Skoro neopakovatelný běžecký rok – aneb deset metrů od svěťáku…

Tohle už se nemůže skoro nikdy stát. Jen letos. Nestalo se to dříve – a za rok se to už taky (doufejme) nestane…abych vstal ještě za tmy, v pět ráno lehce posnídal, došel pět minut na skoro první metro, ujel s ním tři stanice, přestoupil na skoro noční tramvaj, ujel další čtyři stanice, vystoupil, ušel tři minuty, stoupl si skoro ve tmě (zadarmo) na VIP místo skoro deset metrů od cílové čáry půlmaratonu…který právě skoro začal…zhasly pouliční lampy…a skoro za hodinku…

…a skoro za hodinku a něco byl svědkem historické události.

Přede mnou a před několika desítkami (ne tisíci – jen desítkami) párů očí totiž krouží skoro celá světová půlmaratonská elita. Ženská, a pak i mužská. Krouží dvakrát šestnáct a půl kola. Krouží tak rychle, že rychleji snad ani kroužit nemůže. Pár desítek diváků kouká na ten fofr skoro jako puci. V 6:20! Vybíhají děvčata. Obkrouží první kolo v tempu 3:03 na kilák…nechápu. Druhé a třetí kolo taky…nechápu ještě víc. Srnky jsou proti nim skoro kopyta. Jak snadné je takové kroužení. V mých očích. Normálně se nad ranním asfaltem skoro vznáší. Vždyť mají náskok…nad světovým rekordem. Pár sekund. Vzápětí se z té fofr smečky utrhne Peres. Ne, není to Španělka, má jen takové jméno…příjmení už je v pořádku. Jepchirkir. Utrhne se skoro – jako ze řetězu. Za pár minut už ji soupeřky skoro nevidí. Zato my vidíme věci…skoro si z toho ucvrnknu. Peres nezpomaluje. Peres zrychluje! Má náskok na světový rekord…už skoro minutu! Přitom jí nemá kdo pomoci. Nemá pomocnice ke zrychlení. Ani jednu. Všechny zůstaly po dvaceti minutách vzadu. Nemyslete si ale, že o moc…jen o kousek. Peres sice nemá pomocnice, ale má natrénováno…má také silnou vůli. Má totiž motivaci jako hrom. Za prvé chce být nejlepší. Za druhé se chce běháním dobře živit. A nejen to – možná chce běháním uživit celé městečko, ležící skoro na hranici Keni s Ugandou, skoro na dohled od Viktoriina jezera. Celé městečko s nádherným běžeckým názvem Turbo!

Dostala, stejně jako všichni ostatní závodníci, ke splnění svého cíle nové pomocníky. Dostala totiž nový typ botek. Řeknu vám, jak vypadají. Vypadají…skoro divně. Podrážky mají moooc vysoké. Skoro jako holandské dřeváky. Kde že jsou šlupky z minulých dob. Tři čárky mají moooc široké. Skoro jako keňské srdce. Potěžkám je…vypadají moooc lehké. Skoro jako pírko. To se to pak běží!

Moderátor Dan podává rovněž světový výkon. Skoro si při něm ucvrnkne taky…bodejť by ne, je sice zvyklý na špičkové výkony, ale tohle je top…když on ho tenhle sport a moderování tolik baví! Skoro jako mě!

Peres z Turba běží naplno. S turbem…běží jak blázen…křičíme skoro jako blázni, když kolem nás, s očima hypnotizujícíma poslední metry asfaltu, prosviští sprintem k deset metrů vzdálené cílové čáře…v čase 1:05:34…WR! Skoro o 40 sekund!

Počkám si ještě na turbo kluky. Počkám si na jejich start a první kola. A beru si příklad. Přímo u cílové pásky se převléknu do běžeckého…ne, nebojte se, neskočím k turbo klukům. Vyběhnu jako správný hobík, s Karlem, Oldou (a třemi Milany), do Stromovky na 2 míle. Zatímco se přihlašujeme, rozbíháme a skoro závodíme, jen o kousek dál na Letné si turbo kluk Kibiwott Kandie zapíše, také v sólo závodě, nejrychlejší letošní světový půlmaratonský čas a pátý nejrychlejší čas v historii…58:38.

Byl to pěkný zážitek…skoro dokonalý…ale…upřímně…už nikdy! Radši bych si ho vychutnal v jiné atmosféře…a v davu!