Museli jsem si vodění nadlouho odpustit. Vždyť jsem naposledy vodil na Kbelské desítce. A ta se konala kdysi v dávnověku – v březnu! Musím přiznat, že mi vodění chybělo. Chybělo mi moc. Jsem po něm totiž vždycky plný energie. Sice lehce unaven fyzicky, ale těžce osvěžen psychicky. Nadlouho mne nabije. Tyhle dva závody, odehrávající pouhé tři dny po sobě, mne v tom jen utvrdily. Prvním z nich byl:

16.9.2020 BĚH OLYMPIJSKÉHO DNE – zlatý závod – praha, obora hvězda

^{Různí běžci, různá místa, jedna myšlenka. Je jedno, jestli jsi závodník, nebo běháš jen občas, jestli jsi malý, nebo velký, jestli běháš radši ve městě, v přírodě, na louce nebo na dráze. Na Olympijském běhu jde především o to se hýbat – a hlavně pro radost.}

Nepochybuji o tom, že ženy jsou vytrvalejší než muži. Nepochybuji o tom, že když se do něčeho pustí s vervou, opravdu toho dosáhnou. V běhu tedy určitě. Tam, kde muži často „vyměknou“, ony zůstávají tvrdé jako skály a vytrvalé jako voda.

A nemusí zrovna jít o nějaké závratné výkony. Pro někoho je desítka za hodinu pouhý výklus, ale pro některé začínající běžce je to pořádná fuška. Ženy i muže.

Vodil jsem desítku na čas 60 minut. Trať sice nebyla přesně desetikilometrová, měřila oficiálně 9,2 km, jenže – ke startovnímu roštu s měřením času se dostaneš až zhruba po 200 metrech a 2 minutách po startovním výstřelu, navíc s popocházením v davu. Jak to zaonačit, aby jsme do cíle, který je rovněž 200 metrů za pásem s měřením, doběhli přesně za hodinu? Když ani kilometrovníky „nesedí“? Vysoká matematika s příliš mnoha neznámými. Musíš se spoléhat na na odhad…ještěže je tohle tempo mým tak oblíbeným :-)…časy kolem hodiny jsou totiž oblíbenou metou zejména žen…

…všiml jsem si, že se ženy, přestože toho mají chvílemi „plné kecky“, nezapomínají při běhu usmívat a z posledních sil žertovat. Chlapi to berou víc sportovně – soustředí se spíš na své „vnútro“. Při běhu na hraně si ale častěji navenek pofňukají. To ženy ne. Ženy, pokud už běží opravdu na hraně, zatnou rty a potrápí se uvnitř, nedávaje téměř nelibé pocity najevo.

Každopádně je to radost, dovést do cíle tak velkou hordu sportovních nadšenců, kteří se nestydí jít s kůží na trh, ač si o jejich výkonech nepřečteme na prvních stránkách sportovních periodik.

_{Historie Olympijského dne sahá až do roku 1894, kdy byl založen Mezinárodní olympijský výbor. Na počest této události se každoročně pořádá Olympijský den, který oslavuje sportovní aktivity všeho druhu. Po celém světě si ho připomíná cca 5,5 milioů lidí ze 150 zemí světa}. _{Každá země si „svoji oslavu“ uzpůsobí svému prostředí. Některé země slaví celý týden, některé pouze v jeden den. Jedna země pořádá volejbalové turnaje, jiné třeba veslařská klání. U nás se v rámci Olympijského dne pořádají pod záštitou Českého olympijského výboru běžecké závody pro všechny věkové kategorie, a to už od roku 1987. První ročník startoval legendární Emil Zátopek. K Praze se v průběhu let přidávala i další města, až postupně akce narostla do současných 81 závodů.}

Běh Olympijského dne, to je dlouhodobá klasika. Vždy kolem 75 000 běžců na desítkách míst České republiky. Olympijský den se oficiálně slaví 23. června. V Čechách se slaví běžeckými závody vždy nejbližší středu od tohoto data. Letos však, ze známých důvodů, proběhly až 16. září. Ze známých důvodů… naštěstí v září….protože v říjnu…v říjnu by to nejspíše už zase nešlo. I tak letos běželo 68 822 závodnic a závodníků.

19.9.2020 – 1/2MARATON ÚSTÍ NAD LABEM – 1. letošní díl seriálu RUN CZECH (snad ne poslední)

O tři dny později jsem se přesunul do Ústí nad Labem. Poprvé jsem letos dostal příležitost vodit pod hlavičkou Run Czechu. Tady se musí měřit přesně. Když půlmaraton, tak 21,097 a půl metru, když kilometrovníky, tak na decimetr přesně postavené. Tady se odhadem vodit nedá, tady je nutné být soustředěn na tempo permanentně. Vždyť se zde letos, stejně jako pokaždé, schází česká vytrvalecká špička…a ani účast běžců z Evropy není – přes celosvětové potíže sportu obecně – vůbec marná. Aby ne, když má ústecký závod pětihvězdičkový certifikát Evropské atletiky.

Mám na puse roušku, na zádech batoh s červenou vlajkou na 2:00 – tempo 5:41/km, v hlavě pocitový guláš a v nohou letos necelých 2000 km. Letos totiž skoro vůbec nezávodím. Letos mám na závodění pomyšlení jen občas. Závody na vlastní triko mi vlastně ani moc nechybí. Za prvé – proč se taky honit s mladými s šesti křížky na krku…za druhé – celý rok je celosvětově takzvaně „trochu na odpis.“ Tak se radši chodím jen tak proběhnout. Sem tam sám – ale častěji s kamarády. Asi si tím přece jen trochu vnitřně nahrazuji běhy s číslem v davu. Ale jako vodič – jako vodič můžu být na závodě třeba každý týden…klidně!

Vybíháme ve dvou vlnách. První ve tři hodiny odpoledne, druhá tři minuty po ní. My s Karlem, vodiči na 2 hodiny, v čele té druhé. Tudíž jsme na startovním páse už 15 vteřin po druhém výstřelu. To se nám ještě nestalo. Tak malý zásek. Často musíme během závodu dohánět více než minutovou ztrátu na reálný čas. Dobíhali jme už i minuty dvě. Když si k tomuhle záseku přičteš ještě zdržení na občerstvovacích stanicích, musíš často běžet tempo i o deset vteřin na kilometr rychlejší než tempo, které máš napsáno na vlajce. A – samozřejmě – musí ho běžet i naši, vodičům většinou bezmezně důvěřující, svěřenci. Když mají snahu uběhnout půlmaraton za 2, nebudou přece spokojeni s časem 2:00:15, když jen s trošičku větším úsilím mohou docíliti 1:59:59, není-liž pravda..

Odkládáme roušku za běhu do vodičského batohu. Kéž bychom ji mohli brzy odložit nadobro. Vždyť doba roušková je poznat i na závodnické účasti…poměrně značný počet závodníků snahu o Ústí předem vzdal. Dnes totiž bude v cíli klasifikováno jen 1219 lidí z původní, mnohem vyšší kapacity závodu. I tak je ale těch, kteří se toho nebojí, slušný počet.

Na 2 hodiny běží znovu největší dav. Je to logické. Vždyť časy kolem 2 hodin na půlmaraton jsou statisticky nejčastější. U nás v Čechách i celosvětově. Řeknu vám, jak se mi běhá v davu. Skvěle! Celé dvě hodiny totiž nemáš ani vteřinku čas na nudu. Povzbudit běžce, přepočítat tempo, hlídat tempo, hlídat optimální trasu, poradit, uklidnit, žertem odlehčit, pochválit, povzbuzovat diváky u trati k fandění, hlásit včas občerstvovačky, upozorňovat ne terénní nerovnosti a překážky na trati, nedat na sobě vidět únavu, dělat si ze sebe legraci…a vidět kolem sebe všechny ty nadšené tváře…!

Za zvláštní pozornost stojí skvělé povzbuzování osazenstva a štamgastva restaurace Praha, kterážto se nachází na strategicky důležitém místě před ikonickým mostem půlmaratonu – mostem Edvarda Beneše. Přebíháme přes něj každoročně čtyřikrát, takže bordel, který povzbuzující v tomto místě vyluzovali – převážně na prázdné pivní sudy, plné pusy žertovných pokřiků a pokličky z černého nádobí – by včas nahnal do cíle i úplného již chcípáčka! Jednička za povzbuzování!

A že bylo povzbuzování třeba. Zvláště rovinky z města, mířící nejprve na předměstí k chemičce a skrz ní, stejně jako dlouhá, nekonečná smyčka od 13. k 18. kilometru směrem na Svádov a zpět, prověřily vůli, trpělivost a vytrvalost běžkyň a běžců opravdu důkladně.

„Voda si prorazí cestu skrz skálu ne kvůli své síle, ale kvůli své vytrvalosti.“ A ženské slzy jsou přece tou nejsilnější vodou na světě.