mi jen tep, kufr a srdce do krku. „Mohutniž pokolení tvé tréninkem a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly“…opakuji v duchu Jiráskovu mantru z pověsti…a běžím naplno, s hubou zkřivenou úsilím. Na první občerstvovačce stojí Ondra a točí. Ne ionťák. Nebo pivo. Točí video. Povzbuzuje nás. Snažím se před objektivem zkřivenou hubu srovnat do úsměvu a včas si utřít uslintaný vous. Výsledek? Bez komentáře. S ubývajícími silami běžím kolem rybníka – směr vzhůru, k dalece ještě vzdálenému vrcholu Blaníku. V lese je mokro. Bořím se i v trailovkách. Bořím se, protože jsem mastodont. Žádná z pat přede mnou se neboří. Přede mnou totiž není žádný mastodont…zezadu se kolem míhají další postavy. Vznáší se nad blátem v úvozech, vznáší se nad loužemi, které však vzápětí mohutně cáknou pod mastodontem. Botky od Ježíška už nejsou vyleštěné…mastodont ale stále vidí Prchalovy paty.

• 

• 

• 

I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale všichni Šlehové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti hudou. V rozhodnou chvíli se Blaník sice otevře, ale knechti v poloviční zbroji vyhrnou se z hory ne k jemu pomoci, nýbrž jemu škoditi!

Na hranici obzoru a viditelnosti, která je ovšem díky zkalenému zraku zcela minimální, vidím Prchalovo paty. Sípu. V seběhu! V seběhu z občerstvovačky za stoupákem silnice od Kondrace. Vzápětí se málem přerážím o kmen, ležící přes cestu. To mám za to, že furt mžourám na ty paty!

Budivoj se Sebranem škodí. Piliny létají od pily, padajíc na jehličí vedle prudkého seběhu na poutní cestě z Řípu na Blaník. Statný strom s žuchnutím přehrazuje závodní trasu. „A je to. Sebrane, jdeme na další,“ povídá zpocený Budivoj, vetkne si pilu do ramene a vykročí k Brodci.

Lávka přes Brodec je vzorně opravená. Všímám si čerstvě položených světlých prken. Všímám si jich i přes poloviční koma. Všímám si vzrůstajícího počtu nových pat. Přestal jsem si všímat bláta, pařezů a vyčuhujících kamenů…chyba!? Prozatím ne. I přes značnou nepozornost, způsobenou nedostatkem kyslíku, stoupám. Stoupám ve štrůdlu pat. Rychlost běhu zanedbatelná. Trusek, Hnojen a Skvrněj se činili. Kolik beček nám do úvozů vychrstli? Není mi nic platný celoroční trénink…na pás čipové časomíry pod závěrečným výšvihem k vrcholu Blaníku „přibíhám“ co mastodont křížený s lenochodem…o pouhé dvě minuty dříve, než v roce minulém. Levá strana rovnice: slajky, o rok mladší – se téměř rovná pravé straně – trailovky, o rok starší. Jen ta únava mi připadá ještě větší než minule.

Minulý rok mne výšvih totálně zdemoralizoval (viz. halucinace v podobě škodolibého hihňání knechtů zpod země), ale za vrcholem jsem malinko ožil. Jsem zvědav, co se stane letos. Zdá se mi, že do chůze přecházím pod vrcholem ještě dřív než loni. Už ho vidím. Ticho…ticho? Kde jste? Chrápou? Tohle si přece nemohli nechat ujít! V souladu se současným stavem těla a ducha zařvu:“Kyslíííík!!“ Očekávaje zpod nohou škodolibou reakci…nic. Kde jsou? To nemůžou ty blbý rozhledny stavět trochu víc v dolíku?

Tu Prchal, náhlou obavou obklíčen, jako zmámen a často se za paty otáčejíc, bude ku Vlašimi prchat – aby tam hrozný ten boj dobojoval. A bude tak zuřivý, že pot proudem poteče od vrcholu až pod bránu nafukovací cílovou.

Mé uspokojení u rozhledny je jakési vlažné. Nadchází totiž okamžik pravdy. Seběh. Trénink přechodů se celý rok nedařil (neboť se vůbec neuskutečnil), nejsem tedy schopen zrychlit. Potřebuji co nejdříve doplnit kyslík! Trailovky drží. Teď jen abych udržel zcvaklé půlky. S očima vypouklýma jak klient v čekárně na endokrinologii brzdím. Brzdím ruční, nožní i mozkovou brzdou. Usilovně. A míjí mne paty…vžum, vžuum, vzůůůmm! Zprava paty, zleva paty…ty paty vůbec nebrzdí! Všechny na volnoběh. Pud sebezáchovy na nule. Jak to dělají? Nechodí do práce, nebo co? Vzdálenosti mezi mými špičkami a patami přede mnou se bleskurychle rozevírají. I mé půlky mají snahu se rozevírat…brzdím ještě usilovněji. A slyším vzdálené hihňání…ne pod nohami, kdesi mezi stromy dole…tak přece jen tu jsou, knechti jedni. Konečně se cesta trochu srovnává. Kameny však stále hrozí. Našlapuji jako čáp. Komik. Hihňání neutichá. Jdou přede mne další paty a točíme doleva…

Ryjek, schovaný za statným smrkem, šeptá Škodějovi: „Až proběhne ta krasavice bez přilbice, ta v těch divných přiléhavých gatích, fikni to hned u stromu…Prudo, smotat a pod jehličí s tím…ale rychle! Než nás uvidí ten knecht ve žluté košili, co se támhle nahoře za dubem klátí jak slunečnice před zlomením.“

…cesta je rovná, široká, mírně z kopce, od traktorů uhlazená. Jen sem tam vpravo loužička. Konečně jsem se jakž-takž rozběhl. Občas se sice najde nějaká nová pata, ale už dost zřídka……cesta je stále rovná, široká, mírně z kopce…běží se tak pěkně…netrvá to ale už nějak dlouho?…cesta je pořád rovná a široká – už skoro jeden a půl kilometru…kdy už konečně přeběhneme přes lávku nad Brodcem?…náhle se paty přede mnou mění ve špičky…co to? Rázem je po relativní idylce. „Běžíme blbě!“ volají přibližující se špičky. A k….! Do p…..! Do h…..! Píp píp píp píp píp!!!…

„Škoději, Prudo, teď! Teď neběží žádný knecht! Vyhrabat a fofrem přivázat zpátky přes cestu, než nás ten žlutý knecht zazří! Honem!“

…cesta je rovná, široká, mírně do kopce, od kol traktorů a podrážek blbců uhlazená. Jen sem tam vlevo loužička. Konečně jsem se jakž-tak roz…a teď tu kleji, sprostě nadávám…a jdu. Na závodě. Jdu! Nejsem sám. Morál na nule. Zakufrovali jsme. Ano…jsme v prdeli…“Přísahám – tohle byl poslední závod, co jsem v životě běžel! Poslední!!!“

„Už se vrací, hihihi, koukejte, jak jsou nasraný! Hihihihihi!“

Cesta je rovná, široká a mírně do kopce. Náhle končí u pásky, natažené přes ní ve výši pasu. U pásky, která tu před dvaceti minutami nebyla…obcházím jí…a slyším vzdálené hihňání…Prudo, Ryjku, Škoději!!! Je po závodě. Krásný, originální tři dé model Blaníku se propadá do mlhy zapomnění. Sbíhám v ní schody k Brodci a hledám ztracenou motivaci. Marně.

Cesta je pro změnu křivá, úzká…a zase hodně do kopce. Podrážka blbce ji jen tak hladí. Neprchám. Běžím po ní piánko. Poprchám. Nemám kam spěchat. Sprostých slov ubylo, už jen kleji.“Přísahám – tohle byl můj poslední Běh na Blaník v životě! Poslední!!“

Za sedmero kopci a sedmero dolíky se Prchalovy paty blíží zámeckým parkem k cílové pásce. Na rovince u Blanice se Prchal pro jistotu otáčí. Zbytečně.

Chabra není jen sadista, který vysílá Sadimíra a spol. hihňat se do hory. Chabra je i lidumil…vyslal Těšíka s Útěchem. Dolů, za lesy, k rybníku. Utěšit slimejše.…před poslední občerstvovačkou přibíhám k rybníku Jírovec…pusto a prázdno…Těšík s Útěchem už odešli…kdo by tady taky tak dlouho tuhl, že?

Prchal protíná se zdviženýma rukama cílovou pásku. Sklání hlavu, přijímá medaili a spokojeně odchází do tepla. Konzumovat. Blbec mezitím protíná se svěšenými rameny státovku z Kondrace do Vlašimi. Vece:“Přísahám, tohle byl nejmíň na měsíc můj poslední závod! Nejmíň na měsíc!“

Za sedmerem kopců a sedmerem dolíků, na rovinku u Blanice, do zámeckého parku – připlazí se blbec dva a půl Večerníčku za Prchalovými patami. Z posledních psychických a předposledních fyzických sil vykluše na dvou borovicích nekonečný závěrečný kopec. Sbíhá do cíle. Před cílovou páskou ale pookřává, přidává pro nekonečně trpělivé fanoušky úsměv a brumlá si pod vousy: „Přísahám, příští rok jsem tu zas – to bude jízda…žádní Trusek, Hnojen, Tuhan, Pruda, Škoděj, Krušej, Mračen, Sadimír ani Stojan mně přece nemůžou zastavit! Ten tři dé model Blaníku prostě chci…a klidně i po patách!“

Pak nastal svatý pokoj. A všechny paty české si odpočinuly. Mnoho z nich sic za těch bojů téměř zhynulo, ale teď jsou z nich mužové a ženy celí(é). Poznajíce chyby svých předků i své, budou teď navždy pevně státi a nepřítel jimi kvůli vytrénovanosti jich svalů a mozkoven o zem již nikdy neudeří!! Šťastná buď, ó vlasti milá, mohutniž pokolení tvé tréninkem i nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly, přemáhaje všechna protivenství. Ať zachováš nám dědictví běžců: radost z pohybu, švejkovství, optimismus a zdraví!

Utírám si hubu, mastnou od guláše…a z pódia slyším: „První místo v kategorii M60 získává…Pavel Prchal!“ Tleskám…Pavel, nejlepší vypravěč vtipů, schází z pódia. Podávám mu ruku ke gratulaci a slyším jeho top fór:“Ty Šleho jedna, já byl za Blaníkem úplně na šrot…a celou cestu jsem se otáčel, kdy už mně konečně předběhneš!“

Toto byla pověst nedávných dní a nové proroctví o zemi naší běžecké, v mozku totálně odkysličeném se zrodivší. Kdos v ní se našels, nebyla toť náhoda - neb Blaník kyslíku rozhodně ti nepřidá - však prazvláštních vzpomínek přehršel.