Čas a roky plynou. Přibývá sádlo a lenora. Ubývá sil, svalů a entuziasmu. Co však zůstává, je touha. Touha dokončit, co bylo započato. A co máme započato? Rozdělanou přece máme AKCI KOPCE! Ještě chybí 13 kopců!
Čas plyne tak rychle, že od našeho posledního výběhu na jednu z třiceti vytipovaných hor uběhly přesně 2 roky, 1 měsíc a 1 den…strašné. Kdo způsobil, že sami běžci téměř zapomněli, co je to pořádný „prďák?“ Pravda, občas jsme si nějaký „prďák šoupli,“ ne však v rámci dlouhodobého (až moc) projektu A.K. Jenže osamoceně. Na vlastních, samostatných dovolených. Nedávno jsme ale, po obšírné diskusi kdesi na zahrádce konzumačního prostoru jakéhosi restauračního zařízení, zkonstatovali, že už je konečně třeba něco s tím udělat. Za cinkotu půllitrů jsme konečně našli společný volný termín.
Jsa ubytováni ve stejné dovolenkové chalupě, na okraji malebného podhorského střediska Kouty nad Desnou, vyrážíme, nasoukáni do Šlehova zčervenalého přibližovadla, do Ramzové. Odtud je naplánován…ano, nebojím se přiznat, zbabělý výpad k 18. vrcholu z celkových třiceti. Proč zbabělý? Stačí se podívat na profil a vzdálenost, atributy potřebné k absolvování kopce.
Ramzová. Parkoviště restaurace Ramzovské sedlo – odtud podnikneme rychlý odpolední výšvih k vrcholu Smrku. Nejvyšší vrchol Rychlebských hor, SMRK (1127 m.n.m.), který leží jen asi 15 km severovýchodně od Kralického Sněžníku, je možná i kvůli němu poněkud opomíjen. Navíc je jen jedním z mnoha Smrků. Takto neoriginálně, ba až banálně, si totiž čeští názvoslovci často pojmenovali kopce v jejich okolí… namátkou jmenujme Smrk u Hostinného (584 m.n.m.), Smrk v Beskydech (1376 m.n.m.), náš starý známý Smrk v Jizerkách (1124 m.n.m.)…a dokonce i nedaleko od našeho Smrku rychlebského se u Hanušovic tyčí další Smrk (742 m.n.m.), na kterémžto stojí vysílač, z kteréhož je pěkný výhled, jenž jsem zatím nevyužil.
Znametá to tedy, že strom smrk byl obvyklým koloritem českých hor i v daleké minulosti? Nejspíše ano. Proč by staročeši a staromoraváci nazvali kopec třeba Dub či Trnka, když na něm narostly smrky, že. Vzhledem k teplotám posledních let je ale docela možné, že se časem přejmenují na Akácie, Bambus, Baobab nebo Mahagon?
Výchozí strategický bod u restaurace jsme si nevybrali náhodou…vybrali jsme si ho proto, že se hodí do naší zbabělé strategie. Strategie poseroutků. Strategii poseroutků, kteří neradi běhají v teplotách, za kterých jsou na vrcholcích středoevropských hor schopny růst baobaby. Bod se nachází v dostatečné nadmořské výšce. Dostatečné na to, abychom byli vůbec schopni se na vrcholovou kótu vyškrábat ve stavu použitelném k tomu, abychom se také byli schopni seškrábat se i zpět…k pípě.
Výhled z Ramzové na Obří skály pod Šerákem
Jsme tři. Ondra, Sandhall a Šleha. Jeden sešlý maxitréninkem, druhý netréninkem a třetí (kdo asi) netréninkem, sádlem a lenorou. No těpic, to bude hitparáda. A taky že jo. Po úvodní zahřívací pětistovce k Větrolamu, křížení turistických cest, jde ihned do tuhého. Turistická červenobílá značka nás vede nekompromisně proti vrstevnicím. Dva kilometry, převýšení 200 metrů. Naštěstí lesem. Slunce, milosrdně schované nad hlavami korunami stromů, rozpaluje jen listy a jehličí v jejich korunách. Hlavy jsou tudíž náporu paprsků alespoň pro tuto chvíli ušetřeny. Přesto se potíme jak vrata od kravína. Marně doufám že spolu s vodou opustí mé tělo i pár butylek sádla. Běh se občas mění v indiánský, neboť sklon svahu je chvílemi nad naše síly. Po pár drsných minutách oceňujeme prozíravost, s jakou jsme vybrali nástupní bod akce. Od kóty KLÍNU (983 m.n.m.) se však svah mírní – můžeme soustavně běžet. Přestože je po dlouhotrvajících deštích, půda mezi borůvčím a kořeny stromů rozličných druhů stačila většinu vláhy pozřít. Boříme do ní tedy jen občas…šikovní zlehka, Šleha maximálně po kotníky. A padá jen Ondra. Pouze jednou. Zlehka. Sandhall a Šleha – snad z důvodu hlemýždího tempa – běží stále kolmo k zemi. Křečovitě. Je to tu hezké. Pruží to. Voní to. Občas bzučí to. Září to…běžíme, běžíme, běžíme…a stojíme. Ondra totiž hlásí: „A je to tady.“ Co jako? Už?
Uprostřed řídkého lesa, na lautr rovině, stojí středně rostlý smrk. Na jeho kmeni turistické značení: SMRK (vrchol) 1126 m. …když to srovnám s loňským výletem do Náchoda…zrovna tak by na ceduli mohlo být napsáno PRD (vrchol) 1126 m.
Nu což, úkol splněn. Foto, foto, panofoto…běžíme dál.
Tak to je SMRK. Ač trochu tvrd, vběh jsem v něj hrd, neb žádný med cválat tu nět. Jak jsem naň mrk, zakloniv krk, viděl jsem hned – že je tu prd. Že bych si dup – na další hrb půjdu já dub až zahoří krb? Jen planý drb!
Odtud už budeme pokračovat téměř výhradně po rovině nebo z mírného až prudkého kopce. Poblíž „vrcholu“ však leží významnější bod, než je samotný vrchol Smrku: Historické trojmezí Moravy, Slezka a Kladska(Polska), tzv. Hraničník…
…na tomto místě je osazen výrazný kamenný hraničník č. III/43, který označuje historické trojmezí tří správních území – Markrabství moravského, Rakouského Slezska a Kladského hrabství. Po vzniku Československa v roce 1918 se zde stýkaly hranice Moravy, Slezska a pruského Německa. Po 2. světové válce zaniklo Prusko, Kladsko bylo přiděleno Polsku, a od této doby až do současnosti se zde stýkají hranice Moravy, Slezska a Polska.(wiki)
Teď už nás čeká jen příjemnější část akce. Zato…kilometrově delší. Kocháme se. Terén je kvalitní. Při kopírování zelené turistické sem tam sezobneme borůvku, sem tam zakopneme o kořen a sem tam už i promluvíme…což jsme při výstupu rozhodně moc neuplatnili! Cožpak o to, Sandhall je svým založením spíše introvert, od něj se nějaké dlouhé proslovy nečekají, ale dnes i Ondra se Šlehou převážně mlčí! Svědčí to o jejich běžecké „formě“. Před pár lety jsme byli schopni i na takovémto prudkém kopci žvanit bez přestávky…dnes si dohromady asi tři kolemjdoucí turisté mohou myslet, že právě potkali při tréninku členy paraolympijského týmu, upravené půllitrem zelené…
…běžíme zelenou hřebenovkou, kolem Travné hory (unikl jí primát nejvyšší hory Rychlebek jen o metr – 1125 m.n.m.), kolem Trnové hory, kolem pramenišť říčky Branné, probíháme kolem rozcestí u Císařské lovecké boudy, kolem kopce Hřebeňák k rozcestí Ostružník. Samé krásné české výrazy. Poté podél vleku zvaného Řetězárna a potůčku Ostružinka sbíháme k asfaltu v Ostružné. Tady už nohy bolí dost, zejména přední stehenní protestují proti prudkému seběhu a tvrdému povrchu. Tudíž jsme rádi, když se asi po půlhodině prkenného běhu z kopce ocitneme v Ostružné. Ostružná, to už je komerce – vleky, větrné elektrárny, penziony, hotýlky. Je to k nevíře, ale minuli jsme bez povšimnutí pivovar Cestář! Tak jsme špatní! Do Ramzové k výchozí pípě je to ale jen kousek, tudíž následuje rozhodnutí – ještě trochu se potrápit. Vzít to oklikou. Silničkou po cyklostezce – přes obec Petříkov.
Což se i stalo. K cílové pípě dobíháme sice rozbití, ale zase ne tak příliš…pomalým během jsme se donutili ještě malinko sil pošetřit…proč? Protože nás zítra čeká další kopec!
Shrnutí:
bleskový, v hlemýždím tempu zaběhnutý zbabělý výšvih dvou másel a jednoho skoro másla, délky 15 km, převýšení 500 m. Kopající kopec, nahoře placatý, bez panoramat, v cíli pípa k dispozici. Takže dobrý. Za tři! Mínus…
Šleha běhá... 