Páni much – aneb na Jeřáb v Hanušovické vrchovině…

KAPITOLA I. CO VŠECHNO SE DÁ STIHNOUT ZA JEDEN DEN?

Včerejší den a výběh na Smrk nám dal zabrat. Spali jsme jak bohatýři. Probouzíme se v chalupě v Koutech nad Desnou se smíšenými pocity…jak dostát slibu děvčatům, že dnes…dnes tedy určitě bude dost času na borůvky, na houby, na relax…i na koupaliště. To ještě netušíme, že stihneme nejen všechny tyto bohulibé činnosti, ale stihneme i devatenáctý výběh…a k tomu, těsně před půlnocí, i start Horské výzvy na Červenohorském sedle!

Probouzíme se časně. Na dovolenou nekřesťansky časně. Bude rozcvička. Sandhall se Šlehou se rozcvičí před devatenáctou akcí AKCE KOPCE, Ondra se rozcvičí před závodem HORSKÁ VÝZVA a děvčata si, až se dostatečně vyhajají, rozcvičí motoriku prstíků kdesi v lese u borůvek. Rozcvičení notoriky si necháme napříště. Do pánských hnát se totiž vkrádá včerejší kopec, do znavených dlaní se vkrádají košíky a plátěné tašky. Jdeme do hory. Na houby. Do hory se tu chodí…blbě. Ujdeš kilometr a nastoupáš…ho skoro taky. Strašný kopec. Ale musíš do něj, houby tu totiž rostou až v 1000 metrech nad mořem. Po půlhodince máme dobře rozcvičené i ruce. Chvílemi je nutno šplhat do hory po čtyřech. Tak prudký svah zdoláváme. Za špinavé pazoury, kolena i zadky jsme ovšem záhy slušně odměněni. Když se zbytek výpravy budí, my už jsme zpátky s voňavým úlovkem.

Sandhallova logistika je dokonalá. Vymyslí scénář, za který by se nemusela stydět ani Agatha Christie. Nebudu tu popisovat všechny jeho výpočty a posuny vektorů po mapě, stejně bychom jim nerozuměli, ale stalo se cosi velmi nepravděpodobného. V půl čtvrté odpoledne se Sandhall objeví před koupalištěm v Šumperku, kam přiváží dámské osazenstvo výpravy, plus Ondru. Dámská výprava – s konci prstů modrými od borůvek, střídá Šlehu na dece, strategicky umístěné mezi bazénem a stánky s občerstvením. A macerovaný Šleha, zanechav dámské výpravě napospas deku, paní Kolombovou a Ondru, jdoucího se rozplavat před masakrálním horským martyriem, nasedá před koupalištěm do Sandhallova přibližovadla…a…

KAPITOLA II. NEMÁME VŮBEC ŽÁDNÉ SEBEVĚDOMÍ

…v pozdním odpoledni zaujímáme, ve dvou dnech už podruhé, strategickou parkovací pozici. V malebné podhorské vsi ŠTĚDRÁKOVA LHOTA. Tato je dokonale rozložena v údolí Hostického potoka, vytékajícího z masivu (spíše boule) HANUŠOVICKÉ (Jeřábské) VRCHOVINY.

Hanušovická vrchovina, německy Hannsdorfer Bergland; je geomorfologický celek v Jesenické oblasti. Nachází se při západním úpatí Hrubého Jeseníku, převážně v Olomouckém kraji, menší částí v Pardubickém kraji. Jméno dostala podle města Hanušovice. Její rozloha je 793 km², střední nadmořská výška 527,2 m a střední sklon 8°03´. Nejvyšším bodem vrchoviny je JEŘÁB.

JEŘÁB se dnes stane (doufáme) devatenáctým zářezem AKCE KOPCE. JEŘÁB narostl jako mladší bratr k pasu severně od něj ležícího Králického Sněžníku a jako nejmladší bratr ke kolenům na východě se tyčícího krále moravských hor – Pradědu. Přes jeho vrchol (Jeřábu) přechází historická hranice Moravy a Čech a evropské rozvodí Severního a Černého moře. Toto rozvodí posílá vodu z hory téměř do celé Evropy. Jeřáb patří k nejvýznamnějším pramenným lokalitám v okolí. Déšť a mlhy na jeho úbočích jsou zdrojem pro spoustu pramenů. Je vysoký 1003 m n.m. I tahle jeho miminkovská výška je ale pro nás (rozuměj dvojici Sandhall a Šleha), načatých včerejší anabází na rychlebský Smrk, dost drsnou výzvou.

Naše sebevědomí se totiž nalézá v nejnižších patrech běžeckého mrakodrapu. Nalézá se řekněme ve strojovně jeho suterénních garáží. Nohy bolí a představa stoupání ze zhruba 450 m n.m., ve kterých se Štědrákova Lhota rozkročila, k vrcholu, ležícím o 550 metrů výše, sebevědomí nahlodala ještě víc. Přece ale nebudeme lkát jak při pohřbu, když nebožtík ještě křepčí na JIPce…nazout botky běhalky, ještě zasviněné včerejším Smrkem, nasadit čapku šlehovku, Sandhall vak se zbytky včerejší H2O…a hurá na to…

KAPITOLA III. NEMÁME VŮBEC ŽÁDNÉ PENÍZE

Včera na SMRKU bylo většinou příjemně. Myšleno teplotou. Většina trasy pod stromy. Dnes? 32 stupňů a začátek výběhu ze Štědrákovy Lhoty holými loukami a pastvinami. Zelená turistická se vine nejprve vesnickou silničkou, pak kolem malebného kostelíka prudce vzhůru. Na přímém slunci. Sušička hadr. Co budeme dělat, až vypijeme Sandhallův camelbak? Když jsme si, což zjišťujeme právě teď, zapomněli s sebou vzít love? Spoléhaje se (marně) jeden na druhého, ocitáme se ve vyprahlé divočině, plné skrytých pokladen Včel, Konzumů a Večerek, zcela bez obolusu! Případné občerstvení v hypermarketu na vrcholu jistě velmi frekventované hory bude nemožné!

Běžíme půl hodiny. Voda z vaku mizí a z pórů leze. Jsme mokří jak po sprše. Ani metr roviny, ani metr zadarmo. Ale louky jsou tu krásné. Louky jsou tu šťavnaté. Pro kravičky ideální. Pro běžce bez vody tolik ne…louky jsou tu prudké. Jak kráva. Nohy tuhnou, hlavy měknou a tep se zvedá. Žaludek též. Tři kilometry prudkého stoupání na výhni končíme pod lesem odměnou – mocnými doušky a krásným výhledem směr Jeseníky. U sloupku z mapkou zjišťujeme, že jsme právě vyběhli červenou sjezdovku. Po občerstvení posledním douškem z běžecké čutory a vkročení do lesa však kopec ani zdaleka nekončí. Jen se zmírní. Bezděčně si vzpomenu na oroseného 11 ti stupňového Holbu na Šumperském koupališti…

…asi jsme se konečně aklimatizovali, neboť od této chvíle se nám běží fajn. V rámci vysušených možností. Lesní úseky mění sklon a terén. Chvíli běžíme po štěrkové cestě, chvíli jehličím, pak kamením a mezi kořeny smrků. Je to lahůdka!

KAPITOLA IV. NEMÁME VŮBEC ŽÁDNOU PLÁCAČKU NA MOUCHY

Asi na šestém kilometru stoupání si uvědomuji, proč si celou cestu nahoru připadám jako vůl. Kolem celého Šlehy se totiž už od sjezdovky rojí mračna much. Šestinohé bestie mi téměř nedovolí fotit, kochat se a vypouštět. Jak zastavím, usedají na mne a usilovně se snaží ososat každý centimetr odhalených nohou a paží…o hlavě a jejích četných otvorech ani nemluvě. Potím se jak hospodářské zvíře. Podezřelé je mi jen to, že na Sandhalla jich usedá násobně méně. A on? Jsa s jevem rychle obeznámen, se obratně, ba přímo vychcaně stále zdržuje v mé blízkosti. Nalákav veškeré hmyzstvo na smradlavějšího jedince, běží si v pohodě na čerstvém luftě. Dobře on!


Nad hlavou tetelil se vzduch, 
když tu Šleha dobrodruh 
plus běžecký jeho druh 
vběhli v Jeřáb na okruh. 
Náhle támhle od lopuch 
přilít teček pruh...
...jaký že to vzruch 
nahnal hejno much 
k boltcům jejich uch? 

Tu Šleha, ač slaboduch, 
v hlavě pln poruch, 
splácí šedé kůře dluh!
Závity zní temné: "Buch", 
mozek právě nápad kuch...
...a on už ví to: "Juch! 
Vábí je přec běžce puch!"


Po 6,5 kilometrech jsme na modré turistické, která nás má dovést až k vrcholu Jeřábu. Ten je vzdálen ještě tři kilometry. Následuje skvělá cesta po vrstevnici s výhledy doprava. Otevřená krajina, v pozadí s Králickým Sněžníkem. Jdu fotit. Běda! Škoda, že rychlé přelety rojů před čočkou mobilu nebylo možno pořádně zachytit. Mohu je směle počítat na stovky. Po dalším stoupání ze 760 metrů na 860 m n.m. přibíháme lesní silničkou k prameni. Hurá! Nezhyneme ve škarpě potupně žízní. Název pramene nám dává vzpomenout časopisu, který v devadesátých letech minulého století přistával hospodyňkám pravidelně do schránek. Jmenuje se totiž QUELLE. Nebo také Rudolfův pramen (tak jak vlastně?). Mírně radioaktivní voda, která prýští ze starého jímacího zařízení na východním úbočí hory, je počátkem řeky Březné. Pramenů má tato řeka na úbočí Jeřábu víc, tento je ale nejvýznamnější. Síla zdejších pramenů se nejvíc projevila v roce 1997, kdy zde napršelo tolik vody, že už 500 metrů pod tímto pramenem strhla řeka silniční most. U Rudolfova pramene najdeme mramorovou desku s nápisem Leopold Grabner Quelle. Připomíná druhé, dnes už pozapomenuté jméno pramene, který nechal upravit právě vrchní lesní správce lichtenštejnských lesů Leopold Grabner. Voda v prameni…je úžasná…je radioaktivní! Chutná jako plzeňská dvanáctka – a zrovna tak chladí. Dopřáváme si ji s nejvyšším potěšením. Naplníme camelbak, porozjímáme…a frčíme dál, vstříc vrcholu. Teď se běží skvěle, snad v důsledku mírného ozáření útrob. Před vrcholem nás však čeká ještě jedno hezké místo. Po dalším kilometru téměř po rovině totiž stojíme před KAPLÍ SVATÉ TROJICE, pěkně a zřejmě nedávno zrekonstruované. Kamenná mariánská poutní kaple na úpatí vrchu Jeřábu. Původně dřevěná stavba byla postavena jako poděkování obyvatel Králík za záchranu před Prusy za Slezských válek. Nynější kaple byla vystavena v roce 1898. Před kaplí je na stromech  jednoduchá křížová cesta sestavená z obrázků, rozvěšených na nich. (turistika.cz)

Teď už je to k vrcholu jen kousek. Jeden a půl kiláčku. Nahoru? Nedá se tomu ani říkat kopec. Mírně stoupáme klidným, bezpečným lesem…po jehličí…a nakonec po trávě. Vrcholová partie je tak zploštělá, že poslední kilometr běžíme vlastně po rovině. Lahůdka. Téměř se (s rozdílem mračen much) opakuje situace ze včerejšího dne, kdy jsme na nejvyšší kótě Smrku vrchol málem přehlédli. Tentokrát je porost na vrcholku hory ještě řidší. Stromy rostou daleko od sebe, výhled do krajiny ale chybí též…bez rozhledny tu s panoramaty nepochodíme. Zato mouchy útočí na dva zpocence (převážně tedy na jednoho) snad ještě víc, než na úbočích! Místo chybějících stromů tu ale roste něco onačejšího…

KAPITOLA V. NEMÁME VŮBEC ŽÁDNÉ JÍDLO

…borůvky! Přímo u cesty…větší než masařky! Vysoké keře se supersladkými plody…mňam! Po nutných vrcholových fotografiích se jdeme cpát.

Žaludek a běžci si totiž právě uvědomili, že s sebou nemají ani vůbec žádné jídlo. Nedbáme na to, že je plný radioaktivní vody z Quelle a posíláme do něj fialové šrapnely po desítkách.

S pajšlem uspokojeným sladkými plody borůvek (a zároveň JEŘÁBU) vybíháme na vždy příjemnější část akce.

KAPITOLA VI. NEMÁME PŘED SEBOU UŽ VŮBEC ŽÁDNÁ STOUPÁNÍ!

Škoda jen, že jsme si řádně neprostudovali mapu…pouhých pár set metrů dále po modré, na západní straně hory, totiž pramení TICHÁ ORLICE. A ta teče přes Labe do Baltu. Zatímco pramen Quelle přes Moravu a Dunaj do Černého moře. Jedné borůvce, kterou jsme zobali na vrcholu hory, dodala vláhu kapka pro sever, druhé kapka pro jih. Hlavní evropské rozvodí v praxi…

…první část seběhu věnujeme stejné cestě jako k vrcholu – běžíme zpět přes kapličku ke Quelle. Mouchy stále prudí. V pohybu se to ještě dá vydržet, ale zastavit nesmíš. Pak, zničehonic, jsme sami. Velitelská moucha zřejmě zavelela k útoku na jiný cíl. A to musela být šarže a ráže, pokud zavelela zamířit pryč od tak voňavého terče – a ostatní mušstvo ji i přes takovou hostinu poslechlo! Místo stálého bzučení teď slyšíme jen vzdálené hřmění…hřmění? Jsem zmaten. Nikde ani mráčku, odkud tedy hromy divo bijú? Zároveň se hřměním ovšem cítím i podivné tlaky. Odspodu. Zdroj zvuků je vypátrán…cesium či radon či co to vlastně z Quelle září – se právě počalo mísit s borůvkami. Masivní kručení se naštěstí spokojilo pouze s hromy. Blesky neudeřily. Po několika minutách seběhu se ingredience bez řetězového štěpení dokonale promísily a vzájemně neutralizovaly, takže jsme mohli nerušeně pokračovat v běžeckém kochání, rušeném jen stále tišším šploucháním vody v rychle vyprazdňovaném Sandhallově camelbaku.

Za Rudolfovým pramenem odbočujeme na žlutou turistickou. Návrat do Štědrákovy Lhoty…a to už je jiný les, jiné louky, ale stejná vesnice na obzoru. Mírně dolů skloněná, nádherná trasa za odměnu.

KAPITOLA VII. NEMÁME SE ZA CO STYDĚT

Člověk si uvědomuje, jaké má vlastně štěstí. Že může běhat. Že může běhat po takové krásné, pestré a mírumilovné krajině (i když často s námahou, do náročného kopce). Spousta lidí si těchto „maličkostí“ neváží. Pořád se jen na něco těší, lopotí se, aby – až, až, až, tak, tak, tak – a neumí se vnitřně radovat právě teď a právě tady. Myslím si, že zrovna běhání umožňuje se nad tímhle zamyslet…umožňuje hlavě zvolnit a tělu přidat, což je právě to, co hlava s tělem potřebují, aby to s oběma nešlo z kopce.

My si ale rádi běh z kopce ještě chvíli vychutnáváme.

K výchozímu bodu ve Štědrákově Lhotě, kde se terén zvolna vyrovnává, dobíháme sice hodně unavení, bez jídla, pití a peněz, ale vyrovnaní a bohatí. Bohatší o zážitky. O zážitky z dalšího super výběhu.

A to jsme ještě stihli před půlnocí odvézt Ondru na Červenohorské sedlo, odkud za deset minut dvanáct vybíhal…na jinší kopce! 64 kilometrů, 3 kilometry převýšení – HORSKÁ VÝZVA v Jeseníkách…tohle my dáme až příště :-).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s