Jak se lze kochat…a přitom závodit
Tak…a máme to za sebou…a je to věčná škoda…a bylo to super. Ale nevadí, čekají nás další výzvy, další krásné zážitky. Milé vzpomínky mi už nikdo nevezme. Pěkně doma u kafíčka a s odstupem se vracím k víkendu, který jsem společně s oběma Štěpány prožil na jednom z nejkrásnějších běžeckých závodů, jež může v této republice běžecký vytrvalec zažít. Podívám se na SILVA NORTIKA RUN z několika pohledů.
Pohled běžce NADACE NA OCHRANU ZVÍŘAT
Čeká na předávku – na 44. kilometru ultramaratonu, dlouhého celkem 103 km. Exemplář nepovedeného, ale snaživého běžce, sedícího na zápraží kozí farmy kdesi uprostřed liduprázdných Novohradských hor. Pod nohama mu skotačí voříšek Rozárka, nechávající se drbat za ušima. Ranní sluníčko se exempláři ostře i hebce opírá do sotva probuzených, ospalkami zalepených očí…přichází další, prvotřídní exemplář homo sapiens, poněkud civilizovanějšího vzhledu – pan domácí. Ochutnávají spolu jeden z dvanácti druhů prvotřídním exemplářem vyrobeného, prvotřídního kozího sýra – s příchutí brusinek a ořechů. (Ochutnat více druhů si závodník netroufá – mlsný jazyk by rád, jenže – bude riskovat potíže, když ho čeká skoro padesát kilometrů rachoty po horách?). Jde se dojit. Koza Barborka má nad rohy zvědavý otazník, neboť toho nového – divného starého kozla – ještě neviděla. Stojí jen na zadních, podkolenky, kšiltovka a na triku bílý obdélník s číslem? Pach je v pořádku, ale jinak nic moc. Za ohradou hlídkující kozel alfa, velikosti Kudu velkého s černým plnovousem skoro až na zem, se znuděně obrací a jde si za svým. Konkurence žádná, tohle je jen neduživý homo sapiens neanderthalensis…je to v klídku. Jiné jméno než Rasputin si závodník pro kozla nedokáže představit. Barborka má za pomoci jeho neobratných prstů za dlouhatanánskou chvíli odlehčeno a může, na rozdíl od nedůstojného příchodu se zadníma nohama do Á, důstojně odkráčet s nohama do H. Tři litry dolů, vemínko prázdné, zadní nohy děkují.
Právě přibíhá první ultramaratnec, kdo jiný než Dan. Ale co to, 20 sekund za ním rakouský dres (zdá se, že dnes bude mít Dan silného protivníka)? Za chvíli je tu i 3. závodník. Začínám si pomalu převazovat tkaničky a chystat se na svůj úsek. Času dost. A tu náhle, nečekán (vlastně čekán, ale ne tak brzy!!), přibíhá neznámý 3. závodník Štěpa! Je to frajer, ve dvojičkách jsme na předávce první! Ve spěchu se loučím se zvířecím osazenstvem farmy, děkuji majiteli farmy a přebírám čip od Štěpy. Poplácám ho po zádech: „Jsi borec“…a jdu na věc. Ještě na mne cosi volá, ale protože běžím z kopce, kvůli větru svištícímu kolem uší mu nerozumím. Pravděpodobně mi se svým svérázným humorem připomíná, abych to zase nezvojtil, nepřerazil se a – já dřevo – donesl pomyslný kolík ze smrku Novohradských hor nepoškozen až do cíle. Mám rád zvířátka (ostatně dnes pro ně i běžíme), ale přiznávám, že v lese kdesi u Baronova mostu raním jakéhosi brouka svým vyceněným zubem, na který mi zvědavý polétavec právě dorazil…a vzápětí, potupen a frustrován, zabíjím dva komáry. Jeden zmírá vdechnut, rozemlet a vychrchlán z rozedmutýých zbytnělých plicních sklípků, druhý nekompromisním úderem pomstychtivé dlaně.
Mezi Pohorskou Vsí a Benešovem nad Černou v temném hvozdu zase přeskakuji spadlé kmeny, jež tam přes cestu natahali pracovití dřevaři – a téměř další průser…cosi malého, chlupatého, v rychlosti neidentifikovatelného, na poslední chvíli uniká zpod mých krychlí. Málem jsem zašlápl kunu.
Obrácenou roli zažívám přímo v Benešově nad Černou. Příliš přítulný vořech využil mé ne již zcela optimální formy a rychlosti – a šel mi zezadu po noze. Instinktivně jsem stačil zakřičet: „Běžím za Nadaci na ochranu zvířat!“ To mne patrně zachránilo. Jakmile tento výkřik zaslechl, okamžitě se… zakousl pouze do boty. A velmi rychle, jen po několika metrech vláčení, ji pustil. Zkuste si totiž hryznout (i když jste pes) do boty, již 3 hodiny nazuté na závodící haksně běžcově!
A v době, kdy jsem už skoro usínal za běhu, ve vysoké trávě luk kdesi nedaleko před cílem? Probudila mne, nepozorného, právě probuzená nepozorná srna s kolouškem, o které jsem v trávě doslova a do písmene zakopl…
Pohled milovníka přírody
Ač nejsem doktorem ničeho, v cíli si říkám: „Pane doktore, vy jste se zase kochal.“ Fyzicky maximálně vysílen, psychicky maximálně posílen, nabit pozitivní duševní energií na několik příštích týdnů. Únava brzy zmizí, ale do paměti mám navždy uloženy terabajty krásných obrázků.
Vžijte se do kůže turisty (cykloturisty), který po několika hodinách chůze (jízdy) liduprázdnými lesy a loukami přichází (přijíždí) na křižovatku lesních cest…a nevěří. Stojí tam tři stolečky se třemi malovanými ubrusy, za nimi tři sudičky se třemi úsměvy, na stolečcích nakrájený chléb a sůl. Tak jsem se cítil i já. Téměř 20 kilometrů jsem nepotkal jiné lidičky než dámy a omladinu za občerstvovacími stolky. Pravda, vedle vítacího chleba se solí se vyjímalo i 50 kelímků s colou, 50 s vodou a 50 s ionťákem, ale jen na chléb se solí 103 km neuběhnete, že. Nádherný úsek mezi Leopoldovem, Baronovým mostem, Pohořím na Šumavě a dále po státní hranici s Rakouskem – lidé – nic, auta – nic, letadla – nic, ticho – všude, zvířátka – občas. Běžím jako třetí po Danovi, Rakušanovi…a po 70 kilometru úplně první. Na této metě se totiž dělí trať pro závodníky na 90 a 103 km. Závod dvojic je na 90 km.
U dalších sudiček odbočuji doprava na rozdíl od Dana a rakouského závodníka, které oba čeká 13ti kilometrová smyčka vlevo. Běžím dalších 10 km zcela sám, odkázán pouze na naštěstí perfektní značení trati. Mechem, trávou, lesním úvozem, blátem i asfaltem….až dva kilometry před cílem opouštím les a přes louky vidím Horní Stropnici, cílové městečko. Naprosté ticho je v cílové bráně postavené na trávníků místního fotbalového klubu vystřídáno rachotem bubnů, potleskem a halasem diváků za cílem. Jaký kontrast…
Pohled závodníka
Závod dvojic – malá konkurence v této kategorii nás se Štěpou odsoudila do rolí jasných favoritů. Roli jsme splnili, závod si beze zbytku vychutnali…a Štěpa? Na předávku mi donesl čip s nedostižným náskokem. O vítězství jsme mohli přijít pouze mou nešikovností nebo v případě Šlehova zranění. Nic z toho se nestalo, tudíž jsme zvítězili. O to ale tentokrát tolik nešlo. Proběhli jsme krásný závod, nádherné prožitý v lůně přírody…a odnesli jsme si spoustu nádherných i bizarních zážitků, vzpomínek.
Nakonec skládám hlubokou poklonu a blahopřeji ostatním ultramaratoncům za jejich heroické výkony, odměněné dokončením závodu na 103 a 90 kilometrů.
Jupííííííííííííí! Hop,hop, hop, glo,ham,hophop,jéééé,hop, ham,glo,hop,hop,au. Hop,hop,ham,gloglo,auuu,hophop, au,gloglo,hophop,jauvajs. Hop,hop,hamham,glogloglo, Ham,hop,glogloglo. hophop,jaúúúúúúú,hhhop,jauvajssss! Jaúúúúúúúúúú, hop,glo,hop,glo,jaúúúúúúúúvajs, ham,glo,hhhhhhhopiny,hooop,glogloglo, jauuuuuuuúúúú!!!Hhoophoop,gloglogloglo, hooop,haam,gloglogloglgglglglg,jáááááááááuuvajsssssss!!! Hooooooop.....juupííííííí!!!!!!!
Šleha běhá... 