25. 5. 2015
Tchus!! Das ist fantastische!! F kolik chodina mam ich byt na banhof Uwala? Fahrplan ist monumentalische und beste!! Ja poslucham jakakoli roskaza mein klusische fuhrer… ja moc tesila! Fecer promlufime o cesta a klusa na sitra…v 18:00 budu u tvoja facha… dobra praca pro ty a fecer tchus…Šleha morofa…
…po delší době se sešla síla, čas a nálada na další zápis do našeho Deníku party magorů, běhajících nahoru! Vzdálenosti vybraných kopců od stověžatého města na Vltavě jsou již poměrně velké, tak nápad spojit 2 kopce do jednoho dne okamžitě padl na úrodnou půdu. Taková naše akce 1+1 zdarma. Myslím, že pro běžného smrtelníka je představa strávit 7 hodin v autě a skoro 5 hodin za běhu po lese dost šílená. Pro nadšeného běžce, který má rád kochačky s průvanem v trenkách, je to ale záležitost prakticky neodolatelná.
V sobotu ráno tak po maminčiných devastujících snídaních v podobě misky vloček s jogurtem, 3 chlebů s lučinou (v případě Šlehy poněkud méně zdravých raňajek, sestávajících z potravin, přibližujících se kritické hranici poločasu rozpadu) usedá nebojácné běžecké duo Š+Š (Štěpán & Šleha) do vozu značky Škoda a vyráží vstříc dvěma nejvyšším kopcům Českomoravské vrchoviny. Naším cílem je https://cs.wikipedia.org/wiki/Dev%C4%9Bt_ Devět skal (836 m n. m.), skála o celý jeden metr nižší než Javořice (837 m n. m.) https://cs.wikipedia.org/wiki/Javo%C5%99ice. Od posledního zářezu v podobě fofr Blaníku utekly již 4 měsíce, takže očekávání a běhonažhavení je na nejvyšší možné úrovni.
Aby se nám z té krásy nezamotala hlava, dohodli jsme se, že poběžíme okruh Devět skal na pravou ruku a okruh Javořice klasicky (jako na dráze) na levou.
Devět skal
(sobota 16.5.2015, 19.3 km, stoupání 578 m)
Po 2 hodinách lenivého sezení v kajutě našeho vozu parkujeme v malém městečku Svratka – nedaleko Hlinska. K pobavení místních lezeme jako ukázkoví lufťáci do přiléhavých triček a trenýrek a s úsměvem vyrážíme na lehce zvlněný 19ti kilometrový okruh po Žďárských vrších. Pěsti na bradavky a jedem!
První část okruhu na Devět skal máme dojem, že jsme přijeli po špatné mapě. Ne, nejsme zpět ve středočeském kraji…cestou po červené na Karlštejn probíháme mezi jamkami golfového hřiště obklopeného reklamními tabulemi blízkých i vzdálených firem. Na greenech se procházejí vytuněnci – vyznavači oblíbeného sportu. Zadržují odpal a vrhají na nás podezíravé pohledy…Na golfu se neběhá! A co ty úbory!? Jaksi sem nezapadáme, proto se koukáme co nejrychleji vzdálit. Rokokový lovecký zámeček Karlštejn, k němuž se do mírného kopce po chvíli přisuneme, je kromě poněkud neoriginálního názvu zajímavý ještě z jiné stránky. Je označován jako „střecha Evropy“. Stojí totiž přesně na hlavním evropském rozvodí. Z jedné strany jeho střechy stéká voda do Černého, z druhé do Severního moře.
První postřeh po vnoření do lesa – kde je průzračný vzduch Českomoravské Vysočiny, potažmo Českomoravské vrchoviny (vyberte si)? Prach se vznáší nad lesní cestou v hustém neprůhledném mraku. Je téměř bezvětří – přesto se zvedá až k vrcholkům stromů. Ve stínu ho není tolik vidět, jenže když se dostaneš na slunce! Okamžitě cítíme, ač nejsme alergici (nebo že by?), zrnka v chřípí a na průduškách. Teprve po chvíli nám dochází, že vzduch je v pořádku…jenže je půlka května. Monokultura smrku vypouští nekonečná mračna pylu. A protože nefouká, pyl se samozřejmě v největším množství soustřeďuje ve výši nosa běžeckého kosa. Z očí tečou žluté slzy, černé ponožky dostávají zlatou patinu a žlutou lesní cestu kříží pozlacení mravenci.
Několik horolezeckých vložek na vyhlídky zpomalilo posun vpřed. Zároveň však zvýšilo úroveň kochacího prožitku. Obtížnost výstupů pro Sandhalla 0, pro Šlehu vzhledem k zprkenění všech jeho končetin cca 8-9. Zvláště sestoupit zpět na cestu se pro něj stává adrenalinovým zážitkem. S každou další vyhlídkou přímo bytí ohrožujícím. Některé stromy sice již dosáhly výšku vrcholků skal a znemožnily tak kruhový výhled, polopanoramata přesto stála za námahu kamenné mohyly zdolat.
Závěrečný výšvih na vrchol Devíti skal nemá příliš vysokou sportovní úroveň, neboť je i na české poměry krátký. Jestliže jsme po cestě nepotkali téměř živáčka, na vrcholu se to hemžilo jak v jihočínské provincii Kanton. Vyšplhali jsme na nejvyšší z devíti skal kol dokol, abychom dostáli povinnosti spočinouti na kótě 836 m n.m. Požádav pak dvě starší slečny (či mladší dámy) o naše zvěčnění na kótě, podali jsme si ruce a znehybněli…důvěřivě předavše mobilofotoaparát do jemných rukou… „Vyfotila jsem vás pro jistotu třikrát, můžu to tak nechat?“ vece krasavice… „Děkujeme mnohokráte, pánbíček vám to vrátí na dětech, slečno.“ V autě však zjišťujeme – vrcholové foto nebude třikrát, nýbrž ani jednou! Soudružky někde udělaly chybu…dopadlo to stejně, jako kdybychom požádali o foto veverky…
…trasu Svratka, Karlštějn, Zkamenělý zámek, Milovské Perničky, Čtyři Palice, Křižánky, Devět skal, U Žida, U Nebožtíka, Svratka jsme si tedy zpestřili občasnými strmými výběhy na místní vyhlídky. Díky vzrostlým stromům z nich bohužel kromě všudypřítomných mračen poletujícího pylu nebylo vidět skoro nic. Nohy šlapaly a huba jedy. Celý okruh nám za radostného poskakování v konverzačním tempu utekl jako voda, takže jsme se zanedlouho zjevili opět na náměstí ve Svratce. Oba, vydatně větrem opylení, jsme se opilí endorfiny nasokali zpátky do suchého civilu. Za volantem pak rychle nabrali směr jiho-jihozápad, k cílové stanice Jihlavských vrchů.
Javořice
(sobota 16.5.2015, 20.9 km, stoupání 489 m)
Po dalších 2 hodinách poklidné jízdy připlouváme do obce Řídelov nedaleko Telče. Za okénkem je nádherně – 18 stupňů, slunečno a lehce profukuje. Ideální běžecké počasí. Dnes již podruhé hurá do běžeckého mundúru a vyrážíme na plánovaný 20km dlouhý lesní okruh s cílem na vrcholu Javořice. Všechny nohy tuhý jako veka! Posmrtná ztuhlost však naštěstí netrvá zas tak dlouho…a s jistotou zase pomalu ukrajujeme metry z trasy.
Po třech kilometrech běhu k Javořici vbíháme na nádvoří hradu Roštejn. Pěkně upravený hrádek na krásném místě. Stručná historie:
Pozdně gotický hrad, který se zvedá na skalnatém vrchu v 677 m n.m v romantické krajině Javořických vrchů u vsi Doupě, byl vybudován pány z Hradce v první polovině 14. století. V 70. letech 16. století nechal hrad přestavět Zachariáš z Hradce v duchu renesance na lovecký hrádek s rozlehlou oborou v blízkém okolí. Dalšími majiteli byli Slavatové z Chlumu a Košumberka, Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. V roce 1915 hrad vyhořel. Zásadní opravy začaly až v roce 1958. Část hradu byla pro veřejnost otevřena v roce 1969. Po dalších opravách byly ostatní interiery na dnešní trase zpřístupněny v roce 1982. Dnes jsou zde vystaveny sbírky z fondu Muzea Vysočiny v Jihlavě.
Pro zajímavost pověst k němu se vážící: „Jak čert stavěl Roštejn“ – Pán na Telči chtěl mít na kopci a na skále hrad, ale neměl peníze ani stavitele. Upsal se tedy ďáblu. Čert slíbil postavit hrad za jednu noc. Nosil kameny od Telče a stavbu by do rána určitě stihl postavit. Ale na Starém Městě žila chytrá selka, která pána milovala. Před rozedněním probudila kohouta, ten zakokrhal a hloupý čert si myslel, že je ráno. Stavbu nedokončil. Poslední kámen odhodil vztekle ke Staroměstskému rybníku a pán byl zachráněn od pekelných sil. Zdroj: www.hrad-rostejn.cz
Javořice je sice o metr vyšší než Devět skal, jenže dostupná až příliš snadno. Navíc na vrcholu poněkud fádní. Ještěže pod vrcholem vytéká krásně upravená a velmi dobrou vodou oplývající Studánka páně. Některé kopečky mají překvapující pointu. Vrcholu Kletečné kralovaly vrcholové hromadě kamení na klacku zapíchnuté sněhobílé dámské kalhotky. Z vrcholu Milešovky jsme pro mlhu viděli úplný prd, vrchol Blaníku jsme překročili v černotě, neboť s číslem na hrudi jsi naprosto nepoužitelný pro případné kochací prožitky. Trosky jsme dobyli skutečně jako trosky, na vrcholu Mravenečníku v Jeseníkách jsem si pro tu krásu vůkol dokonce i malinko ucvrnkl… zato na Javořici je plot, cedule „ZÁKAZ VSTUPU“, objekt radiokomunikací a kovová konstrukce věže. Ale dvacetikilometrové proběhnutí ve stínu smrkového lesa po předchozí dvacítce svou estetickou i sportovní hodnotu má.
Malý pařezitý rybník, Roštejn, Velký les, Kozí hřbet, Lovu zdar – lovecká chata, U Obrázku, Velký skalní Vrch, Studánka Páně, Javořice, Míchova skála, Velký pařezitý rybník, Malý pařezitý rybník. Celý okruh pěkně pod korunami stromů. Nohy už moc nešlapaly, huba se snažila lapat zejména kyslík. Ke konci jsme již sotva motali nohama, a tak jsme nepohodlný posed v korábu nakonec jen a jen uvítali. A cestou zpátky už pomalu přemýšleli o další běžecké taškařici!
Dnes mi poslal Sandhall mail s odkazem na závod Pernštejn – Klínovec…Klínovec máme přece v Seznamu pro AKCE KOPCE taky! Vypadá to na další zářez, opět závodní:
Sandhall: Mrkni na to: Horský běh Perštejn-Klínovec.
Šleha: Co si to vůbec představuješ! Nabídnout takovou ptákovinu starýmu dědkovi! Vždyť by mně to zabilo! Si se úplně zbláznil!……….zítra se přihlašuju, tak doufám, že z toho necouvneš. Už se moc těším…to bud fajn maso…zvlášť na závěr ten výběh sjezdovky!!!
Sandhall: No jo, to jo…a to jsem ti chtěl zatajit propozice! Líbí se mi ten odvoz autobusem z Klínovce dolů. Jsem zvědavej, jak se budou oragnizátoři tvářit……až vyběhneme nahoru, necháme se vyfotit, dáme pokec, otočíme se a povalíme zase po svých dolů…
Šleha a Sandhall
Šleha běhá... 