Jednou za čtyři roky dostane člověk neobvyklý dar. Dar jednoho dne navíc. Prodlouží si život. Obrazně. Dárcem je kalendář. Darovaným osoba, která o dar stojí. Pokud se příjemce času navíc navíc v tomto dni zúčastní oblíbeného běžeckého závodu, prodlouží si život tuplem. A nejenže prodlouží – on se dokonce na ten jeden jediný den stane znovu dítětem!

NA DEN ZNOVU PUBERŤÁKEM

Pořadatelé mají asi podobný názor jako já, neboť se únorového čísla 29 – ani vzrůstající nervozity kvůli neviditelným kuličkám – nezalekli, vrhnouce před tímto datem veškeré své pořadatelské zkušenosti a energii do příprav PŮLMARATONU VAŠÍ LIGY. A vyplatilo se. Absolventi závodu se teď mohou pochlubit jedinečnou zkušeností – pro jednou si zase všichni závodili v dětské kategorii (a sedm nejstarších – včetně mne – za mladší dorost)!

Pravda, nebyli jediní, koho napadlo zrovna v tento den uspořádat běžecký závod. Při prozkoumání termínovky jsem narazil na dalších pět závodů…Železnohorák v Bezděkově u Chotěboře (5,2 km), v Ludgeřovicích (15 km), v Čerčanech (Běh na Čerč. Chlum, necelých 5 km do vrchu), v Přerově (Extrem race winter 2,5 – 10 km) a Grymovskou desítku (překvapivě 10 km)…

…tenhle byl ale nejdelší!

V Braníku máš skoro ideální podmínky pro dobrý cílový čas. Rovina tam a zpátky. Když prší, vlhký vzduch hladí plicní sklípky. Když neprší, vlhkost od řeky je hladí taktéž. Od podzimu do jara a za bezvětří ideální běžecká destinace. Jen to léto…jen ten častý průvan táhnoucí nad řekou…kromě něj (do obrátky) bylo počasí tentokrát pro tučňáka optimální – bio 1, nízká teplota, tlak, rosný bod, nálada v pořádku. Tempo přizpůsobené plánu – do obrátky na 10,5 km pošetřit proti větru síly, aby byl tučňák schopen na posledních třech kilometrech ještě vystupňovat tempo, už tak zrychlené po větru za obrátkou. A ono se to povedlo – naprosto nečekaně. Ustanovil jsem si nový osobní rekord z kategorie mladšího dorostu!

Aby ne…puberťáci mají přece energie na rozdávání!

Jen jednou za dlouhá čtyři léta
prožívám zázračný den.
Bez kouzla bývá jen pro analfabeta -
neznámým číslem on podveden.

Jen jednou za dlouhé čtyři týdny
svěřuji tělo běžecké půlce,
při níž - přes problém s počty očividný -
proběhnu cíl s číslem na pivní bulce.

Jen jednou za každé čtyři minuty
sčítám tu jedna, dva...jednadvacet -
čím výš, tím víc mám to v závodě nahnutý,
tím spíše k součtu chce se i zvracet.

Jen jednou za pár let jsem pěkný číslo -
v zázračné proměně je mi zas patnáct -
a kdyby mne nesraly kyčle a tříslo,
zdá se mi proměna nenávratná!

BĚH Z HUSTA DO ŘÍDKA

Jednou za hooodně dlouhou dobu dostane člověk neobvyklý dar. Dar dostatku času na zamyšlení. Doba je totiž fofrnická a nikdo nestíhá si skoro nic pořádně promyslet. Náhle se však objevil dárce. Času. Je to taková malá potvůrka…tak malá, že ani není pouhým okem vidět. Ne, že by tahle potvůrka byla na světě sama. Je jen jednou z mnoha. Má ale jednu prioritu. Pořádně ji neznáme. Sotva se narodila. A tím je nebezpečná. Nebezpečná kvůli strachu z neznámého. Potřebujeme si ji „oťukat“. Naučit se s ní žít.

Pořadatelé letošní PALESTRA KBELSKÉ DESÍTKY měli velkou kliku a privilegium – uspořádat poslední závod před všeobecným zamyšlením se. Poslední závod jedné éry. Éry před potvůrkou. Éry, kdy každý měl svou pravdu – a přes ní nejel vlak. Éry, kdy slovo tolerance mělo asi tak stejnou hodnotu a důležitost – jako husté slovo…hovno…

…závod to byl moc pěkný. Malinko okleštěný (šatny, převlékárna a zázemí jen v hygienikem povolených stísněných prostorech školních šaten) – ale pěkný. Počasí většině účastníků moc nepřálo, vítr a lehký deštík ztížil podmínky zájemcům o osobní rekordy. Počasí a profil také také většině účastníků nedopřává, aby se jim čas z tohoto závodu objevil v kolonce vlastních osobních rekordů. Počasí a profil tu ale zvyšuje důležitost nás – vodičů. Vodění „desítky“ na 50 minut není výjimkou. Kbelská desítka je totiž pověstná zcela odlišnými podmínkami v první a druhé půlce trati. Zatímco první polovina závodu bývá většinou po větru a je i profilově jednodušší (nejinak tomu bylo i letos), v druhé půlce se musíš připravit na protivítr a kopec. Nahoru. Mírný, ale dostatečně nepříjemný a dlouhý na to, aby závodníka, který první půlku „přepálí“, náležitě vytrestal – v podobě prudkého snížení tempa, ztráty drahocenných desítek vteřin a snu o osobáčku. Vodič na 50 minut musí s tím vším počítat. A dokázat skupině „svých oveček“ srozumitelně vysvětlit, proč mezi nultým a pátým kilometrem tempo přepaluje sám! 🙂 Na Kbelské jde totiž o rovnoměrnou zátěž, ne tempo! Mimochodem – vítěz závodu (pěkný čas pod 31 minut) se o jeho dvou zcela odlišných půlkách v rozhovoru pro TV Kbely zmínil také.

Dá se předpokládat, že tento závod byl v dohledné době pro mne poslední (nejen pro mne). Což je „na hovno“. Důležité pro nás všechny bude se z nastalé situace poučit…důležité bude se poučit z přepáleného tempa celé „moderní civilizace“…jen doufám, že nám (snad po relativně brzké eliminaci potvůrky) zase moc rychle neotrne. Že si dostatek chvil pro pořádné zamyšlení a ochotu k toleranci ponecháme i po návratu k „normálu“. Že budeme sice více tolerantní…ale s šířeji otevřenýma očima, než doposud. Abychom pořád dokola nešlapali do řídkého…aby nám pak podivná nálada posledních let ještě více nezhoustla…

S PARTOU IMUNNÍCH VODIČŮ

Nervozita narůstá.
Pomalu, ale jistě.
Z řídka do husta.
Ne však kvůli závodu...
vždyť na tomto místě
dlí odolná krusta...
...dík duševní očistě.

Cítíme se jistě,
žádná rouška přes ústa.
Milá majorito,
je nám líto -
prolezli jsme síto.

S naklepanou kýtou,
s oslabenou rivalitou
a posílenou imunitou
běžíme s jedinou prioritou -
cedit běžce z husta do řídka...
...ať žije Kbelská desítka!


  ...před minutou byla právě vyhlášena celosvětová pandemie...kvůli řídnoucím šancím na zvládnutí epidemie...hustý. Tak brzy ve zdraví na shledanou...na příštím závodě.                                                         Šleha