Hyperaktivní člobrda na pláži…

Nikoli náhoda, ale má zákonitá choť způsobila, že jsem se, jako její nicotný přívažek s vlastním pasem, ocitl v zemi s teplým mořem. Přesněji řečeno na egejském pobřeží západního Turecka. Poněvadž je mi bytostně cizí strávit 14 dní pouze ve vodorovné poloze, kterážto se mění ve svislou pouze ve chvílích obžerství, rychle jsem hledal „náhradní“ program. V prvních dnech, kdy mi pravidelný běhací pohyb kupodivu nechyběl, vynahrazoval jsem sportovní deficit alespoň zakoupením a přečastým používáním dvojice překližkových pálek, doplněných gumovým míčkem.

Co však dělat ve chvílích, kdy pálky a botky běhalky lelkují? Sochat. Stačí stará igelitka, písek…a pojiva je dost. První den došlo na Egypt. Soustava pyramid v Gíze se sfingou v popředí. Když se u neumělého výtvoru fotila již asi desátá ruskojazyčná rodinka, doplnil jsem ke skulptuře nápis „1 photo – 1 euro“…zvědavců poněkud ubylo. Protože – co kdyby to nebyla legrace? I ochranka hotelu, kterou jakýsi zapšklý Gargamel o chvíli později přivolal, pojem „český vtípek“ pochopila až po delším „rukonožním“ vysvětlování.

V dalších dnech na pláži postupně vyrostl typický středověký hrad a poté něco, co domorodci nemohli dlouho identifikovat – skokanský můstek v Zakopaném. Chápavé pokyvování hlavou nastalo až poté, co sportovně založený kuchtík hotelové restaurace vysypal do doskočiště ledovou tříšť z odmrazování ledničky. Nazítří již sochala většina pláže. I hra je nakažlivá!

Bez běhu ani ránu…

Po pár dnech běžecké pauzy konečně došlo i na sport, který na zahraničních tripech provozuji nejraději. První oťukávací osmikilometrový výklus v blízkém okolí hotelu však zdaleka nemohl ukojit mou touhu po poznávání zákoutí kouzelného středomořského kraje. Vydal jsem se tedy dne osmého na běžecký průzkum do hornatého vnitrozemí. Dle nepříliš podrobné mapy okolí, kterouž jsem zakoupil v rámci „hadříkových orgií“ paní Šlehové na předešlém nákupním výletě, měla cesta do hor za městem pokračovat až téměř k jednomu za sedmi starověkých divů světa – k Artemidinu chrámu ve vykopávkách Effesu. A protože jsem členem klubu Nadace na ochranu zvířat, bylo mou snahou určitě si k němu doběhnout. Proč? Protože u Řeků byla Artemis ochránkyní zvířat, a to jak domácích, tak divokých. Nač tedy nechat drncat zadnici v sesli klimatizovaného autobusu, když si ke chrámu mohu podstatně kratší cestou, v příjemných ranních 30°C, doběhnout po svých?

Egejská oblast Turecka se na malém prostoru přibližně 200 km může pyšnit hned třemi ze sedmi starověkých divů světa. Za prvé již zmíněným chrámem Artemidiným, za druhé mauzoleem v Helikarnassu (dnešní turecký Bodrum) a za třetí sochou kolosa Rhodského na blízkém řeckém ostrově Rhodos, který leží jen několik kilometrů od egejského pobřeží Turecka.

Jde se na to…

…sotva se na obzoru za oknem hotelového pokoje ukáže první náznak svítání, obouvám botky běhalky.

Vybíhám sám. Mysle si, že to tak bude celou cestu. Není. Už po 500 metrech běžíme dva. Labrador z místního plážového klubu, stříknutím bůhvíčím obřím, se nudí, má rád dvounožce a rád by také rozhýbal své nocí ztuhlé klouby.

Konverzace je jednostranná. Na má doporučení, aby se vrátil, odkud se vyloupl, nereflektuje. S šibalským pohledem a zdviženým levým pyskem vyklusává vedle mne. Jakmile asi po 2 km odbočíme ze silnice na prašnou cestu vinoucí se do hor – a „Paťák“ (jak jsem ho pojmenoval) je mi stále za patami, ve svých výrazech poněkud přitvrdím. Paťákovi je to jedno. Ani jeden z výrazů nezná, navíc i přítomnost člověka posílajícího jej někam je pro něj milejší než samota. Stále se na mne psusmívá. Přerušuji běh a drbu Paťáka – parťáka za ušima a na krku. 

Do dneška jsem si myslel, že předou jen kočky. Omyl. Po 5 minutách drbání labužníka mi začínají tuhnout prsty. Nuže, Paťáku, pokračujeme. Po dalších 2 kilometrech mezi olivovými háji a domky místních se blížíme k otevřené krajině s prudším nástupem do hor. Poslední zchátralý domek a u něj otevřená branka. Z ní se vyřítí cosi vzdáleně připomínající psa baskervilského, avšak ve dvojnásobné velikosti. Přímo na mne! V posledním okamžiku svého mrzkého života si uvědomím, že čelisti rozměrů mladého tyranosaura se vztekle rozevírají ne kvůli mé maličkosti, nýbrž kvůli Paťákovi. Můj nový kamarád má však pud sebezáchovy dobře vyvinutý. Než bys řekl švec, vyvine úžasnou rychlost, získává nad tyranosaurem mírný náskok a prchá, seč mu přední zadní dovolí tam, odkud se mnou přiklusal. Z branky a prachu se vynoří další obluda, vlčice evidentně právě kojící své potomky a přidává se k honičce. Romulus a Remus naštěstí zůstali v pelíšku, mohu tedy pokračovat ve stoupání do hor, děkovat mu za odlákání hlídačů hor a doufat, že Paťák je dobrým běžcem – vytrvalcem.

Za dalších deset minut běhu do kopce narážím na zbytky starověkého aquaduktu, klenoucího se po obou stranách údolí. Jestli je památkou po starověkých Řecích, Římanech, arabských obyvatelích anebo jej postavili Osmané – to je pro mne záhadou, neboť takové znalosti místních reálií jsem zatím nezískal. Každopádně zjišťuji, že i ve vyprahlém vnitrozemí lze objevit zajímavá místa a stavby, v turistických prospektech neuvedené.

O tom jsem se ostatně mohl přesvědčit ještě důkladněji po dalších asi 4 kilometrech běhu vzhůru do hor. Cesta, stále poměrně široká (i když kamenitá) se zde lákavě dělila a její zpustlá odbočka vedla přes strž evidentně na vrchol protějšího hřebene. Protože však slunce i teplota začínaly stoupat nebezpečně vysoko, nechal jsem si pro dnešek zajít chuť a hodil zpátečku na hotel. Nakonec z toho bylo slušných 14 km, z toho 6 km do kopce.

Výběh č. 2 – je libo trochu adrenalinu…?

Další výběh směr Efez (turecky Efes, řecky Efesos) jsem tedy odložil na příští svítání.

Po včerejším večerním doplněním iontů a vitamínů skupiny B12 až Bnevímkolik v plážovém baru licenčním Tuborgem (shodou okolností nejpopulárnější místní pivo v Turecku se jmenuje – EFES – v hotelu ho bohužel netočili) jsem opět ráno raníčko vyběhl do hor podruhé. Scénář běhu se opakoval až na to, že Paťák se po zkušenostech ze včerejška prozřetelně vrátil domů asi o 500 m dříve. Obludy někde spaly, proklouzl jsem se suchými trenkami. Plíce vnitrozemce si užívají vzduch provlhlý mořskou vodou a prosycený mnoha vůněmi středomoří. U cesty roste anýz, něco co voní jako lékořice a něco zase jako skořice a leží něco, co smrdí jako bobek čehosi živého. Nade vším ale ční krásná vůně obřích pinií, sklánějících se nad cestu roklemi a zmenšujících se úměrně s nadmořskou výškou. Jen je třeba si vše vychutnávat v běhu. Není radno nechat zpocené tělo přejít do chůze nebo nedej bože zastavit! Okamžitě se na tebe slétnou hovada rozměrů pravěkých vážek ze Zemanovy „Cesty do pravěku“…a sají! Důrazně doporučuji raději nečůrat (přinejhorším za běhu 🙂 ), ani nevykonávat jiné potřeby vyžadující zastavení. Agresivní slunce se k běžci přes vrcholky hor prozatím nedostalo, takže se může oddávat čiré radosti z pohybu. Slyší jen svůj dech, vítr vanoucí údolím a chřestění kamínků pod nohama.

Vzápětí však meditaci přeruší brutální praskání větví zakrslých ostnatých dubů sotva 10 metrů ode mne. Než si stačím uvědomit nebezpečí, do protějšího svahu prchá, seč jí síly stačí, skupina 5 či 6 divokých prasat. Černé zadky se míhají mezi keři a vzápětí jsou z dohledu. Protírám si oči a na sítnici stále vidím ty almary. Naši divočáci by vedle nich vypadali jako selátka! Nejbližší pinie je 50 metrů ode mne, co bych asi dělal, kdyby ty štětinaté nestvůry měly mladé a rozeběhly se proti mně? Asi bych navěky spočinul zadupán v té daleké zemi mahomedánské. Naštěstí se vše událo tak rychle, že mi pumpa nestačila vyskočit krkem ven, ani jsem si nestačil cvrnknout do textilu, nemluvě o blátě na hřišti. Když jsem pak přes rokli stoupal do cíle mého dnešního běhu na vrcholku hory, už jsem si dával setsakra pozor, kam šlapu a co se kde šustne.
Nahoře došlo na odměnu. V jednom dni spojit koupání v moři s horským během a s“panoramaty“- tak nějak si představuji ideálně strávený den dovolené. Radost z krásného výhledu na okolní hory mi nezkazilo ani zjištění, že za hřebenem kopce není vidět očekávaný Efes, ale přes údolí další hora. Na jejím svahu vidím osamělou usedlost v překrásném ovocném sadu. Nade mnou krouží majestátně orel a využívá k lacinému plachtění vichřici teplého vzduchu, vanoucího přes hřeben. Také já, opřen o vítr a nakloněn v úhlu 60 stupňů, s roztaženými pažemi jako socha nad Riem shlížím do údolí. Tomu se říká „all inclusive“!

Jako bonus si dávám rychlý seběh k moři, naštěstí nerušený ani kanci, ani nestvůrou bezpečně již zavřenou za bytelným plotem. Pouze z důvodu nalezení zatoulané ovečky, žalostně bečící na cestě, jsem musel na chvíli rapidně zpomalit a přejít ve výklus. Ráda se k běžci přidala a pomalu se mnou seběhla ke svému ztracenému stádu. Za dnešek jsem si tedy mohl navíc přičíst i dobrý skutek. Na pobřeží již panovala výheň. V hotelové hale jsem proto s povděkem vyzunkl menší barel H2O do sebe a ve sprše převrhl větší barel H2O na sebe. Když jsem pak po vydatné snídani ležel vyvalen na pláži a pozoroval evropské spoluběžce, jak se při joggingu nešťastně proplétají mezi lehátky, uvědomil jsem si, co na celém výběhu bylo vlastně nej…že jsem prvních 18 z celkových 20 km běhu neviděl jediného příslušníka rodu homo sapiens – jen samá zvířátka!

Výběh č.3 – dál a dál, výš a výš…

…o dva dny později byla zmíněná taškařice pro velký úspěch znovu zopakována. Cílem bylo dostat se roklí až do sedla, z kterého snad konečně uvidím zmíněný div světa. Paťák už byl připraven, ale zklamal jsem ho. Nechtěl jsem ho vystavovat zbytečnému nebezpečí. Po čtvrthodině marného přemlouvání, aby se mnou radši výlet neabsolvoval, se konečně urazil a já byl volný. Uchlácholilo jej až řádné prodrbání celé hlavy, ponejvíce svrbících uší ztvrdlých mořskou solí. Co mne ale nenapadlo…pokud ze mne bude cítit psí vetřelec, jak se asi zachová psí obluda ze samoty? Určitě nijak přátelsky. A taky že ano – vyřítila se na mne ještě ostřeji než minule, dloubala mne mordou do ruky vonící po vetřelci a zlověstně vrčela. Naštěstí jsem nezpanikařil, nedal na sobě znát obavy. Takže mi po několika drsnějších vteřinách dala pokoj, a já mohl se všemi kompletními, neokousanými údy, pokračovat do hor.

Tentokrát jsem se dostal ještě výše, přesto to bylo málo. Kýžený pohled na Efes a Artemidin chrám pohledem shora mi nebyl dopřán. Sedlo jsem sice zahlédl, jenže příliš dlouhý běh bez vody je v těchto zeměpisných šířkách pro „dědky“ přece jen dost rizikový. Nechal jsem si tedy zajít chuť a vrátil se zpět k pobřeží opět kulturně neukojen. Zato sportovně ano! Kolem 25 kilometrů stačilo…

…přes náročnější podmínky, kterým je běžec v takovémto prostředí vystaven, jsem si všechny výběhy skvěle užil. Doufám, že mi krásné vzpomínky a obrazy z mysli nevymaže ani pán s těžko vyslovitelným německým jménem. Pokud se někdo z vás sportovců (nadšených turistů) někdy v těchto končinách ocitne, ať si nezapomene do kufru přibalit dobré běžecké (turistické) křusky!

Slunce hlásí příchod rudý 
nad východní horou.
Vstříc jí běží atlet chudý
mezi faunou, florou.

Vyškrábe se na hřeben,
shlíží modré panorama,
srpen nechť je veleben -
a s ním i modř vod pod horama.

Sbíhá k nim, on, cizí,
cesta prachem víří, 
domorodí v křoví mizí - 
hadi, psi i štíři. 

Ó, jak ret mu schne a korá, 
než seběhne dolů shora! 
Chvála vodě - jak slané tak sladké - 
sladká rety svlaží, slaná nohy vratké.