Moje nejmilejší paňčtelko!

Zdravím vás aspoň takhle. Teť, když se nemúžeme vidět. Když nás ten vyrus rozdělil. Jak rát bych vás v domově navštívil. Ale nejde to. Tak vám aspoň píšu. Posledně ste mi přece řikala, že bich vám moh třeba napsat dopis. Gdyž se náhodou nebudeme dlouho vidět…abi ste poznala, jak sem na tom. S mojí češtinou. Moc se mi stýská po vašich hodinách češtiny jen pro mně. Jak řikáte – po „soukromích čajích“. Teď, gdyž si zatím múžeme jen psát – múžete aspoň mrknout, jak sem se v tý češtině zlepšil!? Žejo!? Ty pomlčky, uvozofky, přímí řeči a čárky – dobrý, ne?

Chtěl bich se s vámi totiš podělit. Vo můj poslední zážitek. Moc rát bich vám o něm chtěl viprávět! No – teď to nejde, takže sem to aspoň sepsal. Úplně sám! Přectavte si ale, že tentokrát to nebil bjech…ten zážitek. Kdybi to totiž bil bjech, tak bich teď měl světový rekord na púlmaraton! Já sem si totiž celou tu taškařici poprvé zaznamenal do hodinek. (Taky hooodně hluboko do mosku jsem si ji taškařici zaznamenal). Sem se totiž naučil je vobsluhovat. Dostal sem je od paní Kolombový-Šlehový k Vánocům. A mám v nich celí ten zážitek skovanej. Ne běh, ne kolo, ne prochásku – let! Let! Na dlouhou trať…doslova…a dovopravdy…létací púlmaraton!

Mám pro vás tedy takový návrch. Co kdybi ste mi to písání skoukla? A pak zase vopravila? Ale tenokrát ne úplně…jen na púl? Že bi ste mi třeba jen pottrhla chibi? Jako u nás ve Specijální škole…abich na první pohled viděl, kde mně křuska tlačí? Například ve vijmenovaných slovech…ty mi do palice fakt furt nejdou…nebo v čárkách, nebo ve slovosledu…atakdále…nebo abich příště furt nepsal to, tak, fakt, furt, aspoň – atakdále…a trojtečky…myslite, že bi to šlo? Abich měl konečně v šupliku aspoň jedno vopravdický SVOJE POVIDÁNÍ – bes ohledu na chybi?!

A tady to je…

MÚJ PRVNÍ LET anep DISKREPANTNÍ SVĚTOVÍ REKORD V PÚLMARATONU

NARODÍŠ SE SICE BEZ KŘÍDEL...V DĚTSTVÍ TI ALE ZAČNOU KRÁSNĚ VYRÚSTAT...JENOMŽE V DOSPÍVÁNÍ TI ZASE POMALU ZAKRNÍ - KVÚLI STRACHU A PŘETSUDKÚM.

Už jako malí vrabčák sem chtěl létat. Vysoko. Až do oblak. Celí život sem po tom toužil. Toužil sem bít orlem. Aspoň na chvíli. Plachtit nad plackou dole, cítit se volně, svobodně si doletět tak daleko, jak jen budu chtít. Nespoutaný. ^{( Šleho – výborně, v téhle větě ani jedna chyba!)} Každému ve škole sem to říkal na počkání…ale dělali si ze mne prču _(Šleho!)…ťukali si na čelo a proháněli mně, jak jen mohli. Párkrát sem ani nestačil utéct, i gdyž sem bil z nich nejrichlejší. Dokonce mi i nadávali…jeden šprt ze třídy mi dokonce řekl, že jsem dyskrepant! _{(Šleho, co to je?)} Strašně mě to urazilo, a i když sem tenkrát nevjeděl co to znamená, bil sem s toho fakt smutný. ^{(Aha – diskrepance (latinsky dis-crepare, být ve sporu, neladit dohromady) znamená rozpor, nesoulad… například mezi dvěma výroky, mezi něčími slovy a jednáním, mezi očekávaným a naměřeným výsledkem. O diskrepanci se hovoří, pokud výsledky neodpovídají předpověděným hodnotám, pokud se výpovědi svědků dopravní nehody mezi sebou rozcházejí nebo pokud například politik po volbách dělá něco jiného než ve volební kampani sliboval…a podobně…)}

Gdyž sem pak bil na vojně, povíšil sem. Uš sem nebil vrabčák – říkali mi první rok „holube“ – což uš bilo trošku lepší…k orlovi to však mnělo fakt ještě daleko. A nakonec? Nakonec sem skončil jako običejný tučňák…bez křídel, pomalí, ale družný…furt lepší než pštros. Bjehá sice víborně, ale má povjest tvora, kterí při prvním problému šoupne hlavu do písku…

…no, a pak…

…sme v prosinci minulého roku v euforyji doběhokolili bjech z Řípu do Prahy. V euforyji sme se po dokončení a „zapivjení“ posadili do tělocvičny na vihlašování a v euforyji po něm jsme všichni sledovali i vihlašování tomboli. Paní Kolombová-Šlehová mi před vytahováním poslední ceny s klobouku povidá: „Tak, dneska si Šleho ostrouhal, viď? Já na to: „Šlehová, počkej, ještě nevihlásili první cenu…a já chci jenom tu.“ „A co je první cena, Šleho?“ „No přece samostatný seskok padákem, mámo“… …“Na to zapomeň!!!“ Pětkrát tu cenu vihlásili. Pětkrát…pětkrát vitáhli rúzný ména s klobouku…pětkrát si pro ni nigdo nepřišel…bili tam, seděli tam…a sklopili hlavy. Nešli si pro ní. Vzpoměl sem si při tom na vtip, který mi vždycky řikával brácha: „Jeden pilot povidá druhému: „Řekni, prosím tě, těm parašutistúm, abi přestali viskakovat. Ještě sme nevzlétli!“ Abich to skrátil…pošesté vytáhli s klobouku mně! Viskočil sem! Viskočil sem jako na péro, pumpoval rukou a vískal:“Jo, jo, jóóóó!!! Skoro všichni v tělocvičně se dost smáli a kroutili hlavami, jen kamarádi kolem mne spolu s Kolombovou-Šlehovou je měli skované v dlaních. Vúbec se nesmáli, jen zoufale kroutili hlavami…v tu chvíli sem bil v tý radosti najednou skoro sám (kromně dětí, co tam seděli s tatínkama a maminkama závodníkama)…a nevim proč, ale vzpomenul sem si zase na to, jak ste mi jednou na soukromé hodině bijologije povidala vo tom australským švábovi…jak prý si, když dospjeje, sám ukousne křídla…jak lidské! _{(Výborně, Šleho!)}

Uplinul skoro púlrok. Púlrok špatných zpráv. Púlrok, ve kterém na nás s každého temného kouta viskočil nějaký dotěrný hmis…púlrok plný australskích švábú a čínských pidišvábú. Už sem ani nedoufal. Už sem se i přestal těšit na to, jak se v kvjetnu řízeně srazím s planetou…a najednou mi napsala Hanka. Napsala, že – vyrus nevyrus, bude se skákat! Musel sem si richle udělat prohlítku. Musel sem se nechat „proklepat“. Musel sem přet tou prohlítkou správně viplnit dotazník a zdárně tím „proklepáním“ projít. A s toho „proklepání“ sem měl trochu strach. Vždyť mi bude za mněsíc „kopa“ let…a s kopou let jít na proklepání, to není žádná pr…_(Šleho!!). Jak řikala paňčtelka: „Šleho, vopatrně, vždyť uš jsi dávno dospjel, vždyť uš máš kopu let!„

Copak proklepání…to dopadlo nakonec dobře…zato přet ním! Gdyž sem ho (ten dotazník) odevzdal panu doktorovi, podival se na mně přísně zpod brílí a povidá: „Pane Šleha, psichologický test jste tedy neudělal…vi ste to úplně zvojtil! Tady je víslovně napsáno Nehodící se škrtněte, ne zakrouškujte…to není test z češtiny…vždyť vi ste podle tohoto dotazníku prodělal úplně všechny nemoci!“ Nakonec se mi ale napotřetí podařilo papíry viplnit správně…a prohlítku sem dostal! Uf…na celí dva roky!

Takže jsem na konci kvjetna přijel vismátý na letiště Plzeň-Líně. Ne Líně jako líně, Líně je název letiště – přijel jsem se strašnou energií! ^{( Šleho – výborně, v téhle větě zase ani jedna chyba! Tvoje hrdá učitelka :-))} Sešlo se nás tam dvanáct. Skokanú. A hlavně – přijeli Hanka s Emilem! Nejlepčejší učitelé skákání! Paní učtelko, vždyť oni učili skoro tak dobře jako vi! Chtěl sem si jít ještě večer kolem letiště zabjehat, ale nešlo to…učili nás tak zodpovjedně, že sme přet púlnocí padli do spacákú jako potťatý…ani pivo sme si nedali! Živly Hanka a Emil (sám velký šéf všech paragánú!) nám pořát dokola opakovali teoriji i praksi – napříklat co musíme udělat, gdyž se něco podělá při vískoku z letadla, s padákem, při pádu, za letu, při dopadu i po dopadu…gdyš nám to viprávěli, vspoměl sem si na jiný ftip, co mi dříf povidal brácha: „Víš, jakí sou poslední slova parašutysty? „Jak to mám vědět?“ „A do prdele, moli!“ Ono to není nic jednoduchého – naučit holuba, abi se z něj za den vylíhl orel…musel sem s ostatníma všechno pořát opakovat…pořát dokola a furt dokola, dokud si živly nebili jistí, že sme (že druhí den budeme) opravdoví orli!

„Optimista vynalezl letadlo, pesimista padák…“ Tohle mi taki něgdy řikal brácha, gdyš sem bil na rozdíl od něj zrovna veselej. Tu poslední noc přet seskokem sem totiž bil (jako skoro vždycki) zase optimista…i gdyž sem měl ráno s tím padákem skočit. _{(Co tím chtěl básník říci, Šleho?)} Bil sem optimista i přesto, že ráno dál pořát pršelo. A mraki bili fakt strašně nízko. Níš, než bi bilo pro orli záhodno (to je ale krásný slovo, paňčtelko, sem si ho z holubích časú zapamatoval. Brácha mi totiž často řikal: „Bilo bi záhodno, abis umil nádobí…bilo bi záhodno, abis ho taki utřel“…atakdále). Ale mi sme si nestěžovali na nepřízeň osudu – a furt se připravovali na skok, jako bi se nechumelilo. Nechumelilo. Pršelo. A mi f tom dešti měli už asi dvacet seskokú nanečisto…ze stupínkú do trávi, ze židle, z piedestalu (to je taki hezkí slovo, že paňčtelko! To ste mi přece taki často řikala, gdyš sem moc frajeřil) sebevjedomí, ve vopravdickym hangáru z dvířek vopravdický Anduli (Andula je letadlo, kterí vrčí jako harlej, žere jako Šleha…a smrdí jako cip), nebo ve snu…z Anduli přímo z nebe.

Hanka s Emilem bili zodpovjední i v noci. Sledovali zodpovjedně předpovjeť. Počasí. Pořád jsme s ním totiš bili v dyskrepanci…mi všichni sme chtěli skočit, ale ono nechtělo! _(Šleho!?) Hanka s Emilem sou ale taki optimisti! Oblíkli se s námi do parašutystických kombinés…a dál sme všichni trénovali, jako bi neprš….jako bi se nechumelilo. Já sem ale (tajně) – nejvíc trénoval hlavu. Zvláště po tom, co nám řekl Emil. Řekl něco jako: „Až budete stát f otevřených dveřich letadla – bude to s vámi cloumat, orkán v očích, tep dvje stě, dole lochna jako svjet – tak se budete muset spolehnout jen na sebe. Na poslední kapírující buňku!“ Všechny ostatní buňki celího těla vám budou řikat, že skočit dolú je blbost. Budou úplně prkený. Ale ta poslední – ta se všemi ostatními v diskrepanci – musí vihrát! Nebojte se, dolú vás nepostrčím, ani nechci – dolú vás musí postrčit ona!

Uš to vúbec nevipadalo na to, že bichom mohli skočit. Mraki byli fakt moc nísko…naposledy sme skoušeli oblékání padáku, zahození rozbitého, spuštění náhradního, odjištění ovládacích šňúr, ovládání smněru a víšky, počítání po vískoku, co dělat při závadách, za letu, při přistávacím přiblížení, přistání, jak zbalit padák, jak držet nohi při vískoku, atakdále…

…trénovali sme zrovinka poslední úkon…gdyž mně najednou oslnilo sluníčko. Emil náhle přestal s víukou, usmál se a volá na pilotku naší Anduli něco ve smislu: „Neskusíme to? Třeba nás svatý Petr vislišel!“ Uš sem bil smířenej s tím, že ze mne orel nigdy nebude… …a najednou sem seděl v Andule. Sedělo nás tam tuším devjet. S devíti posledními buňkami. Plus mladá pilotka a navygátor…plus živli Hanka s Emilem – oba se svými asi bilion sto buňkami…

…a pak…pak sem, s tou jedinou zbilou buňkou…fakt skočil…

…nebudu vám tady ale povidat, jakí to bilo. To si musí každý zažít sám!

Z HOLUBA ORLEM

Bil jeden malí holub Šleha.
Řízený nízkými dětskími pudy 
kopával jak blázen do mičudy -
a gdyš dospjel, zase jen bjehal.

Se snivím úsměvem na tváři
prolétal každičkým dnem,
od dětství - v kuse až ke stáří, 
v hlavje se soukromím snem...

...pořád se pinožit, jen v trávje vrkat?
Furt schánět něco pro zobák?
Odhodit k zemi holubí brka
a stoupat v orlích do oblak!

Máš v srdci něco, co bi jsi rád?
Máš v hlavje cosi "na jindy?"
Kašli na lajny, konvence, na formát,
předsudki, drbi i na pindy,
vznes se nad pohodlí bidla -
 hnet! Tady. Teď...

..roztáhni úsmněv, svá orlí křídla
...a leť, leť, leť!

_{(Šleho, ty jsi střevo!)}

„Hjústne, tady základna Tranquility. Orel přistál.“ Sedím na zadku ve visoké, mokré trávje. Nevím, jestli se mám smát, vískat nebo brečet…asi fšechno najednou…zase se skládám s asi púl bilionu a sto buněk. Dokonce i nějaké moskové bi se našli…a všechny mi s toho mosku do celého Šlehi visílají víkřik:„Orle, tý jo, to je mi ale…kráááásně!“

P.S. Přet nástupem do Anduli sem si spustil ty noví sportovní hodinky ot paní Kolomboví-Šlehoví…nemají sice režim „let padákem“, tak sem si na nich zapnul aspoň režim „bjech„…a višel mi s toho svjetoví rekord v púlmaratonu! Vo čtvrt hodiny!

^{Milý Šleho, děkuji Ti, že jsi si na mne vzpomněl. Také na Tebe vzpomínám a těším se na další hodiny češtiny s Tebou. Mám takový pocit, že „soukromých čajů“ spolu prožijeme ještě spousty! Ale Šleho…neser mi! Já se snad na stará kolena do toho parašutistického kurzu přihlásím taky!}

Šleha Morová